Jeden svět servíruje zločin v reinkarnované rouře

Třetina dokumentárního festivalu o lidských právech Jeden svět je za námi, lidé sbírají bobříky a pořadatelé mnohdy hlásí vyprodané sály. Přinášíme vám aktuální recenze snímků, na které stále můžete zajít. Recenze: Servírky, Zločinci podle zákona, Roura a Moje reinkarnace

Recenze – Servírky

   Když točit dokument, jehož ústředními aktéry jsou lidé z restauračních služeb, je nutné si promyslet, s jakým úmyslem ho natočíte. Jinak to může dopadnout tak, že až oběháte všechny možné a různorodé postavy, budete se divit, že vám říkají nijak objevné pravdy, o kterých víme všichni. Horší je, když ani ty nedokážete poskládat do celku, který by byl něčím jiným než katalogem servírek a číšníků.

   Maya Gallus ve svém dokumentu představuje několik typů servírek, podle sociálního postavení restaurace i marketingového zaměření prodejny. Prochází tedy po bufetech na zastávkách kamionů, obyčejných restauracích v kanadských ulicích a konečně nakukuje i do podniků roztodivnějších, ve kterém se hledí na to, jak velká máte prsa, respektive jestli by vám nevadilo se obnažovat.

   To, že se muži rádi nechají obsloužit ženou a naopak, je tak překvapivé, že jsme z toho v sále málem spadl ze sedačky. Stejně se to má se skutečností, že genderové rozlišení povolání určených pro muže a ženy je zakořeněno v historii a tradici. Do zákulisí a tajemství této profese nás zavádí jenom zlehka, naznačí styl práce a vztahy mezi obsluhou a zákazníkem, ale všechno se nese v takové pohodě a klidu, že nakonec oceníte aspoň jiný kulturní pohled. To když nám představí, jak profese vypadá v podání japonské kultury. Silně ale tady chybí nějaký dramatický střet, kamery nikdy nezachytí nějakou šťavnatou scénu z obsluhování problematického zákazníka.

   Film v jádru hovoří o genderové nevyváženosti, ale nezapře, že jej točí žena. Říkám si, o co zajímavější by dokument mohl být už tím, že by projektu šéfoval muž. 3*

Recenze – Zločinci podle zákona

   Zločinecké organizace jsou tajnůstkářské, těžko od nich očekávat otevřený přístup k médiím a veřejnosti – PR jim jednoduše nejde. Možná proto, že se nemají jak obhájit. Dokument Alexandera Genteleva je proto zajímavý už tím, že před kameru dostal několik pozoruhodných osob, které s podsvětím mají dost společného a jsou ve výkonu své „profese“ tak dobří, že nyní žijí spokojený a zabezpečený život. Jsou to „vory v zákoně“.

   Označují se tak příslušníci ruské mafie, jejíž vývoj v postsovětském Rusku velmi zdárně a poutavě mapuje, zvláště proto, že o něm zasvěceně hovoří ti, kdo za vzestupem zločinu a jeho prorůstání do vládních struktur stojí. Dokument způsobuje mrazení v zádech z toho, jak blízko se dostal k lidem, kteří tak žoviálně a úsměvně hovoří o zločinech a nechápou jejich podvratnost a špatnost. Vytváří se totiž barvitý obrázek osob, které nerozumí společnosti postavené na zákonech, kde je špatné každé vraždění a kde je normální, že zločinci nepatří do vysokých úřadů. 4*

Recenze – Roura

   Roura je zatím tím nejlepším kusem dokumentaristiky, který jsem na festivalu měl možnost zhlédnout. Naplňuje totiž ideu festivalu o lidských právech a zároveň divákovi nepodsouvá, aby s tím něco dělal. Dovoluje nám nahlédnout a ve své zrůdnosti spatřit boj, který místní obyvatelé irského hrabství na západním pobřeží svedli s korporací Shell. Ta zde totiž chce vybudovat plynovod, který výrazně zasáhne do životů i práv starousedlíků. Vyvolává diskuse, nepokoje, demonstrace a nakonec zoufalý boj za to, na co mají právo.

   Risteard O´Domhnaill, režisér Roury, volí při zpracování odstup a celý problém pojí s věcností, díky které vůbec nevadí, že situaci sledujeme pouze z jedné strany, neboť se Shell odmítl vyjadřovat. Neuchyluje se totiž ke karikatuře, kterou by za pomoci emocí nebo iracionality hanobil druhou stranu a nedal ji přitom možnost se bránit. Jedinou zbraní je zákon. Roura je soubojem zákonů, soubojem vůlí, Davida a Goliáše, malí proti velkým, kdy ze záhadných důvodů policie raději nadržuje silnějšímu. Čmuchal bych v tom něco nekalého, co by vydalo na investigativní pokračování. Nejpozoruhodnější je totiž počínání státu a policie, kteří nedokáží navázat srozumitelný a otevřený dialog, když se obyvatelé hájí soudním nařízením, zákonnými normami a vším, co by v demokracii mělo mít svou váhu.

   Navíc má snímek výtečnou gradaci. Vrchol se nalézá v poražení mytické příšery, lodi Solitaire hrozící pokládat plynovod, která bájně povstává z mlhy dalekého oceánu. Když se ji podaří vystrnadit z irských končin, máte radost za lidi, kteří si neradi nechají šlapat po svých právech. A konečně má člověk pocit, že aspoň jednou zmůže Evropská unie víc než jen debatovat v Bruselu. 5*

Recenze – Moje reinkarnace

   Na téma tibetských mnichů se dá pohlížet z mnoha směrů, ale z hlediska lidských práv je to tak omleté a vytěžené, že se zdá až nemožné, že Tibet stále trpí v područí Číny. Snímek Moje reinkarnace opět přibližuje duchovní svět tibetských mnichů, ale činí tak separovaně od politické roviny, která by zabila osobní vyznění filmu, který se natáčel v průběhu dvaceti let. V centru pozornosti totiž stojí vztah otce a syna.

   Ten je narušen tím, že otec je významná osobnost tibetského hnutí a osoba veřejně činná, tj. není to člověk, se kterým trávíte dny, a on vás učí dospět ve správného muže. Musíte se o něj totiž dělit se zástupy lidí v západním světě, které podlehly kouzlo východního učení, a hledají v něm spásu, kterou jim jejich rodná kultura dát nemůže.

   Snímek Jennifer Fox tak jemně vypráví o právu jedince na vlastní sebeurčení a vlastního otce. Ve filmu je totiž vztah dost narušen a syn proto odmítá přijmout svou tradiční kulturu, protože ho od ní odrazuje přístup vlastního otce. Celkovému dojmu rozhodně pomáhá, že své aktéry sleduje po delší časové období, čímž pádem dochází k vývoji postav, který je přirozený a někam směřuje. Dozrávají a odhalují své možnosti a směřují k bodu, kdy mohou být šťastní. Nenechte se proto zmást kulisami, tibetské nauky jsou tedy druhotné, síla je v člověku jako takovém. 4*

Moviescreen - Širokoúhlý pohled na film

O nás | Redakce | RSS | Odkazy | Chcete být redaktor?
ISSN 1801-1500 | Coded by Tomáš Netušil | CZIN.eu | Designed by Přemysl Kachlík, 2002-2012.