Když se newyorská policie potýká s mysteriózním případem, nemusí být horor jednotvárný, dokazuje režisér Sinister.
Hororový žánr se zdá být nejvíc zatuchlým místem v kině, protože si často bere za své povrchní úkol vyděsit, aniž by jeho tvůrci rozšířili strašidelnost za hranice domu hrůzy z lunaparku. Ostatně proč také, když diváci vyhledávají horory právě s úmyslem potěšení ze strachu. Naneštěstí tím brání rozvoji žánru o promyšlenější strukturu a inteligentnější přesah, dál než kam sahají naše pudové noční běsy. Pořád lze ale na tvorbě strachu nalézt něco smysluplného na rozdíl od nechutnosti, která pronikla do mainstreamu hororů v poslední dekádě. Aktuální premiéra Chraň nás od zlého se aspoň k tomuto nehlásí a vůči základní premise hororů se idealisticky vzpouzí, byť končí u dalšího vymýtání mytického ďábla.
Ralph Sarchie pracuje u newyorské policie a několik posledních případů, které musí řešit, jsou opravdu zvláštní a jenom posilují jeho vědomí zla, které mohou lidé páchat. Jednou je to mrtvé dítě v kontejneru, podruhé matka hodí své díle do výběhu pro lvy. Jakmile začne zjišťovat podrobnosti o druhém případu, setkává se s jevy, které volají po jiném než racionálním vysvětlení. Nakonec se seznamuje s farářem Mendozou, který praktikuje exorcismus a který dohlížel nad ženou ze zoologické zahrady. Společně se snaží zastavit Santina, který všechny podivnosti spojuje.
Zločiny mimo naše chápání
Záplatka zní jako případ pro krotitele duchů, ale jejich třetí díl se neustále odkládá, takže si divák musí vystačit s Ralphem Sarchiem v podání Erica Bany. Chraň nás od zlého se jako hybrid pase na žánru hororu a zároveň žánru krimi. Tento postup zavání inovací, ale protože nadále zůstává film věrný svému žánrovému občanství, nezvládá skloubit to nejlepší z obou přístupů do výjimečného výtvoru. Nejvýraznějším příkladem snímku, který umně zkombinoval drama, krimi a horor byl snímek Davida Finchera Sedm. Jako vysněná meta by byl pro režiséra a scenáristu Scotta Derricksona nedosažitelnou ikonou. Klasika se nekoná, ale čerstvý cákanec krve ano.
Navzájem se žánry Chraň nás od zlého obohacují. Větší přínos má přitom pro hororovou podstatu než pro kriminální. Standardizované propriety strašidelného žánru totiž zahrnuje naivní postavy s latentními sebevražednými sklony. Ty tu nahrazují policejní složky, u nichž lze odevzdání se očekávané hrůze pochopit z důvodu jejich veřejné služby, zároveň představují strážce pořádku, s výcvikem a výzbrojí, kteří se do neznámé tmy nepouští s holým zadkem. A konečně je jím vlastní pragmatismus vycházející z každodenní pracovní rutiny, v níž poznali kdejaké svinstvo. Pokud tedy při první známce podezřelé nadpřirozené aktivity nevezmou nohy na ramena, není to v žánru hororu pro jednou známka nedostatku pudu sebezáchovy.
Věřit, nebo zatratit?
Film při střetu pragmatické policie a duchovního exorcisty využívá motiv existence dvojího zla. Ramírezova postava mluví o sekundárním zlu, což je zločin páchány lidmi, a primární, který je nadosobní a typicky paranormálně děsivý. Sarchie je ve filmu vykreslen jako oponent vůči představě posednutí ďáblem a potřebě exorcismu. Na první pohled se aktuální případ neliší od jiných zvěrstev, s kterými se v kariéře setkal. Zasazení do běžného městského prostředí s policisty v hlavní roli pomáhá vyvolávat (slovy filmu) sekundární napětí, které má kořeny ve váhavosti mezi vírou v nadpřirozeno a odmítání přesahu pozemského života. Ačkoli se to pro film nestává až tak podstatné, příběh se tím vykrucuje povinnostem jiných nadpřirozených hororů, kde je fantaskní zlo jednoznačné. A když už i náš policejní hrdina začne přijímat tezi o démonovi, zastoupí jeho figuru racionality jiný policista, který sleduje výslech z jiné místnosti a podivuje se nad tím, že se bude provádět exorcismus a že to snad nemyslí vážně.
S touto protiďábelskou metodou nicméně má Scott Derrickson zkušenost. Je režisérem snímku V moci ďábla (2005), kde se vymýtání pekelného ducha spojilo se soudním dramatem, a před dvěma roky natočil Sinister, kde předjímá současný námět tím, že hlavní postava byl spisovatel v žánru detektivky. Očividně je mu tak vlastní pojímat pokleslý žánr způsobem, který jen nejitří naše nejnižší pudy, ale dovede zážitek posunout dál. Ale pozor, film je horor, v tom je Derrickson vinný ve všech bodech. Klasiky pojaté lekačky jsou poschovávané napříč vyprávěním, aby překvapily stejně tak postavu jako diváka, byť právě my film sledujeme se znalostí žánrových konvencí, a tak není problém předjímat, kde nám bude nenadálý hlasitý zvuk brnkat na nervy.
Rodina nemusí být základ hororu
V kariérním postu filmu brání zbytečná rodinná zápletka, která přenáší prvotní strach z ostříleného policisty na malou holčičku. Příběhově a tematicky nepřináší kromě pár děsivých scén hlavnímu vyprávění nic zásadního a naopak čerstvou strukturu zanáší tradičním balastem.
Scény s manželkou a dcerou přináší postavě diametrální odstup od pracovního nasazení a jako takové je toto prostředí nezbytnou součástí, ale úplně by stačilo soustředit se při strašení právě na Sarchieho, než dělat z démona vykutáleného zločince, který zná vyděračské postupy únosu. Osobní angažovanost policisty už je i tak velká a pro finále nepotřebná. Spláchne tím zajímavě budovanou story podobně jako déšť, který neustále dopadá na depresivní ulice Bronxu. Ke Scottu Derricksonovi lze mít jediný vzkaz: chraň nás od zlého hororu.
- Info
- Trailer
- Plakát
Režie: Scott Derrickson, Scénář: Paul Harris Boardman, Scott Derrickson
Hrají: Eric Bana, Edgar Ramirez, Olivia Munn, Sean Harris, Joel McHale
Žánr: horor/krimi, Země původu: USA, Stopáž: 119 minut
Premiéra: 3. července 2014, titulky (2D)
Podobné články
1 komentář