Ostrov Isla Nublar plný dinosauřích atrakcí je konečně otevřen! Kolik krve prolije nový přírůstek, geneticky upravený Indominus rex?
Role Stevena Spielberga a jeho Jurského parku v éře filmového blockbusteru je nezpochybnitelná. Snímek z roku 1993 nejenže znamenal pro režiséra největší komerční úspěch, ale zdokonalil myšlenku takzvaných „high concept“ průmyslových a estetických praktik, které charakterizují hollywoodský film současnosti. Jurský park může být precizní dílo, nicméně v historickém kontextu nabyl významu především využitím merchandisingu, který už není jen přidružený filmu, ale přímo včleněný do vyprávění. Chytlavý nápad naklonovaných dinosaurů a důraz na ikonické logo pak studiu Universal (a Spielbergovi) přinesly ještě víc peněz než samotná kinodistribuce.
Klesající výdělky pokračování Ztracený svět: Jurský park (1997) a Jurský park 3 (2003) pak daly najevo, že aktualizovaná loga tolik netáhnou. Jak by mohla, když myšlenka „high concept“ zahltila celý Hollywood a na přelomu tisíciletí se jí chlubil snad každý blockbuster. Studio se ale přeci jen ještě jednou pokouší o resuscitaci série a představuje plně funkční park s více než 22 tisíci návštěvníky a desítkami pravěkých živočichů, kteří tentokrát poslušně setrvávají ve svých výbězích. Prozatím.
Vyrovnání se se Spielbergem
Ve vlastnictví multimiliardáře Masraniho (Irrfan Khan) vypadá ostrov Isla Nubar tak, jak by si to přál jeho předchozí majitel John Hammond. U skel se tlačí vřeštící dítka, vybavení je futuristické a bezpečnostní opatření perfektní. Managementem parku je pověřena inteligentní, ale chladná Claire Dearing (Bryce Dallas Howard), které plný diář znemožňuje obnovení dobrého vztahu se sestrou Karen (Judy Greer). Když tedy mají na ostrov připlout její dva synovci, vybaví je VIP pověřením a víkendový program nechá na své asistentce. Po útěku geneticky modifikovaného Indomina rexe se ale všichni ocitají ve smrtelném nebezpečí, a tak musí Claire využít pomoci bývalého mariňáka a cvičitele velociraptorů Owena (Chris Pratt) a ztracené synovce zachránit.
Jako v podstatě všechny současné sequely, remaky či reimaginace také Jurský svět odměňuje diváckou paměť a na své původní zdroje sebereflexivně odkazuje. Poněvadž v Jurském parku se Spielberg octl na jakémsi vrcholu tvůrčích sil a jako síto se v něm zachytily pro něj typické vypravěčské charakteristiky, je i Jurský svět jakýmsi neoficiálním kánonem režisérových fines. Postavy na začátku příběhu nacházíme ve stavu vnitřní nouze, přičemž v průběhu zdolávání překážek dojde k ustanovení páru a na konci je rodina pohromadě a šťastná. Velký důraz je kladen na dětský romantizující pohled a na postupnou ztrátu naivity, která vrcholí v moment, kdy se v krizi ocitají i dospělí – jejich dosavadní ochránci. Ale všechen strach je nakonec očistný. Děti jsou zbaveni traumat a rodiče (ať už praví nebo „náhradní“ jako dvojice paleontologů v Jurském parku) se mají rádi víc než kdy dřív.
Pošetilost mocných
Pozoruhodné je, jak Jurský svět čerpá z jiného, podstatně staršího Spielbergova filmu, totiž z Čelistí (1975). Ty vznikly v Americe v době nedůvěry v autoritativní politickou moc, která se ve snímku odráží v postavě úlisného prospěchářského starosty rekreačního městečka Amity. V Jurském parku naopak není zdrojem nedůvěry majitel Hammond, ale podivínský „nerd“ Nedry (brilantní autorský záměr Spielberga, ehm) a všudypřítomné počítačové technologie, které v tísňové situaci vypoví službu. Jurský svět se úkrokem významově vrací k myšlence Čelistí – Masrani je odhalen jako organizačně neschopný muž, který se chce hlavně vyhnout špatné publicitě. Vyloženě záporné postavy se zhostil Vincent D’Onofrio jako šéf ochranky Hoskins. Role otylého úšklebného bídáka je vážným návratem k tradici filmových „zelených hlav“ z 80. let, které si nevidí za špičku nosu a pro dobrý žold udělají vše.
Než se začne tento leitmotiv neschopných korporátních krotitelů přírody krystalizovat, oplývá Jurský svět příjemně nostalgickou atmosférou. Dva sourozenci, jeden ve věku zhruba dvanácti let a druhý odrostlý teenager, jsou vypraveni svými rodiči na letiště a skrz jejich hledisko, s kamerou často umístěnou za jejich rameny, se seznamujeme s infrastrukturou parku, který je v několika záběrech vyloženě přirovnáván k interaktivní stavebnici. Pomáhá samozřejmě i starý hudební motiv Johna Williamse, na jehož dílo navazuje Michael Giacchino podobnými, ale hlavně funkčními kompozicemi.
Tento stav trvá zhruba slabou čtvrthodinku do poloviny úvodu. Všechny nově představené figury jsou neodpustitelně fádně napsané, včetně těch nejdůležitějších. Owen a Claire jsou handicapovaní tím, že nedostaneme žádný vhled do jejich soukromí. Otázka, co dělají ve volném čase, zůstane nezodpovězena a při pátrání po ztracených chlapcích si počínají jako páreček naprogramovaných robotů. Jejich vzájemná náklonnost je nejvíce podtržena v jejich první společné scéně a vyskytuje se v ní hned několik pokusů o nejtrapnější filmový vtip roku. Je minimálně podivující, že scenáristé odmítli využít komediální talent Chrise Pratta, kterému se po Strážcích galaxie (2014) dostalo takového mediálního ohlasu.
I dvojice nezletilých hrdinů se časem stává nesnesitelnou. Na počátku druhého aktu je nám prostřednictvím menšího z nich naočkována informace, že se jejich rodiče rozvádí. Bez jakéhokoli precedentu. Společně pak absolvují několik sentimentálních chvil, v kterých znovu objeví bratrskou lásku. Film také beze studu využije nejotřepanějšího vypravěčského klišé s cílem odlehčit frenetickou scénu pro nejmenší v sále – malý bratříček se potom, co ho málem roztrhal patnáctimetrový dinosaurus, rozesměje nad akrobatickým kouskem, který mu jen tak tak zachránil život.
Nefunkční tým, zbytečná snaha
V druhém a třetím aktu po útěku Indomina rexe jsme svědky plynutí několika narativních linií, které směřují k vzájemnému provázání. Otravní bratříčci jsou na útěku, tajně se milující pár bez jakéhokoli jiskření je hledá, otupělý Masrani se rozmýšlí v řídícím centru a Hoskins plánuje převzetí kontroly. Když před posledním vypravěčským blokem konečně dojde ke shledání postav, scenáristé si uvědomí, že i jako společná síla neoplývají hrdinové žádnými výjimečnými schopnostmi. Jakákoli snaha učinit je užitečnými se ukazuje jako směšná, na rozdíl od Jurského parku, kde každý z ústřední čtveřice plnil v týmu určitou funkci a jen díky tomu byli nakonec úspěšní. Jurský svět dělá ze svých postav návnadu a rozuzlení řeší chabě motivovanou deus ex machinou.
Ačkoli se jedná o dílo formálně veskrze všední, triková stránka filmu je velmi zdařilá. V propojení herců a počítačově vytvořených dinosaurů jsou vidět nedostatky, při konfrontaci několika ještěrů je ale domnělé fotorealističnosti dosaženo. Film se promítá také v 3D a je to konverze povedená – obraz není příliš tmavý, několik záběrů směřujících ven z plátna je nesmírně efektních a celý film je, oproti Spielbergově původnímu filmu, ve znamení proměnlivé hloubky ostrosti obrazu. Díky tomu je trojrozměrný efekt patrný nejen v akčních pasážích, ale i v klidných dialogových scénách.
Ve spojení s dějem se nabízí přirovnat Jurský svět k lunaparku atrakcí. I když film to vskutku není dobře vystavěný a odvyprávěný, akcent na okázalou akci není větší než u jiných blockbusterů. Nezávazně bavit se dá u Jurského světa jen na vlastní nebezpečí, hrozí totiž čelní srážka s nezáživnými pasážemi plnými suchopárných postav.
- Oppenheimer – mistrovští režiséři nehrají v kostky - 23.7.2023
- Fabelmanovi – nekonvenční Spielbergovo vyznání - 28.11.2022
- Jan Žižka – dějiny českých zemí očima zatracených - 7.9.2022
1 komentář