Konec světa sice měl nastat o loňských Vánocích, ale to nijak nebrání jak Británii, tak Americe, aby vize civilizačního zániku dál podporovali, i když by si z toho měli dělat vlastně legraci.
Minulý týden se k nám se štěstím dostala hospodská návštěva U Konce světa, která měla svůj pobyt v českých kinech nahnutý, ale se skoro dvouměsíčním odkladem se zaslouženě začala promítat. Edgar Wright, Simon Legy a Nick Frost zužitkovali koncept mimozemské invaze s hlubšími tématy o zodpovědnosti a dospělosti, přitom ale stihli se smrtící rychlostí pálit vtip za vtipem. Tento týden se jako ozvěna z druhé strany Atlantiku završuje konec civilizace, který nabývá biblických rozměrů. S tím dodatkem, že ve zpustlém světě pod hollywoodským horským nápisem není nikomu nic svaté.
Jay přilétá do Los Angeles, aby strávil čas s kamarádem Sethem. Trocha trávy rozproudí soukromou zábavu, když Seth navrhne, aby zašli na večírek k Jamesovi. Jay z toho nadšený není, ale dobrá nálada ho přejde teprve v momentě, kdy s několika dalšími zůstane uvězněn v Jamesově architektonické betonové obludě, protože svět postihne zemětřesení, někteří lidé zmizí a za okny se rozpoutá rozžhavený konec světa.
Prořízlá pusa andělskou protekci nezajistí
Kdyby Apokalypsa v Hollywoodu nebyla jednoznačně komedie, byla by míra pragmatické povrchnosti neúnosná. Přestože mnoho středověkých exempel dokládá příběhy o hříšnících, kteří se navzdory svým činům a prostřednictvím lítosti a nápravy dočkali boží milosti, fakt že by hollywoodská čeládka, která se schválně ukazuje v nelichotivém úhlu, měla mít možnost dočkat se spasení, je těžko přijatelné směřování. To ale nebude platit pro cílovou skupinu diváků, které přisprostlí, nestydatí, zdrogovaní a opilí herci budou sympatičtí, neboť bezuzdná oslava veselí s dostatkem alkoholu se stala přijímaným společenským diskursem, který ční nad všemi ctnostmi. Ale zpět ke skutečnosti, že je to komedie.
Hollywoodská destrukce by nevyužila svůj vytyčený prostor, kdyby nebyla popkulturní. Zatímco U Konce světa se inspirovalo v příběhových konceptech, Apokalypsa v Hollywoodu podmiňuje svůj úspěch znalostí filmové tvorby ústřední pětice, která hraje sama sebe. Na úvodní party, která si ani nepovšimne Soudného dne, neboť tam není nikdo, kdo by si zasloužil automatické spasení, se objevují v malých rolích výrazné hvězdy – Rihanna, Jason Segel, Christopher Mintz-Plasse nebo Michael Cera, který si antagonismus ke svým obvyklým charakterům užil snad až přes míru (a omlouvá se tak všem, kteří jeho hodný a ukníkaný projev už nemohou vystát).
Nostalgie z vlastní filmografie
Zásadní jsou však Seth Rogen, Jay Baruchel, James Franco, Danny McBride, Johan Hill a Craig Robinson. Jen nesoudný člověk by přitom věřil, že vážně hrají své skutečné já, spíš alternativní verzi. Součástí filmu je bez ohledu na průběh apokalypsy plejáda narážek a připomínek na filmy jako Travička zelená či Zelený sršeň, ale i některé Francovi samostatné vážné role jako 127 hodin, Rytíři nebes a Spider-Man 3, a dokonce film vyžaduje znalost Maxe a maxipříšerek. Je to celá kopa, která je podmíněná filmovými znalostmi, avšak která funguje spíš jako aha-efekt nebo sebepotvrzení filmových znalostí než jako ryze humorné perličky.
Vtipy se pak točí právě kolem neřestí jako drogy, alkohol a sex, čímž se ještě ztěžuje přesvědčení, že by kdokoli z nich mohl být spasen a že by nebe mohlo být stejně zhýralé jako pozemský život. Je nutné se nad malicherné náboženské urážky povznést, zvlášť když se film raduje i z takových nesmyslů jako jsou Back Street Boys, devadesátková chlapecká kapela, která se sice onehdá pokusila o hudební zmrtvýchvstání, ale netuším (respektive si nemyslím), že by dosáhli obnovené reputace mezi současnou mladou generací.
Konec světa se odehrává za zavřenými dveřmi, takže filmaři se do masivních pesimistických záběrů krajiny nemusí pouštět moc často a v těch několika málo případech je vidět rozpočet vhodný na komedii, ale ne trikovou podívanou. Ocenění si zaslouží ale měřítko a kreativita, která způsobuje, že svět v plamenech není jen lacinou kulisou.
Apokalypsa v Hollywoodu by vzhledem k pověsti celebrit mohla být vnímána také jako sebereflexe s nadsázkou, protože tamní uličky byly peklem už dřív a teď se k tomu jen přidaly skutečné plameny. Faktor zábavnosti je však omezený tím, jak moc vás už začíná unavovat všudypřítomná drogová tematika a jak moc znalý vztah máte k ústředním postavám.
