Historický portrét dodatku ústavy a jejího iniciátora, amerického prezidenta Abrahama Lincolna. Tentokráte bez upírů a s nominacemi na Oscara.
Steven Spielberg zůstává hollywoodským režisérem, za nímž zůstávají na jedné straně jedny z nejzábavnějších odpočinkových filmů, které baví i v době vlády komiksových megafláků jako Avengers. Na druhé straně je tvůrcem vážných historických dramat, která sbírají ocenění a nastolují vážná témata. V zásadě mluvím o Schindlerově seznamu, Zachraňte vojína Ryana a Mnichovu. Lincoln se k nim může snadno přidat. Je to mistrovský kus, i když v konečném součtu skromný.
Zrušit otroctví, nebo zastavit válku?
Občanská válka mezi jižními státy Konfederace a severními teritorii Unie už trvá nějaký ten rok. Vyžádala si až příliš mnoho životů amerických občanů a únava a vyčerpání by velmi snadno mohlo uspíšit její konec a podepsání míru. Prezident Abraham Lincoln (Daniel Day-Lewis) se připravuje k nástupu do druhého volebního období, zatímco Kongres bude obměňovat po volbách některé členy.
Prezident, kterému se podařilo prosadit v rámci války osvobození černošských otroků, cítí, že se blíží poslední chvíle, kdy je možné prosadit zrušení otroctví jako dodatek Ústavy. Začíná měsíční kolo vyjednávání a přesvědčování, během něhož jsou dovoleny i nekalé praktiky. Účel světí prostředky. Za cenu dalších obětí na bojišti i využití nedostatků politického systému reprezentace svádí boj s časem. Přitom ani jeho domovská republikánská strana není jednotná.
Melodrama je minulostí
Kdo se nechal lacino přesvědčit, že Spielberg zestárl tak, až se začaly objevovat jisté neduhy jako senilita, byl na omylu. Válečný kůň byl maximálně záměrně koncipovaným, nostalgickým vyznáním žánru melodramatu, ale nepropadl mu. Tudíž už Lincoln není sladkobolným kýčem, který by patrioticky pozvedal vlajku s pruhy a hvězdami a velebil Lincolna. Když jeden černošský voják začne říkat, že za x let budou mít možná i volební právo, za dalších y let i svého zástupce v Kongresu, bojíte se příchodu podbízivého vtipu, že za sto padesát let budou mít i černošského prezidenta. A ono to nepřijde, chval scénáristu Tonyho Kushnera.
Postava prezidenta každopádně vychází z vyprávění se ctí, Spielberg na ni nahlíží střízlivě, pojímá ji ze všech úhlů jeho otcovského vlivu. Ať už jako jeden ze zakladatelů moderní Ameriky, tak otec vlastních dětí. Spielbergovo dvousečné téma, se kterým se už vyrovnal, a tak se Lincoln nemusel bát, že by na něj jako na otce nehleděl s čistým úsudkem.
Lincoln je čistým politickým filmem devatenáctého století a právě tahle složka může posloužit jako spojovací můstek k dnešní společnosti. Politické zápasy a využití rozličných politických prostředků nezpochybnitelnými morálními ikonami vystupuje do popředí a zatlačuje do kouta i téma rovnoprávnosti lidí světlé a tmavé pleti. O konec otrokářství sice jde, ale jenom jako výsledek, který má význam leda z dějepisně-učebnicového přístupu.
Ostatně didaktičnosti se dopouští hlavně v úvodu a závěru. Na začátek se dočkáme shrnujících historických titulků, které se zdají minimálně v kontextu amerického filmu zbytečné. Copak tohle období není jedno z nejdůležitějších, a tak i Američané ho musí mít zakořeněné? Závěrečné tečka pak působí lehce zbytněle. Víme, jak Lincoln skončí, a Spielberg nevolí nejsofistikovanější a nejhladší způsob.
Politika včera a dnes
Náhled mezi dobové politiky překřikující se a pomlouvající se ve svých kongresových lavicích je zábavný a dokládající, jak se styl vedení politiky tolik nezměnil, možná do sebe dokonce nasál víc veřejné serióznosti a slušnosti.
Mnohem pikantnější je však pohled na to, jak se o zrušení otroctví, tedy značně bohulibý akt, postaraly i takové špinavé praktiky, jakými je rozdávání příjemných úřednických míst pro vysloužilé politiky. Dnes se tomu říká rozdávat trafiky a pliveme na to. Film ilustruje, že tehdy to využíval i Lincoln a těžko mu to můžeme mít za zlé. Politika, jak vidno, se skládá z různých pater a vnitřní dohadování a domlouvání je věc delikátnější a nejednoznačnější už sto padesát let. Jen dnes to vidíme víc a čertíme se z toho.
Navíc když Lincolna ztvárňuje s labužnickým, promyšleným a skromným hereckým podáním Daniel Day-Lewis, nemůžeme mu ani vyčítat, že ve vší té politice nachází jen vzácné okamžiky na souznění s rodinou. S nemladším synem, který si teprve hraje, i tím starším, který hračky odložil a chce jít bojovat. Otec nechápe syna a syn otce. Jeden vidí představu další rodinné smrti, která nic nepřinese, druhý vidí naplnění osobní cti. To, že nebrečí kvůli třetímu, zesnulému synovi, to decentně vysvětlí v emočně silné scéně s manželkou v slušném podání Sally Field.
Day-Lewis pojímá Lincolna skvostně, skoro jako stydlivého člověka, který se při mluvení dívá raději do země a jen ve chvílích vytržení, spravedlivého rozhořčení síla a náležitost jeho slov vytryskne jako čistý pramen pravdy. Lincoln, který má tak radikální vizi, až pochybuje, jestli se narodil do správné doby. Naštěstí, narodil, jak mu poví jeden voják.
Prezidentské volby v USA i Česku
A film přichází ve správnou dobu i u nás, kdy se poprvé přímo rozhodujeme, kdo bude naším prezidentem. V USA se sekli o nějaký ten měsíc a Obama už pomalu přechází z prvního období do druhého, ale český volič, který film stihne ve čtvrtek či v pátek může ocenit přínos portrétu silného vůdce a muže s jasnou vizí, který byl prezidentem. Takový, který se musel uchylovat i k špinavým politickým praktikám (o tom ale politika asi je, jenom si to nechceme přiznat a jsme zděšeni každodenním přívalem špatného, jako by politici nebyli pořad lidmi jako my). Stálo však za to, aby ve své úřadu byl.
I kdyby váš volební favorit nevyhrál, Lincolna nepropásněte. Netřeba říkat, že po technické stránce, intimní kamera Janusze Kaminského, převážně decentní hudba Johna Williamse či vypiplané kostýmy Joanny Johnston, je to excelentní podívaná. Jak moc mě nebavilo, když loni Abraham Lincoln lovil upíry, tak moc mě bavilo, když místo sekery bojoval svými vizemi a slovy. Je to politika od začátku do konce, ale poutavá jak málo co.
