Komedie ničí svět!
Ožehavý problém mě zaujal natolik, že mě donutil napsat tuto úvahu nad důvody vzniku některých komedií. Komedií, které by radši neměly vůbec vzniknout.
Zaměřit se přitom chci na americký kontinent, který díky svému celosvětovému záběru ovlivňuje podvědomí lidí o kvalitě, vkusu a umění. Už odjakživa platilo pravidlo, že na jeden dobrý připadá několik špatných filmů, a možná je to jen změnami poměrů, morálních zásad a etiky ve společnosti obecně, ale přijde mi, že se tento poměr neadekvátně zvětšuje. Spíš než dramat nesou hlavní vinu komedii. Drama nikdy nemůžete zkazit natolik, než aby se stalo „jen“ nudným blábolem, ale komedie v současné podobě dokáží dosáhnout vrcholu nevkusnosti. Existují tři hlavní proudy, do kterých se komediální žánr v Americe větví. První tvoří komedie tzv. FRAT PACKu, což je sdružení herců, kteří se v různých kombinacích objevují ve všech svých filmech. V současné době mezi ně patří Jack Black, Will Ferrell, Ben Stiller, Vince Vaughn, Owen Wilson, Luke Wilson a Steve Carell. Ti tvoří komedie “na úrovni”, kterým nechybí rozumná zápletka, kvalitní gagy a ucházející herecké výkony. Částečně se k nim řadí malé procento romantických komedií, jež za poslední dobu reprezentuje film Prázdniny. Tyto komedie lze řadit mezi “to lepší”, proto se jimi nebudu dále zabývat. Další dva proudy přinášejí víc škody než hurikán Katrina.
Černoši ničí kinematografii!
Nejsem rasista a možná jsem měl použít výraz afroameričané, ale nic jiného než ukamenování si určitá partička persón zbavených etických zábran nezaslouží. Je totiž spousta herců tmavé pleti, které uznávám, respektuji a obdivuje. Příkladem budiž charismatická dvojice Samuela L. Jacksona a Morgana Freemana. Stejně tak je ale těch, kteří svých nepochopitelnými komediemi (možná dokonce neúmyslně) devastují filmové umění.
V případech, o kterých hovořím, se jedná o skutečnou elitu, která už má ověřené recepty, jak natočit film, pro nějž je zavedená bodová stupnice příliš vysoká. Netuším sice, jestli už se nezačali i sdružovat, ale předseda by byl jasný. Eddie Murphy. Není to dlouho, co potěšil rolí v Dreamgirls, díky které každý soudný člověk začal věřit, že se blýská na lepší časy. Že Eddie udá nový, správný směr všem svým kolegům. Kdepak. Už nyní se k nám zase dovalil v extra velikosti. Je to tak, Norbit se dostal i do našich kin, ale je fakt, že u Murphyho začala nemoc „uchilus dementus“ ve své podstatě mírně. Inu dobrá, Zamilovaný profesor byla hrůza, ale v rámci možností ještě docela stravitelná. Poprvé se zde uplatnila ztučňovací kůra, která z herců díky realistickému make-up během několika hodin stvoří mnoha tunové hroudy sádla, jejichž typickým znakem je stravování u McDonalda. Zároveň zde uplatnil i svou úchylnou zálibu v ztvárnění několika vedlejších postav zároveň. Počítám-li správně, jednalo se tehdy o šest lidí, přesněji členů profesorovy domácnosti. O dva roky později se sice nesnažil o devastaci definice filmu jako umění svou vlastní osobou, ale i hromada mluvících zvířátek neznačí nic pozitivního. Přesto se jednalo o tisíckrát přijatelnější záležitost než odvar Zamilovaného profesora, kterým nás zahltil na počátku nového tisíciletí. Díky božské štěstěně poté ubral, a tak v dalších letech stvořil kultovní postavičku Oslíka ve Shrekovi. Přesto jedna vydařená role nedokáže vyvrátit následky, které měly film Dr. Dolittle 2, Pluto Nash nebo Bláznivá školka. Až nakonec opětovně dospěl k úrovni Zamilovaného profesora 2 – Norbitovi. Už je tomu ale pár let, co není destrukce kinematografie pouze v jeho rukou. Ve stejném roce, co zaútočil obtloustlý Zamilovaný profesor 2, tak Martin Lawrence přišel s vlastní postavou, která se kromě značné obezity vyznačovala i převahou ženských feromonů. Lawrence pak zanechával hluboké rýhy na duších diváků v pokračování Agenta v sukni, v Policajtech na baterky nebo Černém rytíři. Trojici nejvýznamnějších uzavírá Ice Cube, jehož filmy (a že jich je požehnaně – Holičství 1,2, Už tam jsme?) sice přímo nevzbuzují hrůzu, ale díky jejich kvantitě a nulovému hereckému potenciálu samotného Cubeho představují zdraví škodlivý materiál. Zmínit musím i Cubu Goodinga jr., jehož kariéra v poslední době bohužel čítá nejednu diskutabilní komedii. Na obranu afroamerického etnika musím upozornit, že většina režiséru těchto komedií jsou obyčejní běloši.
Kde se tedy stala chyba? Na tuto otázku není jednoznačná odpověď, přesto lze víceméně hledat chybu právě v jmenovaných hercích tmavé pleti, kteří úmyslně a bez problémů dvakrát vstoupí do stejné řeky. Vyplývá z toho ale zajímavější otázka. Proč jim to hollywoodská studia dovolí? Hollywoodská proto, že do Evropy naštěstí zatím nedoplavali. Důvod se zdá být, stejně jako v jiných případech a ve fungování světa celkově, jasný. Jsou jím peníze. Velká část těchto komedií vydělává, často se dostaly i přes 100 milionovou hranici (z velké části Murphyho filmy). Samotný Norbit vydělal letos v amerických kinech bezmála 100 milionů dolarů. Což mimo jiné značí, že se, bohužel, dočkáme dalších, takto povedených filmů. Většinou se jedná o nechutné, špatně natočené a špatně zahrané věci. Kdo má takovou trpělivost, takovou kuráž a takový smysl pro humor, že na takové filmy zajde znovu a znovu do kina? Nepočítaje Afriku lze na americkém kontinentu najít rozšířenou a značně rozvrstvenou komunity Afromeričanů (důsledek kolonizace a s ní spojený dovoz otroků). Ti ovlivňují tamní kulturu, nejvíce asi hudební odvětví – v minulosti jazz, v soudobé historii hip hop, ale i filmové odvětví. Díky procentu zastoupení afroamerického obyvatelstva na severoamerickém kontinentu si tvrdím říct, že zrovna oni mohou tvořit nejsilnější vlnu, který přivádí peníze do kapes producentů. Ti následně pouze vyplňují ekonomický rámec nabídky a poptávky.
Sám jsem rád, že my Evropané, a potažmo i zbytek světa, není „nigga“ kulturou tak zasažen, aby masově chodil na „takové záležitosti“, přestože se s oblibou, i když nepříliš hojném počtu kopií uvádějí v naší distribuci. Jako rodilý Čech a nevystudovaný psycholog mohu jen amatérsky odhadovat a lamentovat, jaká je jejich skutečná motivace k zhlédnutí, ale může se jednat i o jakousi obdobu národní podpory. Obávám se však i zkaženosti amerického lidu obecně.
Schneider a další fekalisté
Důvodem je tento komediální proud. Vedle skutečného odpadu komediálního odvětví by výše zmínění mohli blednout závistí. Reprezentanty jsou takové osobnosti jako Rob Schneider, do nedávna Adam Sandler, 2 ze 6 scénáristů Scary Movie a tucty scénáristů, režiséru a herců teenagerských komedií.
Tato sorta, výhradně sestavená naopak z bělochů (?), se zaobírá všemi možnými druhy využití produktů vylučovacích soustav, samozřejmě v co nejodpornější možné variantě, způsobů ztrapnění při kontaktu s druhým pohlavím nebo pouhopouhou bezbřehou touhou zničit si jak vlastní život, tak ten kariérní. I když je fakt, že zrovna takový Adam Sandler, se docela vyšvihl. Začal polostupidními filmy, přešel k k břečce s Robem Schneiderem (Vodonoš, Žába k zulíbání) až v roce 2002 překvapil filmem Opilí láskou a s pár výchlkami zůstal na stabilní úrovni. Takové štěstí ale samotný Rob Schneider nemá. Jeden vedle druhého jsou jeho filmy na jedno brdo, stejně nezajímavé, nezáživné a odporné. Vyjmenovat všechny jeho přešlapy by bylo dlouhé a trýznivé. Vystačím si tedy s konstatováním, že pokud znáte film Deuce Bigalow: Dobrej striptér, netřeba dalšího vysvětlování. Pokud neznáte, stojí za to se podívat aspoň na jeden takový film, aby jste věděli o čem je řeč. Vedle nich pak stojí „skvělí“ 2 ze 6 scénáristů Scary Movie, kteří vytvářejí další parodické „Movies“, přičemž nejnovější přírůstek Velkej biják, který se zaměřuje na velkolepé blockubustery, dorazí do našich kin v květnu.
Regály těchto filmů jsou početné. Zástupy fanoušků stejně tak, což se odráží od jejich celkových výdělků (tedy i v zámoří). Samozřejmě záleží na jednotlivých titulech, provařených jménech a marketingové atraktivnosti, ale na rozdíl od specifické afroamerické kultury v Americe, jsou pobláznění teenageři všude po světě, proto nejslavnější série dosahují i bezmála čtvrt miliardových výdělků. Jestliže se některým tolik nevede (Rob Schneider vážně není moc oblíben, i když tržby se stále dají počítat v desítkách milionů), nemusí se o svou existenci díky maximálně nízkým nákladům bát. Právě extrémně nízké náklady jsou kamenem úrazu. Dokázali by jste natočit opravdu kvalitní film, kdyby jste ho nemohli adekvátně zaplatit? Existuje přitom mnoho případů, které to tvrzení vyvracejí. Díky dobrému scénáři. Kdyby se s výrobou těchto filmů pospíchalo méně a více času by se vložilo do přípravných prací, možná by nekončili špatně. Jev „dojnička peněz“ je v tomto ohledu velice důležitý, neboť zkracuje dobu potřebnou na přípravu z důvodu co nejrychlejšího upotřebení hladu diváků, tedy produkci dalších podobných filmů (často jdoucími rovnou na VHS nebo DVD, tzv. „direct-to-DVD“ tituly). Významnou roli také hraje to, pokud se některému podaří prolomit břehy (jako se to podařilo prvním Prcičkám). Plagiáty, vznikající geometricky se navyšující řadou, na sebe nenechají dlouho čekat. Kvalita, jak jinak, je nepřímou úměrou. O hlavním divákovi těchto filmů netřeba diskutovat. Nevím jak vaše, ale moje babička se raději podívá na film pro pamětníky. Mladiství, ovlivněni svými pubertálními změnami, navštěvuji kvůli nadprodukci jistých hormonů tyto filmy s velkou oblibou. Tvoří tak, a producenti si toho jsou vědomi, nejsilnější základnu a konzumenty.
Fuj…každopádně rychle pryč od tohoto tématu, běžte si pustit nějakou béčkovou sci-fi, oscarové drama nebo českou tragikomedii. Určitě si život zničíte méně.
