Jaké snímky letos nabízí LFŠ? Procházíme filmovým pralesem za vás.
Přes dvě stě snímků bude odpromítáno v Uherském Hradišti, které hostí největší nesoutěžní festival u nás. Kromě toho je zde široký odborný program či koncerty. Naše redakce se jako obvykle zaměřila na filmy, které nám byly hlavním osvěžením. Je to možná už trochu klišé, ale zkrátka i letos je počasí hlavním tématem této přehlídky. Příhodně k tomu sedí i letošní vizuál, který hlásá, že je průvodcem filmovou džunglí. Nutno však dodat, že 32 stupňů ve stínu, naprosté jasno a neexistující vítr dělají z města opravdovou džungli, jejíž nejhorší verze jsou pralesy nazvané Sportovní hala a Klub kultury. Jaké filmy nám daly zapomenout na tělesná příkoří a jaké naopak ne? Hodnotíme od nuly do sta stupňů celuloidu!
Sekce: Česko/Slovensko
Jan Palach
Honza Palach, jak o hlavní postavě poněkud familiárně mluví režisér Robert Sedláček, měl v Hradišti svou mezinárodní premiéru. Snímku předcházelo promítnutí 35minutového filmu Zmatek (1968), který je dokumentem zachycujícím okupaci v srpnu 1968. Nepříliš známé záběry od vícera kameramanů dokázaly i při krátké stopáži postihnout nálady a pocity onoho osudového léta. O to silnější pak byl kontrast s hraným filmem, který selhal v každém ohledu. Skromná výprava dává vědět, že peněz nebylo mnoho, avšak i s tím se dá pracovat. Problémem je, že všichni na plátně vypadají, jak kdyby právě vyšli z kadeřnictví a schůzky se stylistou. I sovětští vojáci mají po dlouhé cestě nažehlené uniformy.
Vyprávěním se snaží režisér přiblížit Palacha, který byl zkrátka běžný student, jenž randil, četl a kterého máma peskovala, že si neuklidil pokoj. Nedaří se však vůbec přiblížit vnitřní pochody, které k činu vedly. Palach žádné podrobné vysvětlení nezanechal a dodnes jeho rozhodnutí mnozí nejen nechápou, ale i odsuzují, neboť vnímají sebevraždu jako zbabělost.
Ať už je váš postoj jakýkoli, faktem je, že coby diváci sledujeme jen sérii doslovných či zcela návodných scén. Tu jde Palach do kina na grotesku a někdo v ní hoří, poté si čte, jak se upálil mnich. Nic z toho nemá základ v historických pramenech, ale o to nejde, byť se scenáristka Eva Kantůrková snažila vycházet z faktů. Palach je v podání Viktora Zavadila neskutečně topornou postavou, která nemluví, ale deklamuje. Ostatní herci byli očividně vedeni stejně, takže jen koženě prohlašují, co myslí, a nápadně nás informují o různých historických souvislostech. Sedláčkovi jako vypravěči schází rafinovanost, byť se mu nedá upřít, že poslední sekvence, ve které se příliš nemluví, je velmi silná. Palach si sežene benzin a vydá se k Národnímu muzeu. S tím, jak jsou uhasínány plameny na jeho těle, ale definitivně umírá naděje, že je Palach zdařilé dílo, které by vykřesalo jiskřičku naděje v český film. 35 °c.
Všechno bude
V rámci sekce Česko/Slovensko byla uvedena road-movie Všechno bude, kterou mohli diváci premiérově zhlédnout před pár týdny na karlovarském festivalu. Po uvedení snímek sbíral hlavně pozitivní ohlasy a projekce na LFŠ to potvrdila. Kino často propukalo v záchvaty smíchu a potlesk pro delegaci ve složení režisér, představitelé hlavních rolí (mladí neherci) a Eliška Křenková byl velmi vřelý. Olmo Omerzu se po ponurém Rodinném filmu (2015) přesunul k lehčímu žánru, byť se rozhodně nejedná o čistokrevnou komedii.
Dialogy však působí autenticky, neherci mají své charisma a dalším plusem je, že se road movie odehrává v zimních měsících, což je rozhodně osvěžující, a tím nemyslím sníh ve filmu, u nějž si představujete, jak se v něm zrovna válíte, abyste zchladili hořící kůži. Určité pasáže jsou natočeny poeticky, ale příliš to s atmosférou snímku nesouzní. Dobře zvládnutá hořká komedie bez pitvořících se herců je v českém kontextu vzácná, není tak třeba se snažit ji ozvláštnit uměleckými záběry na jízdu v autě nebo aktivitu nočních živočichů na zasněžené pláni, na níž se světlo romanticky odráží od zmrzlé země. 75 °c.
Byl jsem obviněn
V podsekci Češi v zahraničí se letos LFŠ věnuje slavnému Jiřímu Voskovcovi, jehož jméno je pevně spjato s Osvobozeným divadlem. Ne asi každý ví, že Voskovec emigroval do USA, kde hrál nejen na Broadwayi, ale i v řadě amerických filmů. Jedním z nich je i televizní drama Byl jsem obviněn (1955), v němž se dozvídáme poměrně neznámou skutečnost. Hodinový snímek, který vznikl na na základně skutečných událostí, vykresluje, jak byl „Džordž Voskovek“ zadržován na newyorském ostrově Ellis po 11 měsíců.
Na imigrační úřad totiž přišlo oznámení od československých občanů, že Voskovec je komunista. Spojené státy ve zjitřené atmosféře mccarthismu informaci prověřovaly dlouhé měsíce. Voskovec zde hraje sám sebe a jeho divadelní kořeny jsou znát. Ostatní herci však také poněkud přehrávají, takže jeho výkon nikterak nevybočuje. Na relativně krátké ploše se režisérovi daří vystavět drama o zoufalosti člověka, který byl perzekvován ve své vlasti, vydá se do cizího státu, kde touží žít jako plnohodnotný občan, ale je mu umožněno zemi jen sledovat přes ostatný drát, což velmi rezonuje se současným děním… Dodejme, že snímek byl de facto ztracen (televizní filmy se v USA nearchivovaly příliš přísně) a teprve nedávno se dostal do rukou České televize od potomků Voskovce. 60 °c.
Sekce Současnost: Východní přísliby
Nejlepší
Přínosem Letní filmové školy v posledních letech byla mimo jiné možnost blíže poznat současné kinematografie Slovenska, Polska a Maďarska. Zejména polská tvorba bývá v Uherském Hradišti silně zastoupena. Zásluhou jistých pisatelských subjektů, které si budují jméno prostřednictvím Česko-Slovenské filmové databáze a pravidelně dělají neoficiální reklamu přehlídkám jako Kino na hranici a 3Kino, se začaly po kuloárech nést zprávy o nebývalé vyspělosti polského filmu. Vzorek víceméně deseti majoritních polských produkcí z posledních dvou let ale poukazuje na tvorbu sužovanou podobnými nedostatky jako v případě české. Každá umělecká výzva jako Poslední rodina (2016) je vykoupena rozpačitým Útěkem (2018) a „seriózní mainstream“ jako Volyň (2016) neúspěchem jako Jsem vrah (2016). Nejlepší představuje z tohoto vzorku zdaleka nejzábavnější a nejvíce nezdařenou kuriozitu.
Nejlepší byl nejen na „filmovce“ propagován jako životopisné sportovní drama v hollywoodském stylu, což velkou část stopáže nijak nenaplňuje. Vypravěčsky se režisér Łukasz Palkowski rozhodl protagonistu Jerzyho Górského čtyřicet minut topit v agonistickém drogovém opojení, které otupujícím způsobem opakuje situace a hrdinovi nabízí jen málo prostoru k boji. V těchto částech se lze vydatně seznámit s naprostou fádností Nejlepšího jako estetického díla – Palkowski je zcela nemohoucí v ozvláštňování repetitivních scén, což dává za vznik stavu černé díry, do níž se všechen prožitek propadá. Největší slabostí filmu není schematičnost, ale neschopnost učinit i tyto omšelé modely (vztah hrdina – násilnický otec, hrdina – alkoholická matka, anarchistický hrdina –politický systém…) funkční.
Poté začne být ovšem zřejmé, že realizační záměr drahého projektu bylo vyzdvihnutí malého polského člověka ve světových dějinách. Z vyprávění začne vanout jistá vášeň – příměr by měl asi podobu tříletého dítěte, které po nuzném čekání v kočárku konečně dojede na pískoviště. Následuje smělé řetězení sportovních montážních sekvencí s rockovou hudbou, motivačních proslovů, deklamací o nutnosti či nemožnosti uspět a scén z partnerského života, u nichž dialogy dosahují nevětší banality. Vyniká ovšem grandiózní finále, ve kterém se hrdina ve svých představách utká v pěstním souboji se svým zdrogovaným zombie dvojčetem, přičemž v dáli zří prosvětlenou cílovou pásku a pod ní své blízké. Scéna je zamýšlena s naprostou vážností a vzápětí následují archivní záběry. Nejlepšího – životopis Jerzyho Górského, který překonal léta drogové závislosti a vítězil – vždy můžeme vnímat jako nechtěnou komedii se znaky exploatace. Možná právě to polské kinematografii chybí? 35 °c.
Sekce Historie: Muzikály
Zlatokopové z roku 1933
V Česku prakticky neznámý muzikál Zlatokopové z roku 1933, jak zní poněkud matoucí název snímku, byl pozitivním překvapením. Výpravný muzikál Mervyne LeRoye plný velkých tanečních scén na prknech Broadwaye připomněl, že se i v 1. polovině 30. letech točily spektakulární muzikály. Rozpustilý příběh o zlatokopkách, které opravdu nepracují s krumpáčem, ale pouze svým důvtipem, zvládne nenásilně tematizovat hospodářskou krizi, ženský šarm i mužskou přelétavost tak otevřeně, až je s podivem, že jej cenzoři nechali projít.
Tanečnice s fosforeskujícími houslemi, obrovské pohyblivé jeviště a choreografie, při níž účastníci tvoří obrazce, je místy vskutku dechberoucí. LeRoy se k muzikálu vrátil o pár let později, kdy spolunatočil milovaného Čaroděje ze země Oz (1939), ale kromě toho byl velice produktivním filmařem, která pro Warner Bros. natočil desítky filmů. Zlatokopové jsou také jakýmsi předvojem screwballových komedií, které se v Hradišti promítaly před pár lety. Energie, živost a dynamičnost jsou hlavními elementy filmy a nevyčpěly ani po tolika desítkých let. 70 °c.
All That Jazz
Režisér a choreograf Bob Fosse je u nás známý především početnými televizními reprízami jeho hitu Kabaret (1972), který mu vynesl Oscara za režii. Muzikál to byl atypický i tím, že reflektoval vzestup nacismu a tím i rozklad Výmarské republiky – a díky tehdejšímu zrušení Produkčního kodexu v USA se nebál ani sexuální otevřenosti. V rovině revize a překrucování žánru spjatého s klasickým Hollywoodem ale Fosse zašel v roce 1979 ještě dál, a to když byl uveden jeho autobiografický počin All That Jazz. Muzikál nezbavuje lesku a tanec a zpěv má za spektákl, jejich přítomnost je ale motivována nepříliš tradičními tématy jako umírání a smrt.
Děj připomínající smuteční pochod za elektronických rytmů broadwayských muzikálů druhé poloviny 70. let je evidentně inspirován (již v té době ohromně slavným) 8 ½ (1963) Federica Felliniho. Mísí se v něm osobní zpověď, vlastní mytologie a oslava nevázaného života. Fosse na své alter-ego jménem Joe Gideon s tváří Roye Scheidera nahlíží velice kriticky, jeho sebereflexe má někdy parametry prosby za odpuštění. Muzikálové vzorce staví na hlavu – první hodinu stopáže vidíme z tanečních kreací jen střípky doprovázené Gideonovými nespokojenými poznámkami. Posléze se ze sebezničující autobiografie stane snímek bližší posmrtné křeči. Při prolínání fantaskní představy a reality užívá Fosse palety odvážných prostředků, včetně rychlého dezorientujícího střihu a zvukových přechodů. Katarzní účinek by pak měl při radostném vzývání smrti postihnout každého. 90 °c.
Němý film s živou hudbou: Friedrich Wilhelm Murnau
Hořící důl
Melodrama Hořící důl (1922) představuje jeden z nejstarších dochovaných filmů režiséra Friedricha Wilhelma Murnaua. Patří patrně k jeho nejméně známé tvorbě, a to také proto, že byl film na dlouhé roky považován za ztracený. Snímek ve filmografii režiséra a jeho častého spolupracovníka – legendárního kameramana Karla Freunda, poukazuje také na to, jakým způsobem se ve 20. letech vyvíjela jejich tvorba. Ačkoli se v příběhu filmu přemítá o prokleté půdě a vývoj událostí naznačuje zásah vyšších sil, vizuální stránka Hořícího dolu má daleko do hořečnatých a technicky dokonale provedených záběrů z Poslední štace (1924). A to snímky od sebe dělí jen pouhé dva roky.
Sny a fantaskno v mnoha polohách, pro které je pozdější Murnauova tvorba známá, tentokrát absentuje. Mizanscéna zde slouží především dojmu realismu, a Murnau tak na vysoké úrovni užívá kontrastů mezi chudým sedláckým obydlím a honosným zámkem hraběte. Freundova kamera úslužně sleduje melodramatické zákruty poněkud chatrné zápletky o zničující moci peněz, mezilidských intrikách a nevyřčené lásce. Způsoby a načasování, kdy jsou nám předávány podstatné informace o záměrech a minulosti postav, jsou často nešťastné a vedou k matoucím úvahám. Je překvapivé, že podobné problémy vůbec nepostihují ve stejném roce uvedeného Murnauova Upíra Nosferatu (1922). Pro svou zmatečnost a neobjevnost stylu představuje Hořící důl hlavně zvláštní svědectví o variabilitě režisérovy německé tvorby. 60 °c.
Tabu
První a poslední produkce společnosti Murnau-Flaherty Productions spojila na přelomu 20. a 30. let unikátní režisérskou dvojici. Robert Flaherty byl v té době nejslavnějším dokumentárním filmařem – jeho Nanuk – člověk primitivní (1922) stál na počátku samotné definice pojmu dokument. F. W. Murnau zase po sporech se studiem Fox hledal útočiště u projektu financovaného nezávisle na hollywoodských velkých společnostech. Tabu (1931), příběh o domorodých obyvatelích jižních moří, mělo být příležitostí pro oba, od počátku natáčení ovšem dominovala autoritativní osobnost více zkušeného Murnaua. O Flahertyho vlivu tak vypovídá hlavně několik záběrů z úvodu snímku, z nichž je cítit jeho zájem o zachycení lovu v lyrických inscenovaných obrazech.
Ačkoli byl Murnau ještě několik let před realizací projektu na samé špici Hollywoodu a byl mistrem v zacházení s nejmodernějšími technikami sloužícími k přehlednému a emocionálnímu vyprávění, Tabu se v mnoha ohledech odlišuje. Z dnešního pohledu se režisérova náhlá smrt v roce 1931 jeví obzvlášť smutně, pokud zohledníme, jak se poetika jeho tvorby měnila a jakými směry se mohly vydat jeho další snímky. Tabu okázale pracuje s neherci, čímž docílilo umírněných projevů napříč obsazením. Kreace ústřední milenecké dvojice „přeskočily“ způsoby hereckého výraziva v amerických filmech nejméně o dvě desetiletí, v případě starého válečníka Hitu nejde o žádném hraní ani mluvit.
Členění na dvě kapitoly odděluje poloviny lišící se pohledem na jihomořskou kulturu, objektivitou/subjektivitou hlediska a mystickými prvky. Tabu bylo na Letní filmové škole uvedeno s elektronickou hudbou skupiny Ångström, čímž sice dostali diváci možnost zhlédnout představení s živým doprovodem, avšak ochuzeni byli o údajně velmi povedenou původní partituru. 75 °c.
