300: Ať žije fašismus
Musím přiznat, že už dlouho mě žádný film tak nerozrušil jako 300. Je formálně brilantní, orgie počítačové animace ukazují nové perspektivy žánru a filmu vůbec, smysly hédonicky konzumují, klipy vychází vstříc (mé) potřebě zpomaleného vnímání, efektně stříkající krev vzrušuje mé nejhorší (zvířecí) pudy.
A především – to jasné poselství divákovi: svět je jednoduchý, na jedné straně je krásná bílá (mužská) civilizace plná ctností, na straně druhé barbarství – ty diváku si vyber a svobodně se rozhodni, kdo je ti milejší. Jenomže ten film nám v další vrstvě vypráví i jiné příběhy – už ne tak jednoznačné a černobílé, o to nebezpečnější.
Soustředím se právě na tento manipulativní prvek a pominu (většinou) formální aspekty díla. 300 je dle mého soudu především mnohovrstevnatá politická alegorie, která se snaží vpravit do současného postmoderního světa chaosu jasný řád, jasný systém hodnot, sympatií a samozřejmě i antipatií. Co je tímto poselstvím?
Boj Řeků za svobodu je notoricky známé téma uvozující evropskou identitu. Ten příběh se vypráví už tisíciletí a vždy sloužil k vymezení našich (evropských) hodnot. My všichni (tedy my Evropané, my Zápaďané) jsme vyrostli v tom, že Leonidův boj je i naším bojem, je to hodnota, která zakládá společné dějiny. Nikdy přitom nešlo o historickou realitu, ale především o mýtus (co jiného je ostatně historie?). V tomto smyslu je 300 zcela vřazena do proudu mýtů o dějinách. Že jsou barbaři vyobrazeni politicky nekorektně, že jde o průhlednou narážku na muslimský svět? Že ukazovák (či spíše prostředník) natažený (vztyčený) směrem k Iránu ajatolláhů z této ahistorické RPG přímo trčí? A co má být? Film se přece netváří jako historický, řadí se do proudu angažované mytologie utvrzující západní hodnoty. Nebo ne?
Evropská (Západní/atlantická/euroamerická) identita je složitý příběh plný odboček, který nemá jasnou linku. Tolik tendencí, tolik trendů, někdy protikladných. Ve 20. století jsou (po dramatických peripetiích) základní hodnoty konstituovány: lidská práva, respekt k individualitě, vyvážené mechanismy moci, právní záruky, po zkušenostech dvou světových válek distanc k velkým civilizačním projektům, vznešeným cílům, odpor k utopiím všeho druhu. A především – precizování forem vlády, vyváženost mezi jejími částmi a institucemi, její odvození od voleb a její odvolatelnost. Takoví jsme, doufejme. Takoví jsme, doufám. Třístovka nám přináší trochu jiný pohled, nabízí jiný obraz. Odhlédněme od epických stereotypů. Odhlédnutí je nutné, přímo povinné, neboť právě žánrové vymezení (Akční/ dobrodružný/ válečný/ drama) pomíjí historičnost a je tedy třeba nahlížet dílo zorným úhlem „prézentismu“ nikoli „historismu“. Zdůrazňuji tedy zdánlivě „podprahové“, ve skutečnosti fundamentální vyznění filmu.
Jaký je obraz naší (západní) společnosti dle 300? Je to společnost založená na charismatickém vůdcovství, odmítající „politiku“ ve všech jejich institucionálních podobách. Pasáž věnovaná eforům nenechá nikoho na pochybách co je zač instituce mající být garantem spartských tradic („zdegenerovaná zvířata“). Za zmínku stojí fakt, že efoři byli volení úředníci, kteří měli kontrolovat krále. Úředníci tohoto typu existovali prakticky ve všech vyspělých řeckých městech a posilování jejich pravomocí bylo trendem, který byl pro řecké dějiny charakteristický. Ve většině řeckých polis ostatně úřad krále mizí už dvě stě let před řecko-perskými válkami (nikoli však ve Spartě samotné). Politika, nejvlastnější fenomén řeckého světa, je zde vnímána krajně negativně – formalizace politických procesů má za následek, že upadá do rukou osobně nestatečných a úlisných mužů. Dalším charakteristickým rysem je jejich korupčnost. Ta je hlavním motivem jejich jednání ať už se jedná o efory zrazující Spartu pro peníze a mladé dívky nebo o Théróna manipulující Radou („Rada je mým dítětem“, říká a implikuje představu, že je to populistická klika, zmanipulovaná lůza. Ve skutečnosti to byla rada aristokratů – vrcholně konzervativní orgán, který nálady veřejnosti příliš nereflektoval). Podobně vnímají politiku a zastupitelské sbory totalitní ideologie. Jistě, mohli bychom nad tím mávnout rukou, konec konců znechucení z politiky, jejích afér, z korupce, která ji provází je naprosto běžné, vlastní nám všem. Ovšem vášnivost tohoto odmítnutí, stejně jako nepokrytá nabídka alternativy 300 diskvalifikuje z běžného nadávání na poměry.
V protikladu ke zkorumpovaným politikům se nabízí alternativa založená na charismatickém vůdcovství jehož synonymem je Leonidas. Důvěra, které se těší u svých mužů je založena na osobních vztazích a je vzdálena formalizaci. Charisma vyplývá z bojové zdatnosti, to je konec konců běžné klišé akčního hrdiny sahající až někam k hrdinské epice. Dalším důležitým zdrojem důvěry jej jeho čestnost (Žádný Sparťan není nad zákon“ – vzápětí je tento výrok popřen právě zobrazením jeho politických oponentů). Především – autorita se konstituuje mimo rámec „standardních/ formálních“ politických procesů. Je „dána“, či „získána“, ovšem musí se legitimizovat (válečnickými ctnostmi). Xerxes neodpovídá obrazu hrdiny, je jeho karikaturou, marně se snaží charisma imitovat, není válečník. Věřte svým vůdcům, říkají nám tvůrci filmu. Důležitý je čin (nemluv a konej, říkají fašisté). Leonidas třístovky je prototypem fašistického nadčlověka.
Spojení násilí se zachováním svobody víceméně koresponduje s historickou realitou. Ovšem film velmi obratně manipuluje historií. Občanské svobody se rozšířily právě díky tomu, že si střední řemeslnické vrstvy osvojily taktiku falangy, díky které „upozadily“ individuálně bojující aristokraty. Tvůrci této progresivní taktiky byli filmem ironizovaní hrnčíři, kováři, sochaři, falanga tak není jen válečný stroj, je vlastně „inciciátor“ standardizované a formalizované politiky. Sparťané jsou samozřejmě výjimečnou ne-normální polis. V žádném případě je nelze považovat za typ bojovníků za svobodu. Jejich obec byla naopak synonymem nesvobody. Celý jejich životní styl byl založen na potlačování početné otrocké vrstvy – heilótů, přičemž tvrdost chování k heilótům zdaleka předčila perské (a vlastně jakékoli jiné soudobé) zacházení s otroky. Sparta je po právu označována za prototyp totalitního státu, cílem výchovy bylo totiž potlačit individualitu a vychovat dokonalého robota poslušného rozkazů, nevšímavého k sobě a nadřazujícího zájmy státu nad svoje vlastní. Zde vlastně Snyder postupuje (vědomě či nevědomě?) historicky korektně. O individualitě hrdinů (s výjimkou vůdce) nemůže být řeči. Jsou uniformováni (téma úvahy nedovoluje rozepsat se více o specifickém „homoerotismu“ a konotacích politiky a tělesnosti) jak fyzicky, tak duchovně – glajchšaltizováni v každém smyslu tohoto slova.
Ačkoli film je založen na obraně svobody před tyranií, nikde zde není podán byť jen schematizovaný pohled na to co to svoboda je, vymezení je čistě negativní – tedy co svoboda není. Jedinou možnou tematizací autonomie lidské subjektivity vůči idejím nebo státu je letmý pohled Leonida na svou ženu než svrhne perské vyslance do studny a rozpoutá osudový konflikt. Jinak je soukromí, osobní zájmy, ale i rodina (typicky rozloučení Leonida se ženou), zkrátka vše co člověka „polidšťuje“ podřízeno a odsouváno do pozadí. Paradoxně tak více lidských atributů mají barbaři, kteří se alespoň dovedou bavit (jakkoli bizarně a odpudivě je barbarský svět smyslovosti zobrazen). Svoboda se tak stává naprosto vyprázdněným pojmem, který je v pozici uctívané ikony sloužící k mobilizaci mas. Nebývá než se zeptat – těch na filmovém plátně nebo před ním? Toto je další okamžik kdy ze zdánlivě nevinné zábavy vyčuhuje nahota politické manipulace. Takovýto přístup lze bez uzardění kvalifikovat jako demagogický a opět – ve své krystalické podobě ho užívali (užívají) diktátoři. Podobně ikonickou funkci pouhé kulisy mají odkazy na řeckou racionalitu. Ačkoli jsou Řekové představeni jako tvůrci logiky, jednají podle před-logických „heroických“ (homérských) mentálních vzorců.
Proč se vlastně tak rozhorluji nad pop-historií, která je obsažena v každém druhém filmu? Právě proto, že historické téma zmenšuje odstup diváka a sugeruje autenticitu. Podobný postup ve fantasy filmu by mě nechal chladným, žánr zaručuje relativně malou účinnost a dopad takovýchto tezí (které navíc v jiném kontextu získávají jiný význam). Zde ovšem dochází (záměrně/nezáměrně?) k významovým posunům obrazů minulosti a ještě více hodnot současnosti. Redefinuje se náš svět: svět západního liberalismu a demokracie je zvolna modelován ve prospěch totalitně laděného militarismu, otevřená otázka je vyměněna za uzavřenou odpověď. Blížím se k závěru a dostavuje se vrchol mé excitace – Tento film je perfidní redukcí kritické řecké racionality, jednoho ze základů západní identity na bezduchý kolektivistický militarismus. Toť vrchol lstivého barbarství! A proto – vnímejme nejen smyslové rozkoše vizuality, ale i skryté příběhy manipulace.
