Jeden svět servíruje zločin v reinkarnované rouře
Třetina dokumentárního festivalu o lidských právech Jeden svět je za námi, lidé sbírají bobříky a pořadatelé mnohdy hlásí vyprodané sály. Přinášíme vám aktuální recenze snímků, na které stále můžete zajít. Recenze: Servírky, Zločinci podle zákona, Roura a Moje reinkarnace
Recenze – Servírky
Když točit dokument, jehož ústředními aktéry jsou lidé z restauračních služeb, je nutné si promyslet, s jakým úmyslem ho natočíte. Jinak to může dopadnout tak, že až oběháte všechny možné a různorodé postavy, budete se divit, že vám říkají nijak objevné pravdy, o kterých víme všichni. Horší je, když ani ty nedokážete poskládat do celku, který by byl něčím jiným než katalogem servírek a číšníků.
To, že se muži rádi nechají obsloužit ženou a naopak, je tak překvapivé, že jsme z toho v sále málem spadl ze sedačky. Stejně se to má se skutečností, že genderové rozlišení povolání určených pro muže a ženy je zakořeněno v historii a tradici. Do zákulisí a tajemství této profese nás zavádí jenom zlehka, naznačí styl práce a vztahy mezi obsluhou a zákazníkem, ale všechno se nese v takové pohodě a klidu, že nakonec oceníte aspoň jiný kulturní pohled. To když nám představí, jak profese vypadá v podání japonské kultury. Silně ale tady chybí nějaký dramatický střet, kamery nikdy nezachytí nějakou šťavnatou scénu z obsluhování problematického zákazníka.
Film v jádru hovoří o genderové nevyváženosti, ale nezapře, že jej točí žena. Říkám si, o co zajímavější by dokument mohl být už tím, že by projektu šéfoval muž. 3*
Recenze – Zločinci podle zákona
Zločinecké organizace jsou tajnůstkářské, těžko od nich očekávat otevřený přístup k médiím a veřejnosti – PR jim jednoduše nejde. Možná proto, že se nemají jak obhájit. Dokument Alexandera Genteleva je proto zajímavý už tím, že před kameru dostal několik pozoruhodných osob, které s podsvětím mají dost společného a jsou ve výkonu své „profese“ tak dobří, že nyní žijí spokojený a zabezpečený život. Jsou to „vory v zákoně“.
Recenze – Roura
Roura je zatím tím nejlepším kusem dokumentaristiky, který jsem na festivalu měl možnost zhlédnout. Naplňuje totiž ideu festivalu o lidských právech a zároveň divákovi nepodsouvá, aby s tím něco dělal. Dovoluje nám nahlédnout a ve své zrůdnosti spatřit boj, který místní obyvatelé irského hrabství na západním pobřeží svedli s korporací Shell. Ta zde totiž chce vybudovat plynovod, který výrazně zasáhne do životů i práv starousedlíků. Vyvolává diskuse, nepokoje, demonstrace a nakonec zoufalý boj za to, na co mají právo.
Navíc má snímek výtečnou gradaci. Vrchol se nalézá v poražení mytické příšery, lodi Solitaire hrozící pokládat plynovod, která bájně povstává z mlhy dalekého oceánu. Když se ji podaří vystrnadit z irských končin, máte radost za lidi, kteří si neradi nechají šlapat po svých právech. A konečně má člověk pocit, že aspoň jednou zmůže Evropská unie víc než jen debatovat v Bruselu. 5*
Recenze – Moje reinkarnace
Na téma tibetských mnichů se dá pohlížet z mnoha směrů, ale z hlediska lidských práv je to tak omleté a vytěžené, že se zdá až nemožné, že Tibet stále trpí v područí Číny. Snímek Moje reinkarnace opět přibližuje duchovní svět tibetských mnichů, ale činí tak separovaně od politické roviny, která by zabila osobní vyznění filmu, který se natáčel v průběhu dvaceti let. V centru pozornosti totiž stojí vztah otce a syna.
Snímek Jennifer Fox tak jemně vypráví o právu jedince na vlastní sebeurčení a vlastního otce. Ve filmu je totiž vztah dost narušen a syn proto odmítá přijmout svou tradiční kulturu, protože ho od ní odrazuje přístup vlastního otce. Celkovému dojmu rozhodně pomáhá, že své aktéry sleduje po delší časové období, čímž pádem dochází k vývoji postav, který je přirozený a někam směřuje. Dozrávají a odhalují své možnosti a směřují k bodu, kdy mohou být šťastní. Nenechte se proto zmást kulisami, tibetské nauky jsou tedy druhotné, síla je v člověku jako takovém. 4*
