Equilibrium (2002)
(Equilibrium: zcela nevyvážené)
Equlubrium je ze všeho nejvíc akční film s nesmělými prvky sci-fi. Obsah filmu není nijak originální, příběh kombinuje Orwelův 1984 s dalšími klasiky politické fantazie (Bredbury – 451st. Farenheita a jistě i další, kterých jsem si nevšiml). Nevelká původnost nemusí být ovšem na závadu – téma totalitní společnosti je dnes už klasické a divák už většinou tuší obrysy hlavních zápletek a konfliktů, střet svědomí jedince se systémem nabízí nepřeberné množství ztvárnění, pohledů, ať už z hlediska obsahového nebo formálního. Dopředu říkám, že Equilibrium v tomto ohledu nepřináší mnoho překvapení.
Děj filmu nás zavede do světa po atomovém infernu, světa kde jsou emoce přísně kontrolovány, neboť pouze jejich dokonalá kontrola vyloučí selhání vedoucí k nekontrolovanému násilí. Obrysy jsou pouze naznačeny, je však zřejmé, že společnost je hierarchicky organizována a řízena tajemnou a nepočetnou elitou, přísně centralisticky vedenou všudypřítomným a přece abstraktním Otcem (podobnost s velkým bratrem je až trapná). Řadoví občané jsou udržování v poslušnosti Proziem – drogou, která otupuje emoce. Zvláštní úlohu v udržování pořádku mají privilegovaní klerici, tajemný řád cvičený v novém umění boje – Gun kata – kombinující klasické bojové techniky se střelnými zbraněmi. Bojové schopnosti kleriků dalece převyšují veškeré „standardní“ vojenské/policejní jednotky. To z nich činí velmi nebezpečnou zbraň při potírání rebelů odporujících totalitní vládě programovým „cítěním“. Osou filmu je vnitřní přerod jednoho takového klerika z chladnokrevné mašiny na zabíjení v „cítícího“, „citlivého“ disidenta, kterého svědomí dovede až do řad rebelů a k aktivnímu boji s Otcem. Ačkoli je léčka připravená odbojem k zabití Otce neúspěšná, svědomitý/napravený klerik se prostřílí až k velkému satanovi a – zastřelí ho. Pak začnou vybuchovat továrny na výrobu Prozia, na policii zaútočí odhodlaní revolucionáři kteří strhnou masy náhle prozřevších lidí a za rachotu ručních zbraní rodí se nový řád.
Stručně řečeno – další slátanina bezostyšně vykrádající Orwela, bez nápadu, plná nelogičnosti, nad kterou divák přivírá oči v (marném) očekávání, že se dozví něco nového o střetu moci a svědomí. Marné čekání. Místo plastického obrazu se objevuje barvotiskové schéma proměny nejčernějšího zlouše v nejhodnějšího hrdinu. Pak nešťastného diváka napadne – snad přijde nějaká sociologická úvaha, sonda odhalující mezilidské vztahy, vztah mezi kulturou a mocí, povahu moci (nebo tak něco, vlastně cokoli). Ale zase ty pistolnické hrátky. Pěkně natočené, pravda. Až se tají dech nad tím spektáklem. Na druhou stranu tenhle druh baletu už byl uveden několikrát a nápaditěji (od Metrixu až po Kill Bill). A konečně se to také omrzí: motopolicisté bez motorek jsou koseni po desítkách, hrdina nezraněn vyjde z každé přestřelky (kampak ovšem na Arnieho – každý jiný neprůstřelný hrdina je směšný, pokud to není Neo – ale ten byl, jak známo, spasitelem) Pokud se ve filmu objeví nějaká myšlenka: jedná se bezvýhradně o klišé: co je solidní, to je epigonství, co je původní, to je blábol. Poselství filmu? Na všechny problémy světa – tanec s pistolí.
Ambice filmařů ztroskotaly především na naprosté intelektuální indolenci, neschopnosti pojmout naznačená témata originálně. Nápad s emocemi není sám o sobě špatný, problémem je, že ve filmu zmiňované „emoční zločiny“ nejsou nijak specifikovány a vlastně vůbec tematizovány, jsou pouhým emblémem, dekorací na jejímž pozadí se odehrávají akční scény. Výtvarné ztvárnění – nuda, nuda, nuda, nenápaditost. Zase ty mamutí budovy (Proč si všichni myslí, že každý paranoidní diktátor musí uvažovat jako Hitler?), zase ty samé kostýmy (vidím v každé druhé sci –fi, třeba jsou putovní), a ty vzducholodě nad městem budoucnosti – to měl být asi vtip (že by pozdní hold Vernovi? Spíše si scénarista něco o sci-fi pomatuje, ale opravdu jen ty základy).
Herecké výkony – další smutná kapitola. Zlouši jsou opravdu zlí, ty ošklivé pohledy na bíle oděného hrdinu před finálním soubojem, rebelové jsou opravdu citliví, až je s podivem, že při vší emocionalitě jsou schopni zformulovat větu. Jediný kdo zaslouží pochvalu jsou klerikovi děti: úsporný, ale působivý projev. Co říci na závěr – téma je dobré, ale chtělo by to jiný film.
