Mlčení – Scorsese a otázka víry

15.2.2017 at 19:37  •  Posted in Recenze by

Nový režisérův počin je virtuozitou stylu a tematickou rafinovaností na úrovni jeho nejslavnějších klasik.

 

   Román Mlčení od Japonce Šúsaky Endóa byl pro Martina Scorseseho po dlouhou dobu vysněným projektem ke zfilmování. Označená kritiky za mnohovrstevnaté dílo, kniha se zaobírá osudy dvou jezuitských kněží, kteří se vydávají do Japonska, aby zde prozkoumali zmizení jejich duchovního učitele otce Ferreiry. Ten podle zpráv zapřel Boha v době rozsáhlé vražedné čistky křesťanů na ostrovech. Ústřední postava kněze Rodriguese až v Japonsku poznává utrpení, jež perzekuovaní konvertité prožívají. K jeho dotazům, proč šíření pravé víry přineslo jen zkázu, Bůh zatím mlčí.

   Sluší se poznamenat, že Scorseseho Mlčení je po všech stránkách nesmírně komplikovaná záležitost – filosofickými otázkami, sofistikovaností formy i parafrázemi filmových klasik – je tedy na pováženou, zda lze jeho podstatu v libovolné recenzi vůbec vystihnout. Mlčení se ukazuje jako film, který má za sebou mnoho let příprav, a odměnou mu bude mnoho let rozborů.

 

Spřízněnost s předchozí tvorbou není náhodná

   V kuloárech je jistá tendence po zkušenostech s Mafiány (1990), Casinem (1996) nebo Vlkem z Wall Street (2013), to znamená se Scorsesem v jeho nejznámějším živlu, odsouvat jeho „umělečtější“ a tlumenější počiny stranou. Případně je označovat za úlety stárnoucího režiséra, který se (zatím) naštěstí vždy vrátí zpět do formy. Příznivci tohoto názoru většinou odmítají od proklamovaného velikána zhlédnout cokoli kromě jeho bezpečného kánonu napumpovaného (nepopiratelnou) mladickou energií. Nedokáží vnímat Scorseseho tvorbu v kontextu Nového Hollywoodu a dalších režisérů jako Robert Altman, Francis Ford Coppola nebo Steven Spielberg. Posléze se diví, proč by režisér reflektoval dějiny kinematografie v podobě jiné, než jaká je jim příjemná.

   Na obecné rovině je Mlčení další dílo asi nejtroufalejšího režiséra Nového Hollywoodu, které spojuje klasické vyprávění a umělečtější tendence, přičemž přejímá a přetváří odkazy jiných filmů a režisérů. V Taxikáři (1976) Scorsese vděčil za mnohé finesy Francouzské nové vlně. Mafiáni jsou variací na klasickou gangsterku, tentokrát bez morálního ponaučení. Hugo (2011) sjednocuje téma počátků kinematografie a avantgardní francouzské filmové teorie, tvorbu poetického realismu 30. let a mnoho dalších odkazů. S Mlčením se Scorsese obrací hlavně k asketismu Roberta Bressona (který je k rozeznání už v Taxikáři), a to k úspornosti vyprávění dějem málo zatíženého příběhu, k obsáhlému vnitřnímu monologu a k reflexi křesťanské víry.

Mlčení 1

   Jedno z témat Mlčení, že si vlastní pokání nemůžeme sami zvolit, ve Scorseseho tvorbě sahá až ke Špinavým ulicím (1973). Tento film, základní kámen kultovního předobrazu nevázaného režiséra gangsterek, je zároveň také zpovědí hřešícího křesťana. Scorsese reflektoval víru už ve filmech jako Zuřící býk (1980), Poslední pokušení Krista (1988) a Počítání mrtvých (1999). Mlčení tedy pro něj není žádná nevídaná křesťanská odbočka.

 

Společenství mistrů

   Není náhoda, že od zmíněného Bressona vede inspirační linie k dalším velkým křesťanským režisérům – byl mistrem pro Andreje Tarkovského, ačkoli se příčí říct, že by Tarkovský měl nějakého mistra. Pro Tarkovského byl také jedním z nejrespektovanějších japonský režisér Kendži Mizoguči, který ačkoli nebyl křesťan, ve svých dílech užíval explicitní křesťanské symboliky. Scorsese jako by chtěl na tuto linii navázat úsporností Bressona, tematickou spřízněností s Tarkovského Andrejem Rubljevem (1966), ke kterému Bůh také mlčel a vizuálními odkazy na Mizogučiho Povídky o bledé luně po dešti (1952).

   Mlčení je tedy syntézou Endóovy románové struktury a Scorseseho stylu znalého dějin kinematografie. Inspirace se překrývají, nelze proto jednoznačně říct, že část vyňatá z knihy je v režisérově mnohovrstevnatém podání přesná jako v románu. Co vlastně značí titul? Zaprvé mlčení Boha, který neodpovídá na Rodriguesovy (Andrew Garfield) otázky, proč musí křesťané trpět v bídě. Je to ale také mlčení tajných japonských křesťanů, kteří jsou pod dohledem úřadů a vojáků.

   V neposlední řadě jde o mlčení hlavního hrdiny, který je uvězněn ve své představě novodobého mučedníka a zůstává tichý i při pohledu na utrpení jiných. Jako kněz v 17. století zastává archaický pohled na víru, v němž se vnitřní spirituální život překrývá s vnějšími rituály. Jeho postoj je zpočátku pyšný, a to například když dává svůj osud do souvislosti s utrpením Ježíše a vyzdvihuje se nad perzekuované japonské křesťany. Ve svých modlitbách je fascinován Kristovou tváří, kterou si stylizuje do podoby ikony malíře El Greca. I to, že ho naplňuje soucitná tvář ikony, k níž se upíná jako ke skutečnému Bohu, svědčí o jisté nejasnosti v jeho víře.

Mlčení 5

   Rodrigues poté zakouší, že si nemůže své pokání zvolit, ale že zákonitě musí přijít nečekaně. Zabrat dostává ne jako misionář, ale jako křesťan, který se pro dobro ostatních má zříct víry. V roli ukazuje svou hereckou škálu vynikající Andrew Garfield, který překonává nedávný na Oscara nominovaný výkon z Hacksaw Ridge: Zrození hrdiny (2016). Protipólem protagonisty a v mnoha ohledech přitom zrcadlovým odrazem, je postava Kičidžira (Jósuke Kubozuka), vesničana a Rodriguesova průvodce, který ze strachu neustále zapírá křesťanství a poté vždy hledá rozhřešení.

 

Síla slova

   Rodrigues se ve filmu často uchyluje k vnitřnímu monologu. Ten má dvě podoby – čtení dopisu pro otce Valignana (Ciarán Hinds), který kněží na cestu vyslal, a rozmluvy k Bohu, často pochybovačné o smyslu jeho snažení. Zhruba před polovinou stopáže se dopisní forma vytrácí, protože její psaní přestává být možné. Po důležitém obratu postupně mizí i modlitby k Bohu. Je tím zdůrazněno, že pro protagonistu je víra hlavně v podobě dialogu, který možná ale nikdy nezažil, a když Bůh mlčí, ztrácí naději. V moment největšího zoufalství se Scorsese uchyluje k prolomení mlčení zázrakem. Je to parafráze vyvrcholení ze snímku Slova (1955) Carla Theodora Dreyera, dalšího hluboce věřícího režiséra. Film, který se Scorsese vlastními slovy bojí vidět více než jen jednou, protože na něj tak silně zapůsobil.

Mlčení 6

   Vyprávění a svěřování se monology ale nejvíc upomíná zmiňovaného Bressona. Mlčení není pocta všem jeho finesám, ale pozvolné odvíjení děje, zaměření se na malé, zdánlivě nepodstatné úkony a důraz na ticho vystihují jeho známou asketičnost. Rodrigues ovšem nenaplňuje představu Bressonova stoického hrdiny a ne vždy dovede němě trpět. Způsob interpretace hrdinových pocitů skrze filmový styl je zase typický Scorsese, ačkoli to zde nečiní tak extravagantně jako v jiných filmech. Ale na kokainu jedoucí milionář a jezuitský kněz mají zkrátka jiný vnitřní život. Zde vyvstává úžasná práce kameramana Rodriga Prieta, který se od hrdinů několikrát odpoutává božím pohledem shůry a maximálně úsporný hudební podkres.

   Narace v závěru „přeřadí“ a epilog je doprovázen monologem pozorujícího nizozemského obchodníka. Jeho objektivní popis narušují osobní scény s Rodriguesem, které zpravují, že do lidského nitra se nedá tak snadno proniknout. Víra není jen pro ty, kteří ji mohou veřejně praktikovat. V poslední tečce Scorsese ještě upomene na Občana Kanea (1941) a záhadu Poupěte. V souvislosti s tímto snímkem, jedním z režisérových nejoblíbenějších, se jeví odvážné zakončit Mlčení jedním symbolem jako souhrnem všeho, pro co Rodrigues žil. A s touto křesťanskou symbolikou v posledním záběru se také vracíme zpět k Bressonovi a jeho Deníku venkovského faráře (1951). Cesty Scorseseho se zdají nevyzpytatelné a úctyhodně zakroucené.

   Závěr překypuje filosofickými otázkami, například tou ohledně motivu postavy Kičidžira. Scorsese se zde navrací k Poslednímu pokušení Krista a zamýšlí se nad údělem Jidáše. Opakuje postřeh, že beze zrady nevzejde žádný mučedník a že Ježíšův i protagonistův osud by nebyl naplněn. Kičidžiró si od Rodriguese poděkování zaslouží, protože jedině skrze něj jezuita poznává podstatu mlčení. Proč se film nedočkal ocenění a proč kina zejí prázdnotou, je touto dobou asi jasné. Tohle je těžké, těžké dílo, v multiplexech zjev a v budoucnu ještě bude mít na svědomí spoustu znuděných tváří i nadšených analýz.

P. S. Issei Ogata by tímto chtěl poděkovat Christophu Waltzovi a všem záporákům, kteří si umí své počínání řádně vychutnat.

(9/10)

 

Foto: Bioscop

  • Info
  • Trailer
  • Plakát
Originální název: Silence

Režie: Martin Scorsese; Scénář: Martin Scorsese, Jay Cocks

Hrají: Andrew Garfield, Adam Driver, Issei Ogata, Liam Neeson, Tadanobu Asano, Ciarán Hinds, Šin’ja Cukamoto, Jósuke Kubozuka, Yoši Oida

Žánr: drama; Země původu: USA, Tchaj-wan, Mexiko; Stopáž: 161 minut

Premiéra: 16. února 2017

Mlčení plakát

Marek Koutesh

1 komentář

  1. Honza / 21.2.2017 at 11:56 /

    skvělá recenze s kterou se velmi ztotožňuji, pro mě jeden z nejlepších, nejhlubších a zároveň nejvíce nedoceněných filmů za posledních několik let.. ale věřím, že toto dílo bude časem doceněno a jeho význam bude nepopiratelný.. a i kdyby ne tak svůj okruh fanoušků si jistě najde, jeden z nejsilnějších filmů Scorseseho

Komentáře jsou zakázány.