I mistr tesař a filmař se někdy utne. Ujela Andersonovi ruka, nebo jsou významové plochy nového veledíla neviditelné tak moc, jako by se bály být mistrovské?
Paul Thomas Anderson se s každým novým filmem piplá a je to vidět i na novém Mistrovi, který je soustředěnou psychologickou studií zvláštního pouta mezi dvěma muži, mezi mistrem a jeho následovníkem. S Mistrem přichází pět let po posledním kousku, drsném a nekompromisním majstrštyku o zvrácené podobě dosahování amerického snu Až na krev.
Zatímco v něm byl věrný českému distribučnímu názvu, v Mistrovi jako by ztratil potřebu říct svým dílem víc, než co je zjevné. Nenapravitelnému člověku není pomoci. A tak se naděje ve skvostný film rozplynou.
Agresivita, alkoholismus, boj s autoritami
Válka je u konce. Freddie se z ní vrací stejně jako mnozí další, prochází si řadou psychologických testů a nakonec získá práci. Padesátá léta ve vší své uhlazenosti jsou před ním, ale on sám je jen vybombardovanou krajinou lidské bytosti. Řetězec problémů ho nakonec bezdůvodně přivede na palubu lodi, která by mu mohla hodit záchranný kruh a vdechnout mu nový život. Vše pod vedením mistra, který je spisovatelem, doktorem, jaderným fyzikem, teoretickým filosofem a především člověkem. Zvídavým člověkem. Napravení nebohé duše Freddieho se mění v úkol, hotové boží poslání, jehož nesplnění by se rovnalo selhání jeho samotného. Změnit zvíře ve Freddiem v dokonalého člověka.
Kolem snímku se točí dostatečná míra kontroverze, aby vzbudila zájem převyšující obyčejná očekávání. Opět se však projevuje moc médií a krátkozrakost protestujících. Těmi se v případě Mistra stala scientologická církev, jejíž kořeny a zakladatel se měli stát předlohou pro modelování filmového mistra a pro tvorbu zázemí jeho hnutí, které volí alternativní psychologické způsoby přístupu k životu a jeho minulým podobám.
Zklamaní scientologové
Potíže jsou dvojího druhu. Z koncepčního hlediska jsou mistr a jeho přisluhovači vedlejší, respektive mistr částečně a vyznavači určitě. Hnutí jako takové není středobodem filmu, kterému jasně dominuje charakter Freddieho. A protože se o ně film ani nezajímá, nedává prostor k tomu pochopit jeho fungování se všemi konotacemi, které by při bližším ohledání poskytly víc než jen pocit velmi lehkého až neznatelného zneklidnění.
S tím souvisí druhá věc – hnutí vykreslené ve filmu nemůže liberálnímu člověku připadat nijak skandální, natožpak z hlediska filmové narace a historie ojedinělé a ikonické. Freddie se sice v průběhu děje seznámí s několika praktikami aplikovanými na lidské vědomí, ale nic nepřekračuje mez podezřelé a nebezpečné metody. Režijní nápady jsou subtilní a nevýrazné. Setkání sdružení nazvaného Zdroj připomínají spíš čajové sešlosti o páté, během nichž si povídají o novinkách ve způsobech hnojení zahrádky.
Scientologové se každopádně bouří zcela zbytečně a jen na sebe přivolávají posměch. Horší je, že vyplnění jejich černých představ by bylo potěšením divákovým. Film Mistr tak nenabízí žádný hodnotící či komparativní přístup k životu sektářských skupin, nevymezuje se, nekritizuje, nic.
Nenaplněná touha po významu
P. T. Anderson si sice dovolí několik jednoznačně nevysvětlitelných pasáží, z nichž by se dalo při benevolentní interpretaci vykřesat něco víc, ale když zůstaneme u tohoto příměru, nedojde ani k doutnání, nezažehne se žádný plamen, který by ohromil tak jako oheň fascinoval naše dávné, nevyvinuté předky. Od Mistra se dala čekat jakákoli inspirativní významová rovina. Nedočkali jsme se, a tak se Joaquin Phoenix může uhrát k smrti, ale pranic to pomůže, aby Mistr nebyl jen dokonale natočeným uměleckým filmem bez přidané hodnoty.
Phoenix spolu s Philipem Seymourem Hoffmanem hrají velmi přesně. Režijní práce s herci je taktéž bezchybná a Phoenix prokazuje, že jeho rozchod s kinematografií by byl bolestnou ztrátou, a Hoffman dál posiluje svou image herce, jehož postavy fungují zásluhou pnutí mezi tím, jestli je dobrý nebo zkažený.
Phoenixova postava Freddieho tvoří nosnou a impulsivní jednotku. V porovnání s Danielem Day-Lewisem a jeho výkony v dílech Až na krev i aktuálním Lincolnovi není tak detailní, víc vychází jeho výkon z roztržitosti, schopnosti překvapit nezvladatelně agresivním chováním, které působí velmi autenticky, velmi děsivě a fyzicky. Jsou to dvě pojetí přístupu k postavám. V případě Freddieho je nesnáz i s tím, že jeho obsedantní touha po sexu i věc alkoholismu nejsou hlouběji propracovány, neboť i vliv války na jeho osobnost spíš tušíme, než že by nám byl ukázán. To by musel mít film nejspíš další hodinu, což by úplně nevadilo, protože i přes to, že film nakonec nenabídne nic významného, čekání na to je příjemné.
Svůj podíl na tom drží i skvělá kameramanská práce. Snímek byl natáčen na kvalitní analogový materiál a z upoutávek byla cítit výrazná retro atmosféra nejen co do perfektní výpravy a kostýmů, ale i kvality a typu obrazového materiálu s tlumenými barvami. Při klasické digitální projekci se to ovšem ztrácí a zbývá jen řada skvěle aranžovaných a snímaných momentů, jejichž obrazová úchvatnost nezamotá hlavu tolik, jako kdybychom je viděli z kopie analogového pásu.
Mistr tak zůstane snímkem Andersonovi filmografie s černou skvrnkou. Najdou se tací, kteří by film obhájili z pozice jeho uměleckých kvalit. Pokud však absence vyšších významových rovin nevadí a vystačíte si s prostou psychologickou souhrou dvou mužských objektů s egem o velikosti planety, budiž. A když se k tomu připočte tajnosnubnost jejich pohledů, je to vlastně docela síla.
