Jako nikdy – agresivní nemoc, agresivní umírání

0
22.9.2013 at 18:42  •  Posted in Recenze by  •  0 Comments

Českému filmu vysvitla další naděje, že je schopen nabídnout srovnatelně kvalitní evropské dílo. O umírání s vychrtlým Schmitzerem.

 

  Režisér celovečerních snímků i televizní produkce Zdeněk Tyc se nikdy nepokoušel podbízet většinovému publiku, a to by patrně úpělo od začátku do konce jeho nového filmu Jako nikdy. Pravděpodobně se však na film nepohrne. Smradi nebo El Paso se zabývalo menšinovou, romskou tématikou, záležitostí povšechně obalenou stereotypy. Jako nikdy nahlíží na smrt, kterou z našich pohodlných životů radši odsouváme, jako prostředníka si bere člověka, který býval bohémem a nyní je ležákem, odsouzencem čekajícím na smrt, kterou mu vytyčila zákeřná nemoc.

Shoda režie a scénáře

  Film staví na scénáři převážně divadelní autorky Markéty Bidlasové, což se odráží na jednoduché scénické práci, která zahrnuje v zásadě jediný dům, předsmrtnou hrobku Vladimíra Holase. Ostatní je záležitostí bravurního vykreslení postav a jejich interakcí. Společná práce se Zdeňkem Tycem přináší skvělou symbiózu. Jeho příklon k nepřikrášlené a autentické režii bez křečovitosti a prkenných hereckých projevů, její schopnost vytvořit citlivý předsmrtný portrét, který smutně a pravdivě vychází ze života, který může lidsky pochopit každý, komu někdy v minulosti blízký člověk vážně onemocněl nebo dokonce stál na pokraji smrti.

   V postavě Vladimíra Holase jsou obsaženy silné atributy, které nutí každého čelit otázkám o tom, proč takový je a proč ho i tak mají lidé v okolí rádi. Smíření s vlastním koncem je jednou věcí, druhou věcí je smíření se samotným procesem umírání, který zraňuje lidskou důstojnost. V případě muže, uměleckého ducha a donchuána, pyšného člověka zvyklého konat samostatně, je takový stav věcí otravnou věcí, která vybudí cholerickou část osobnosti, která přesnými ranami řeže kolem sebe a snaží se odradit všechny kolem sebe, chce samotu, aby ho nikdo neviděl, chce věci po svém. Malichernost jako spotřebované třešně se stane důvodem pro zraňující scénu. Už žádné nikdy nemusí mít a hlavně to je jedna z mála radostí, které si svými uvadajícími silami mohl dovolit.

  Vykreslení postav v sobě objímá všechny tyto duševní stavy s obyčejnou přirozeností. Čertivý neřád Jiřího Schmitzera snadno odpudí kohokoli a jedinec bez zájmu by o něm mohl začít smýšlet veskrze negativně jako nějakém komiksovém záporákovi. Tak jednoduchý ale svět není. Tycův snímek Jako nikdy se nesnaží postihnout veškerou pravdu o smrti, ale portrétovat hořkou pachuť, která se s ní v dnešní době rodinného odcizení vleče. To symbolizuje nenadálá přítomnost syna s přítelkyní, který navzdory nenávisti vůči otci zkouší najít nějaký druh usmíření. Očividně je však na něco takového pozdě a starost o nemohoucího připadá na bedra jedné dávné přítelkyni a současné, v zásadě mladé milence.

 jako_nikdy_zdenek_tyc_2

Nesnesitelný Schmitzer, nesnesitelná nejistota

  Text by mohl být sebelepší, ale ve špatných rukou by byl stejně zbytečných jako Troškovy pokusy o lidovou komedii, které v případě Babovřesek zaostávají asi tak století za vývojem. Naštěstí se Tycovi povedlo do hlavní role uhnat Jiřího Schmitzera, který rachitickou postavou a výtečnou maskérskou prací splňuje první bod úspěšného výkonu. Zcela zásadní je potom jeho dovednost najít ten nejhnusnější a nejagresivnější způsob chování, repliky o nezájmu střídá s vulgarismy, které se dohromady tváří jako přirozená součást mezilidské mluvy. Schmitzerův výjimečný výkon nese snímek dál. Ještě víc nám postavu Holase znechucuje, ale svou křehkostí a ženami, kterého obklopují, budí náš soucit. Petra Špalková a Taťjana Medvecká jsou přirozenými hereckými partnery a dohromady vytváří nekonvenční domácnost, jejichž nejasné vztahy jiskří.

   Nicméně nemusely by být až tak nejasné, což obzvlášť v úvodu zrazuje naši důvěru ve schopnost filmu překonat průměr. Jako jiné české filmy nás rovnou hodí do vody a část času uhraje na tom, že se musíme zorientovat a začít chápat, kdo sehrává jakou úlohu a jaké na sebe mají vazby. Napomáhá tím sice komplikovanějšímu náčrtu charakteru, nijak tím ale neobohacuje hlavní záměr díla. Ostatně ji i úplně první scéna je aranžována tak, že nemáme potuchy o tom, že někdo trpí nemocí a výjev sám o sobě nese příznaky otravné filmové křeče – lidská komunikace postavena na vulgarismech.

 jako_nikdy_zdenek_tyc_3

  Naštěstí my na samotný film spílat nemusíme, na to máme jiné výtečníky, kteří se marně pokoušejí o filmové dílo. Zdeněk Tyc si může připsat úspěch a hledat další důležitý společenský materiál ke zpracování.

(8/10)

Přečteno: 931x

Adam Fiala

Napsat komentář

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

Starší příspěvky:
Oggy a škodíci řádí v kinech

Známý francouzský animovaný seriál Oggy a švábi (Oggy et les cafards) se dočkal celovečerního zpracování. Dětský snímek pod názvem Oggy...

Zavřít