The Proposition (2006)
(Proposition - Nabídka)
Netypicky vystavěný western je situován do Austrálie 2. poloviny 19. století. Režisér rozhodně necítí nostalgii po imperiální éře, Austrálie je nám představena nikoli jako země příležitostí otevírající nové možnosti těm, kteří přichází s čistým srdcem a nadějemi, ale jako okrajová periferie, drsná, chudá, nevábná.
„Nabídka“ tak zní název filmu a skutečně vystihuje hlavní motto příběhu. Hned v úvodu nabídne kapitán policie desperátovi možnost vykoupit své hříchy značně nestandardním, ale v zásadě oprávněným skutkem –pokud zabije svého bratra/ hlavního padoucha, vše bude odpuštěno. Vše je rámováno všudypřítomným násilím, nicméně kapitán Stanley sleduje vyšší cíl, než jen fyzickou eliminaci zloušů, jde mu o nastolení „civilizace“. V jeho podání „civilizace“ nejsou jen rituály viktoriánské Anglie – čajový příbor, vybraná konverzace, záliba v luxusu, ale vláda zákonů a především – lidská slušnost.
Film tematizuje vztah „přirozenosti“ člověka a jeho „kulturní“, „civilizační“ rozměr, vztah mezi jeho senzualitou a racionalitou, mezi zvířecí a lidskou podstatou člověka. Činí tak nápaditě a hned v několika rovinách: Úzkostná „civilizovanost“ anglického páru je v protikladu s barbarským prostředím australské periferie, může být výrazem jejich vnitřní nejistoty, stejně jako imperiálního ataku, snahy nastolit nový řád pomocí nových kulturních vzorců. Démonický Artur je ztělesním nespoutaného anti-řádu přírody. Vzdělaný intelektuál citující Borrowa, ale neštítící se brutálního násilí, dokonce si v něm zvláštním způsobem libuje – působí dojmem jako by neuznával běžné morální normy, respektive, ty se ho netýkají. Někdo by v něm mohl vidět „temnou stranu síly“ tedy snahu o autentické vyjádření, hledání nějakého originálního výrazu, vyrovnanosti v souznění s přírodou a odmítání lidských konvencí jako něčeho umělého, zkrátka ušlechtilého divocha otevírající své srdce vesmíru, ale není to tak. Artur nežije mimo čas a prostor, mimo lidskou společnost, mimo oficiální struktury. Není misantrop, má svou rodinu. Je to obyčejný bandita citující průměrnou viktoriánskou poezii. Viktoriánská epocha je zde několikrát jemně parodována: úsměvný je zabiják citující Darwina a trvajíc na etiketě („jsme přece běloši“). Za zmínku stojí vynikající hudba Nicka Cavea, dodávající snímku melancholickou atmosféru, nevtíravě a nekonfrontačně problematizuje tradiční westernové schéma střetu dobra se zlem (ani jedno není přesně vymezeno).
Film se letmo dotýká i otázky Aboriginů – původních obyvatel Austrálie a naznačuje genocidní praktiky bělochů vůči „černým“, není to ale hlavní téma filmu.
Samostatnou kapitolou je obraz koloniální vlády. Obraz impéria zdaleka není černobílý. Vyhýbá se černobílým zjednodušením a poukazuje na pozitiva i negativa koloniální nadvlády. V postavě seržanta jsou naznačeni „pěšáci“ imperialismu, tvůrci impéria, kteří ovšem působí spíše jako karikatury hrdých Kiplingových misionářů civilizace. Postava kapitána reprezentuje anglickou korektnost, snahu po pragmatickém přístupu k problémům, úpornou anglosaskou tvrdohlavost, která se nezastaví ani před fyzickou slabostí a „nekompatibilitou“ vlastního založení s prostředím. V závěrečné scéně katarze je kapitán přemožen, ponížen, ale přesto nakonec zvítězí. I když divák zůstává na pochybách. Kdo vlastně vítězí? Mladší Charlie si prostě uvědomuje, že takhle už žít nelze, že něco se musí změnit. Nový řád se ovšem vždy rodí výhradně za cenu krve. Zvláštní kapitolou jsou obratné stylizace obrazů – zde stojí za povšimnutí především závěrečná scéna zobrazující spoutaného kapitána, který sedí na židli a nad ním se tyčí Arthur s pistolí, nakloněný obraz královny Viktorie symbolizuje nejen otřesenou pozici královského úředníka, ale v širším kontextu otřesené postavení Británie v Austrálii – a možná otřesené postavení naší civilizace založené na řádu a disciplíně v konfrontaci s přírodními, nespoutanými silami reprezentovaných bandity.
Je to dobrý film, který postrádá silácké pózy, ale obratně vypráví o prastarém dilematu: která stránka lidského charakteru je ta „autentičtější“. Odpověď není definitivní, a vlastně ani nemůže být.
