Není smutnější chvíle, než když se mnoho let práce promění v bezvýznamný výsledek. Animovaný film, který mění českou historii, tak ani trochu nezmění českou kinematografii.
Naopak jsou Husiti nepříjemným zástupcem převládajícího trendu domácí kinematografie, která produkuje filmy, jenž navzdory proklamované komediálnosti nepobaví a příběh se tváří jako první verze scénáře. Pokud by se jednalo o lyrickou uměleckou zpověď nebo absurdní taškařici bez hranic, nikdo by se po solidním ději nebo rámcové výstavbě vyprávění nepídil. Husité však zůstávají věrní podstatě historie jako sledu událostí.
Tvůrci se pak chtěli pustit do nové verze historie, která není snahou přepisovat učebnice dějepisu, ale vymyslet rozvernou alternativní podobu. Quentin Tarantino se takhle vypořádal s Hitlerem v Hanebných panchartech, Husova kázání a následná revoluce proti katolické církvi se nicméně zásadně nemění.
Tak jsme husitům vyprášili kožich
Husiti jsou v konečném součtu nezáživný film, který abdikoval. Do tématu husitství nepřináší nic závažného, kontroverzního ani výsměšného, takže ho nelze v ničem vztahovat k historickému diskursu – to zmiňuji proto, že jsem nepochopil tvrzení tvůrců na tiskové konferenci, že jedna herečka nechtěla účinkovat z náboženských důvodů a Preissovo zpívání obstaral jiný člověk, protože najednou herci vadila ideologická rovina filmu. Husiti nemají ideu, natožpak ideologii. Hus káže a skončí v Kostnici, podporovatelé založí Tábor a husitská revoluce uspěje na Vítkově i v Malešově.
Historizující ráz animované dílo ubíjí svou prkennou obecností. Dialogy tak doplácejí na bezpředmětné kvokání, styl řeči se neodchyluje ani nepracuje s poutavou komickou pointou. Mluví se, ale přitom o ničem, jenom se tím posunujeme k další události. Jan Hus je tak charakterizován neustálým omíláním důležitosti pravdy. Možná že tento subtilní přístup ve scénáři vyzníval jako náramná legrace, že Husovy myšlenky jsou prosté, ale film tento přístup nezohledňuje ani v dabingu ani zrežírováním scény.
Sedm let bez múzy
Je velkým neštěstím, že film, který byl tvořen sedm let, vůbec neodpovídá takovému předpokladu. Podobu animace můžeme chápat jako svébytnou karikaturu typickou pro Pavla Koutského, která potěší už tím, že to není další trojrozměrná počítačová strašlivost, a tak lze občasné technické nedostatky přehlédnout. Roky práce se nicméně mohly projevit na pojetí tématu a jednotlivostí vyprávění. Neboť karikatura kresby ani práce s prostředím neposkytuje žádný zdroj vtipu, měla by se podvratnost objevit v textu.
Husité se spokojili s několika velkými fóry, které ale nedoplnili o sérii vedlejších. Zrod Prokopa Holého, útěk ve voze vylepšeném českým Leonardem da Vincim, zakončení u amerických břehů a založení slavného města – to vše obsahuje vrstvu absurdity, která ve zbytku chybí. Komika má vyvěrat hlavně z angažování dvou hlupáků, kteří jsou činiteli změny dějin, ale jak kmán, tak pán nebyli obdařeni osobností, která by z nich učinila minimálně obstojné stand-up komiky.
Kozí příběh s husami
Film Pavla Koutského opakuje některé chyby jiného velkého animovaného projektu – Kozího příběhu. Je sympatické odmítání cílení na konkrétní divácké skupiny, ale opětovně se zvýrazňuje sexualizace ženských postav, které musí být nadměrně obdařené v horních partiích a přitom tyto ženské tvary nijak neskrývat. Do toho si připojte jejich přelétavost i provozování styku. Nejspíš to není daleko od morálky středověké společnosti, ale ve filmu, který zjednodušením vztahů, světového uspořádání a infantilitou obrazového humoru míří k dětem, to vypadá nepatřičně. Jako by něco takového mělo zabavit dospělejší část publika, jenomže to by v tom nesměl chybět žert či nadsázka.
Spousta banálních popěvků, uspávající vývoj dění a skrblení s vtipy jsou věci, které husitství zase jednou pohřbívají.
Pro porovnání se podívejte, jak solidně Koutského pojetí fungovalo v kompaktní krátkometrážní podobě: