Dopřejete si návštěvu prvního dílu ságy, kterou na plátnech čeká sotva jepičí život?
Dospívající Newyorčanka Clary má starostlivou matku, přátelského otčíma, spolehlivého kamaráda a rostoucí nutkání všechno počmárat znakem andělské moci, který se jí zjevuje i na pěně u kapučína.
Ona samozřejmě neví, že je to znak andělské moci. Netuší ani, že když se vypraví slavit narozeniny do klikyhákem ocejchovaného strašidelného klubu Pan-demon-ium, stane se jediným svědkem vraždy.
Tím to ani zdaleka nekončí. Věci, které nikdo jiný nevidí, začne pozorovat čím dál častěji, aby se brzy dozvěděla, že…
Obehraná empétrojka
„Všechno, co kdy slyšela o příšerách a nočních můrách, povídačky, které si lidé vyprávějí u táboráků, to všechno je pravda.“
Krom toho, jak hloupě to zní, začínají být podobná fantastická zjištění i trošku nudná. Ale představme si, že odhalování existence démonů, upírů a vlkodlaků v moderním světě ještě má něco originality do sebe a vraťme se k příběhu.
Clary překonává traumatický zážitek, potetovaný mordýř se jí opakovaně zjevuje s tajemným výrazem v tváři a do toho jí volá máma. Místo obvyklého peskování však zní její hlas vyděšeně. Oproti očekávání přikazuje, aby se dívka za žádných okolností nevracela domů. Clary logicky bere čáru směr trvalá adresa, aby našla byt v troskách. A na troskách sedí, co čert nechtěl, odpudivý démon.
Překvapivý MacGyverovský kousek, jímž se zlého stvoření pokusí zbavit, bohužel nepostačí. Musí dorazit starý známý blonďatý vrahoun. Démona zabije, představí se jako lovec stínů – ochránce lidí před temnými silami a jme se vysvětlovat. Následuje snůška nepochopení, odhalování a věštění. A tady začínají skutečné problémy.
Milotogie
Bolestí všech adaptovaných knižních ság je napětí mezi věrností předloze a snahou stvořit funkční celovečerní dílo. Pokud není Město z kostí věrné knižní variantě (což opravdu netuším), potom nemá vůbec co nabídnout. Samotný fakt, že v New Yorku (atraktivita „světové metropole“ zůstane zcela nevytěžena) působí nadpřirozené síly, samozřejmě ani zdaleka nestačí. Naopak začne otravovat ve chvíli, kdy se hlavní postava nový svět vůbec nesnaží poznat, natož pochopit, proč by do něj měla patřit a hrát v něm nějakou roli.
Možná je to tím, že jeho základy moc nedávají smysl a vyznat se v něm alespoň v tomhle podání není možné. Ale na prostředí, které nabízí mladické bojovníky v čele s nudným necharismatickým páprdou, klišovité vlkodlaky a nezajímavé plakátové démony, nebuďme zbytečně krutí. Clary samozřejmě příliš do hloubky nový svět nezkoumá, protože ji zajímá především záchrana matky, bývalé lovkyně stínů.
Nemá čas se zabývat ničím jiným. Nebo ano? Blonďák Jace jí totiž prazvláštně vleze na mozek a na romantické hašteření, do kterého se zapojí kamarád její i jeho, je času vždycky dost. Bohužel se u toho divák nedozví nic podstatného o tom, kam bychom se s čmáráním run na ruce a se svět zaplaveným rozmanitými rasovými skupinami mohli podívat.
Příběh protahují rovnoměrně dílčí zastavení u kartářky/čarodějnice/démonky, upírského hnízda či portálu do jiného světa. Hledá se u toho nějaký pohár. Každá nová indicie přináší více otázek a velmi brzy začne být zřejmé, že tenhle 130 minut se drolící celek nemá šanci přinést uspokojivou míru odpovědí, připočteme-li si, že získání super magického objektu není spojeno se zkouškou umu či důvtipu, ale spíš náhodným mávnutím ruky.
Runa na špatnou filmařinu
Už je tedy zřejmé, že debutantský scénář Jessicy Postigo se nevydařil. Jediné, co mu lze přiznat k dobru, je snaha o nadhled a občasné odlehčení podařeným mladickým vtípkem. Jako celek ale naprosto nefunguje, což se projeví především v překombinovaném otevřeném závěru. Snad alespoň fanouškům knihy přinesla adaptace nějakou radost, pro řadového diváka je to ale bída. Předposledním hřebíčkem do rakve je, že ani obrázkově všechna ta dílčí zastavení nemají jak zaujmout. Střih, kamera a rámování záběrů i scén mají jediného společného jmenovatele, tím je nepřehlednost. Není to hnusný a špatně natočený bordel, na který by se nedalo koukat, ale srdce filmového nadšence nemá kde plesat a výsledkem je po téhle stránce těžká nuda.
Režisér Harald Zwart se pokusil alespoň o gradaci dění, což se měřítkem docela daří, ale finále je už předem zabité premisami a ani trikově nenabízí o moc víc než běžná televizní produkce. Úplná konečná je pak záporácká kreace, kterou předvádí Jonathan Rhys Meyers. Výkony protagonistů obecně jsou béčkové či seriálové. Lily Collins je pěkná, Jamie Campbell Bower koulí očima, nic navíc. Meyersův zloun Valentine sestavě vládne, postava staví na rodinných poutech a herec podává velmi křehký výkon, sotva imunní vůči zesměšňování.
Zwart, který před třemi lety celkem uspěl s předělávkou Karate Kida, se nejspíš k rodinným filmům bude muset vrátit. Pokračování tohoto příběhu, jemuž měl v plánu příští rok také šéfovat, se nejspíš i podle posledních zpráv odkládá na neurčito, rozuměj: Nikdy nevznikne. Jestli pro to bude někdo z diváků smutnit, pak jenom příznivci knižní série.
Slovo šéfredaktora: Kdyby název Město z kostí nebyl jenom hezkou záplatou na neschopnost objevit padnoucí název a ona lokalita hrála ve filmu jednak déle než pět minut a jednak měla větší význam, hodnocení by už zásluhou výpravy ve Městě kostí či několika „sošných“ momentů v institutu mohlo jít nahoru. Jestli totiž je v něčem pozoruhodnost filmu, pak ve vizuálním ztvárnění psího démona a pohřebiště obývaného nemluvnými tvory. Upíři a vlkodlaci, to už ztratilo svou hodnotu (vy-víte-proč), a v tomhle filmu jenom melouchaří, aby žádný segment čtenářek dívčích fantasy románků nezůstal vynechán.
Místo schopné, zvídavé a bojovné dívky, u níž by člověk v jednadvacátém století čekal spřízněnost s mladou generací, se z titulní hrdinky stává zase jenom sexualizovaný objekt, ať už po ní jedou všichni nehomosexuální kluci v okolí, nebo když se musí oblékat do provokativních šatů.
- Ambition – vizuální hostina od režiséra Zaklínače - 22.11.2015
- REDAKČNÍ STŘIŽNA: Katniss, Depp, Jolie, Clapton i české 3D - 21.11.2015
- Legendy zločinu – Tom Hardy s Tomem Hardym se překonávají - 15.10.2015
