Futurologický kongres – psycho-chemická budoucnost lidstva

0
10.8.2013 at 16:51  •  Posted in Recenze by  •  0 Comments

Ari Folman se z Libanonu stěhuje do blízké budoucnosti, kde sledování filmů nahradí prožívání cizích životů a problémy s placením hypotéky přestanou všechny zajímat.

 

  Ari Folman zůstal i po Valčíku s Bašírem ve vřelém vztahu s animací, byť tentokrát mu nemohla zajistit vše. Půl na půl se Futurologický kongres skládá z klasicky hraného filmu a kreslené podoby. Bez ohledu na obsah a témata je tato konkrétní práce s dvourozměrnou animací připomínkou toho, co je na této formě osvobozujícího a naplněného možnostmi. Folman si s ní za pomoci týmů animátorů z celého světa pohrává jako s modelínou, v níž se tvary přelévají a protahují a realita a sen má k sobě tak blízko jako voda a žízeň. Neobyčejná tvůrčí psychedelie se stala zase jednou skutečností.

  Ani všechny peníze Hollywoodu by nedovolily pojmout tuto adaptaci povídky Stanislawa Lema v kompletně hrané podobě s širokým zapojením CGI nebo v dnes tak moderní trojrozměrné počítačové animaci, neboť ani v jednom případě by výsledkem nebyl tak čistý a plynulý dojem. Režisér se v zásadě vzdává důrazu na realistickou kresbu, která mu ve Valčíku s Bašírem s technologií rotoskopie dovolila natočit dokument, jehož podstatnou část tvoří vzpomínky, které lze dohledat jen v subjektivních představách lidí.  Přitom autoři Temného obrazu (A Scanner Darkly) dokázali halucinogenní povahu spojit s realistickými tvary, ale Folman se nejspíš nechtěl opakovat a našel vhodnější řeč odpovídající bláznovství námětu.

 futurologicky_kongres_2a

Svět nekonečných animovaných možností

  Pokud nás tak Folman okouzlil s Bašírem, není zákonitě nutné, že se množiny diváků v případě Kongresu budou shodovat. Jeho poslední film totiž v kreslené části upomíná spíš na groteskní styl starých disneyovských filmů nebo kreslených dobrodružství, jaké zažíval kocour Felix. Obsah však zůstává dospělý. Přehršle šílených výjevů, nadsazených postaviček, neuvěřitelných světů a pitoreskních prostředí neslouží ani tak k výstavbě klasické vize futuristického světa, který je obklopen technologiemi, ale fantasy světa, v němž je okolí tvořena jen našimi představami.

  Folman vytváří úsměvně nepředvídatelný svět, kde číšníkem může být Michael Jackson a v jedné restauraci může u vedlejšího stolu sedět královna Alžběta I. a Hitler. Fakt, že se Futurologický kongres vzpírá sci-fi žánru, spočívá v absenci jasných fyzikálních zákonitostí. Folman se s námi dělí o představu, která v sobě spojuje několik témat, všechny vedené bez teoretického základu a nezbytně převýšené osobním emocionálním příběhem, který zůstává v subjektivní rovině podobně jako animovaná forma a není objektivním vědeckým vhledem do budoucnosti světa. Spíš než snažit se o pochopení představované reality Folmanův film vybízí k bezprostřednímu prožívání situací, protože to samé se děje s postavami.

 futurologicky_kongres_3a

Šňupnout si oblíbenou osobnost

  V zásadě není chvíle oddechu, při níž by se dalo rozumově zhodnotit, co se přesně děje. Scény se vzájemně popírají, halucinace maskuje skutečnost, procházíme časovými skoky, které nepotřebují přesně vymezený počet uběhnutých let. Trendem sci-fi filmů posledních kolika roků byla práce s virtuální realitou, která jako počítačový deratizátor likviduje skutečnost. Futurologický kongres s ní sdílí ideu falešného života spokojenosti a blahobytu, ale s úctou k originálu konkretizuje jako únik z reality prostředek chemicko-psychologický.

  V době, kdy farmacie zásobuje lidstvo neskutečným množstvím laboratorně vytvářených léků, je oprávněná obava z toho, jestli prožíváme svět tak, jak je, nebo jestli nám nějaký chemický vzorec pozměňuje náladu a vnímání našich životů. Nicméně v tomto a dalším tématu je zatím Futurologický kongres směšně a zjednodušeně kritický a jeho apel nemá tak závažný dopad. Pokud se oprostíme od ideje nějakého jednotného a dokonalého vnímání faktické reality, naše prožívání ovlivňují přirozené chemické procesy, které mohou psychickými obstrukcemi dosáhnout drobné či větší nestability. Vzniknou deprese a úzkosti, které člověka uvrhávají do psychologického vězení vlastního těla. V zásadě špatná hladina látky v těle už mění pohled na svět, a to i bez tabletek nebo vdechování „identity v aerosolu“.

 futurologicky_kongres_4

Poslední rozlučka s herci

  Druhou věcí, kterou se Futurologický kongres zabývá, a to z popudu samotného režiséra, je přístup filmových produkcí k práci s herci, kteří s v tzv. „post-avatarovské“ éře musí sžít s vitálním herectvím (ostatně v dobách problémů s nezaměstnaností je osud chudáků herců, kteří musí svolit s naskenováním pro další práci, značně malicherný). Ve Futurologickém kongresu technologie došli tak daleko, že po kompletním naskenování člověka už není jeho výkon (byť v černých elasťácích se spoustou teček na těle) zapotřebí.

  Přitom strachovat se o postavení živého herectví v kinematografii je bláhové a od někoho, kdo nemá s Hollywoodem příliš společného, až tmářsky vystrašené. I Avatar potřeboval, aby herci dělali vše, a to byl ještě výjimečný případ, který se nedaří následovat. Robert Zemeckis se už kvůli své neúspěšné snaze o fotorealistickou animaci s herci přesunul zpátky k tradiční hrané tvorbě (Let), a digitální modely herců v trikových velkofilmech se skrývají v rychlém střihu akčních scén, protože jsou pořád pouze umělými panáky.

  Mnohem zajímavější je proto další vývoj filmového příběhu Futurologického kongresu, který se už více pohybuje ve světě čiré fantazie, kdy by bylo možné extrakcí chemické sloučeniny zprostředkovat život jiné osoby, čímž se obloukem vracíme k výše nastíněné nové realitě. Tento nápad je zajímavý i z toho hlediska, že ve vztahu ke kinematografii by podle všeho znamenal konec klasických filmů. Člověk už není divákem, ale osobně prožívá, co chce.

 futurologicky_kongres_5

Herec za maskou animovaného make-upu

  Na druhou stranu myšlenková nedotaženost nedokáže zastínit, že vedle animované druhé půle, která už témata nechává jen volně proplouvat, ani úvodní hraná část není špatná, protože ji Folman obsadil skvělými herci, kteří vzájemné konfrontace zvládají s klidem. Podobně jako Paul Giamatti (který zde také hraje) nebo John Malkovich získala i Robin Wright možnost hrát sama sebe, i když autenticita vztahu „postavy“ k „herečce“ je stejně pochybná jako filmem kritizovaná, chemií ovlivněná realita. Ona, Harvey Keitel a Danny Huston vytvářejí poutavý herecký střet, i když sedí v malé místnosti.

  Výkon Robin Wright byl přitom kruciální, protože v průběhu filmu zůstává stabilně zásadní její osobní příběh se synem. Mateřský vztah a rodinná pouta, která nejednotná chemická realita znemožňuje, totiž zůstávají ryzí záležitostí, kvůli které je člověk ochoten se do falešného světa vrátit, jen aby se shledal s blízkou osobou. Hrát sebe sama je v zásadě ošidné, ale Robin Wright se daří být na omak chladně odměřená a citově rozechvělá, ale uvnitř pochybující, a tím si získat sympatie, i když se zrovna nachází v animované podobě.

 futurologicky_kongres_6

  Falešné světy a ukolébání nekončící zábavou jako zhoubná cesta už tu bylo několikrát. Folman naštěstí dokáže být citlivý a přesvědčivý, k čemuž mu dopomáhá hudební kolega Max Richter. Moment, kdy se upravený svět vrátí do své původní podoby, je strhující. Jako celek má k tomu ale Futurologický kongres ještě daleko.

(7.5/10)

Přečteno: 4257x

Adam Fiala

Šéfredaktor Moviescreenu od roku 2005, vystudoval žurnalistiku a mediální studia na FSV UK. Preferuje tvorbu Tima Burtona, Alfonse Cuaróna, Guillerma del Tora, Darrena Aronofského, série Star Wars, X-Men, Harry Potter a Pán prstenů.
Adam Fiala

Napsat komentář

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

Starší příspěvky:
Lovelace – zpověď pornoherečky s hlubokým hrdlem

Kde měla Linda Lovelace klitoris? Uvěříte Amandě Seyfried felaci? A je film krotký, nebo vulgární? Odpovědi se možná dozvíte v...

Zavřít