Mexický filmový zázrak Alfonso Cuarón natočil Potomky lidí a teď přináší další důkaz svého nadání.
Pokud to nevíte, Potomci lidí jsou jeden z nejlepších filmů posledních deseti let (a s neskromnou subjektivitou ho řadím na druhé místo nejlepších filmů vůbec). Sci-fi film o dystopické vizi světa, v němž lidstvo ztratilo schopnost rozmnožování a už osmnáct let si musejí porodníci hledat práci jinde, byl báječnou ukázkou propracovaných témat, nápaditého kompozičního přístupu a chytrého užití i inovování filmařských technologií.
Už to je důvod, proč věnovat Gravitaci pozornost a proč případně zpětně zhlédnout Potomky lidí. Ostatně doporučit lze snad vše z jeho filmografie – od komedie Sólo Con Tu Pareja a Mexické jízdy po Malou princeznu a neosobitější verzi Harryho Pottera, v níž nám dal uzřít nezměrný potenciál populárních látek v rukou správných autorů.
V Gravitaci sledujeme vesmírnou misi u Hubbleova teleskopu. Astronauti pracují na jeho údržbě, když je přeruší neočekávaná sprška úlomků, před nimiž je základna v Houstunu skoro nestihne varovat. Následně se zkušený vesmírný matador Matt Kowalski spolu s Ryan Stone, pro níž není kosmonautika prvořadou profesí, snaží zachránit své životy. Houston mlčí a klid vesmíru začíná být ohlušující.
Vesmír není jenom sci-fi
Bylo by nefér říct, že Gravitace je sci-fi. Je to totiž stejně fantaskní jako jakékoli drama ze současnosti, které nenosí nálepku „podle skutečné události“. Nejsou tam žádní mimozemšťané ani cestování hyperprostorem, žádné přestřelky laserovými zbraněmi ani futuristické technologie. Film o trosečnících uprostřed moře byste také nenazvali sci-fi, přitom koncept je stejný, jenom postavy zasadila Gravitace do prostředí, které živým organismům nefandí v žádném ohledu.
Cuarón svoji vesmírnou odyseu pojímá s pragmatickou věrohodností, v níž mohou debatu vyvolat specifické detaily vyprávění. Nicméně vybavení, raketoplán, Hubbleův teleskop, vesmírná stanice ISS, Sojuz a další jsou navrženy jako replika skutečné výbavy vesmírného programu. Dalo by se namítnout, že namísto zdlouhavého animačního procesu, při němž všechno kromě lidských herců vzniklo v počítači, bychom si mohli najít standardní dokument ze světa kosmonautiky. Jenomže by asi nebyl natočen tak kvalitně, obrazově úchvatně, napínavě a lidsky dojemně.
Kamera ve vzduchoprázdnu
Dílo poskytuje intenzivní zážitek z pobytu ve vesmíru. Kamera Emanuela Lubezkiho je neustále na blízku hercům. Když vezmeme v potaz plavné pohyby, kterými poeticky povznáší poslední filmy Terrence Malicka, dává mu simulované prostředí vakua naprostou svobodu v hladkosti pohybu.
Navíc přichází ke slovu Cuarónova záliba v dlouhých záběrech bez střihu. V trikovém vesmíru nepůsobí z hlediska limitů až tak omamným způsobem jako u Potomků lidí, kde muselo být natáčení naplánováno s ohledem na všechny materiální jednotlivosti. Na dopadu scén to ale nic neubírá.
Těm může pomoci i uvedení ve 3D, které je kvalitní navzdory postprodukčnímu charakteru. Sám třetí rozměr ani promítání na obřím plátně IMAX nicméně není zárukou, že jako diváci pocítíte závrať z vesmírných kotrmelců protagonistů s tváří Bullockové a Clooneyho. Vesmír je příliš rozlehlý prostor, než aby v něm vynikla prostorovost, a tak lze účinky scénických kompozic přičíst k dobru spíš režii a kameře.
To už absence zvuku, na který jsme jinak prostřednictvím hřmotné fantazie sci-fi zvyklí, posouvá smyslový zážitek z díla také o kus dál. Uši si musí vystačit s lidskými hlasy a trefnými skladbami Stevena Price (např. dělal i na sci-fi komedii U Konce světa).
Potomci kosmonautů
Ve vyprávění je Alfonso Cuarón a jeho scenáristický rodinný pomocník Jonás jednoduchý, důraz je kladen na emocionální prožitek krizových okamžiků. V zásadě se vypráví další road movie, přičemž tato se skládá z postupné návštěvy několika vesmírných stanic, které se vznáší na orbitě jako poslední útočiště živých organismů.
Oproti předchozí tvorbě se jeví Gravitace jako obsahově velmi prostá a skromná a Cuarón v ní variuje své oblíbené téma dětí. V několika filmech byly hrdiny, v jiných zase zoufale chyběly.
Zde se formuje zdánlivě patetická konstelace, v níž postavy mluví o svých pocitech a obnažují křehkost své duše skrz přiznání ztráty dítěte. Jenomže v podání filmu jako Gravitace, v němž je smrt neskutečně blízká a hrůzná, nelze očekávat, že by se lidé zabývali něčím jiným, než zpytováním svědomí. Svádí k tomu prázdnota a ticho kosmu, stejně jako nadhled v pozici nad Zemí.
Hlavní postavě se připomíná trauma, protože stav beztíže neznamená lehkost ve všech ohledech. Připomíná tím Theo Farona z Potomků lidí, který byl také charakterizován vlastní ztrátou dítěte. V Gravitaci se objevují symboly jako pupeční šňůra, kterou je třeba pustit a smířit se s odchodem, návrat do embryonálního stavu ve schoulené pozici bezpečí nebo zrození a první kroky. Stačí vsunout do filmu zvuk dětského hlasu, který zahýbá duší postavy, a Cuarón má v hrsti i nás.
Velkou úlevou je skvělá práce s herci, kteří by se jinak mezi zvláštními triky ztráceli. Jenom je škoda, že George Clooney a Sandra Bullocková jsou tak profláklé tváře – o to víc se snaží zhatit naše nadšení duch diskursu amerického velkofilmu, v němž se patos plačících srdcí dlouhodobě falšuje. Svým postavám však rozumí, hrají je skvěle a jsou do svých rolí typově vhodní. Slečna drsňák s nebezpečnou rychlostí je jako kosmonautka smysluplnější a obyčejnější než některá z uhlazenějších hereček, o nichž se uvažovalo. V Gravitaci má přitom podstatnější roli než Clooneyho Kowalski, který je ze všeho nejvíc zárukou znalostí, solidnosti a odpovědnosti.
Unést se nebezpečným vesmírem pár set kilometrů od povrchu Země je v Cuarónově filmu nekomplikované a ne úplně hluboké. V konfrontaci s Potomky lidí neobstojí, nicméně mexický režisér si s Gravitací vyzkoušel něco dost odlišného a čirá filmová krása výsledku je neoddiskutovatelná.
