Nádherné bytosti – snaživý pohádkový mišmaš

Schopnost vytvořit kvalitní nepůvodní žánrové dílo a zároveň (několikanásobně) uspokojit ziskuchtivé účetní je v současné době v Hollywoodu snad nejžádanějším umem. Zároveň jím však nedisponuje každý třetí a nejeden pokustón už si při adaptování populárních předloh pořádně nabil nos. Také proto, že tlak dohlížejících producentů na zisk převažuje nad požadavkem na kvalitu.

 

Podobný příběh čeká i na Richarda LaGravensena, uznávaného scenáristu kinematografických klasik (Král Rybář, Madisonské mosty, Zaříkávač koní) i poměrně málo zkušeného režiséra romantického hitu P.S. Miluji Tě či pozitivně přijatého životopisného dramatu Mezi řádky. Jeho civilní, nikoliv nápadu prostý přístup měl tentokrát dovést k úspěchu zpracování další módní knižní ságy pro mládež. Bohužel už je teď jisté, že i přes očividný autorský vklad a poctivý režisérský přístup k téhle úzce cílené látce si připíše na konto spíše rozpačitý snímek a rovnou finanční zklamání. Přitom je zřejmé, že u Nádherných bytostí nemělo zůstat a v plánu byly možná hned tři další pokračování.

 

…nad nešťastnou látkou…

Autorky čtyřdílné Kroniky prokletých zaklínačů Kami Garcia a Margaret Stohl vsadily údajně ve svém literárním díle na propracované mytologické zázemí a dějové prostředí. (Kdyby se někdo ptal, tak psát začaly v restauraci na ubrousek aneb vítězem za nejdebilnější marketingový kec roku se, i kdyby to byla pravda, stává… ) Na tomto základě pak vznikl příběh Ethana, znuděného mladíka z amerického zapadákova, v němž naději na dobrodružnější zbytek života probudí příjezd slečny Leny.

Když se ve třídě objeví dívka, která silou myšlenky vylamuje okenní tabulky, trochu to zamává s jeho přesvědčením, že jej v Gatlin County žádná zábava nečeká a velmi rychle se pokusí Lenu sbalit. Se zaklínačkou je to však trochu komplikovanější než s místními nanynkami, takže si Ethan do úkolníčku hned píše: nastudovat Bukowského, smířit se s existencí nadpřirozených bytostí, překonat manýry a zákazy jejího mocného ochranitelského strýčka a následně dokázat, aby se Lena v den blížících se šestnáctin pro zbytek života přiklonila na světlou stranu zaklínačského spektra.

 

…plnou nešťastné lásky…

Problém je tedy následující. Strýček Lenu chrání a položí klidně i život, aby se stala zaklínačkou dobra. Ethan Lenu miluje a položí klidně i život za to, aby se stala zaklínačkou dobra. A proto se oba dobrou polovinu filmu sváří a strýček si rozhodně nepřeje, aby Ethan šplhal k Leně do okna po magickém kapradí. Nu což, je to docela ze života. Pořádný šrumec mají na svědomí až další příbuzní Leny, především maminka alias temná kněžka Sarafine a sestřenice Ridley, povoláním Siréna.

Ty se nechtějí smířit s tím, že by někoho mohl stihnout lepší osud než je samotné a nedávají Leně příliš prostoru nazřít dobro, když jí neustále připomínají starodávné prokletí Leniny praprababičky, podle něhož v rozhodující den zemře její milý a kvůli tomu tma nad světlem zvítězit prostě musí. Když opomeneme přebytek příbuzenských vztahů, narýsované je to docela přehledně, dokonce strýčkova motivace už je trochu zřetelnější. To ale nic nemění na průšvihu, že v podání filmového zpracování působí vše nedotaženě.

Ona propracovaná mytologie nedostane tolik prostoru, kolik by bylo třeba, aby nezaujatý divák pochopil problém v jakkoliv vymezitelné šíři a vlezlých otázek na fungování celého toho čarodějného světa je mnohem více než odpovědí. Jaká je vlastně moc zaklínačů? Z čeho vyplývá, jak se poměřuje? Jak vnímá zaklínače okolní svět? A co je náplní jejich života ať už dobrého, nebo zlého? Možná to zní jako kňourání fantasy geeka (jímž rozhodně nejsem). Jednak jsou to ale pouze ty zásadní z moře dalších nezodpovězených drobností a jednak jsou to přesně ty otázky, které přijdou na mysl, když postavy pronášejí rádoby hlubokomyslné fráze. Falešně rezonují především ve chvíli, kdy neuzavřené romantické kolečko vyznívá do ztracena. Konkrétněji směřuje do druhého dílu, který asi nevznikne.

 

…která hory nepřenesla…

Absenci celkové síly příběhu lze však přisoudit spíše danému formátu – adaptace vícedílné romantické fantasy – než absenci tvůrčích kvalit. Jde vůbec první díl filmové ságy v rámci filmu, který ilustrativně zpracovává první díl předlohy, uvést s kvalitativním úspěchem? LaGravensen totiž zdánlivě dělal, co mohl. Podařilo se mu prodat, že ve snímku mají své místo zajímavé Ethanovy úvahy, které působí svou mladickostí hodně svěže. Ethan ani Lena nejsou roztouženými loutkami nadpřirozeného dění a vírou v sílu citu a myšlenku bojují proti zřejmě nezvratitelnému osudu.

Citáty ze zmíněného Bukowskiho sice stojí proti banálnímu vyznění proslovů ve stylu „já věřím, že každý si může zvolit svůj osud“, následovaných vášnivým polibkem, ale v podání mladých herců je to docela snesitelné, navíc to v jistém smyslu skutečně reflektuje myšlenkové postupy skutečných vrstevníků hlavních postav a místy se zdá, že je zaděláno na přijatelnou pohádku pro teenagery. Lena a Ethan jsou ve své komunitě vlastně tak trochu za hipstery, dá se však říct, že v dobrém slova smyslu.

Snesitelnosti pomáhá také fakt, že se tvůrci vůbec nebáli nadsázky. Především ústřední dvojice (sympatičtí neplakátoví Alden Ehrenreich a Alice Englert) získává body k dobru, protože se většinu času baví „normálně“. Utahují si ze své situace (aspoň trochu) a příjemně se popichují. Takže v kině nehrozí utrpení z kritizované unylosti žánrově spřízněného Stmívání.

 

…a dobrou fantasy nepřinesla.

Bohužel nelze tím pádem říct, že by po formální stránce bylo všechno v pořádku. Nejen vzhledem k nepropracované mytologii působí spousta drobností, jako jsou čarovné proměny interiéru strýčkova sídla, vlastně samoúčelně. Jejich zpracování se však svou marností ani nepřibližuje prvnímu chtěnému dramatickému vrcholu. Zaklínačská rodinná hádka u sváteční tabule je zdaleka nejhorší scénou a vytrhuje i z pouhé snahy zabrat se do příběhu. Také vedle ostatních relativně dobrých hereckých výkonů (tuší někdo, proč Irons takhle plýtvá charismatem?) působí rušivě zkušená Emma Thompson. Nejprve drží nad vodou líčení nábožensky sektářských poměrů v Gatlin County, následně však až obtěžuje pitvořením v roli ztělesnění zla a její výkon snese srovnání snad jen s Emmou Thompson v Mužích v černém 3. Ale to může být individuální osobní problém. Základní potíží zůstává nepochopení faktu, že film jako médium vyžaduje úplně jiný vypravěčský přístup než kniha jako médium, a pokud nedojde k rozsáhlému překopání předlohy do kvalitního scénáře a k následné důsledné dramaturgické práci, adaptace nemůže dosáhnout úspěchu jinak než jako ilustrace pro znalé čtenáře. Mor, který nevědomky přinesla do novodobého Hollywoodu především zpracování Harryho Pottera, tak stále působí a těžko očekávat, že se na tom něco změní. Kasovní selhání a kolísající kvality Nádherných bytostí mohou být jedním z dílů skládanky, bohužel ji zřejmě brzy překryje nějaký další veleúspěch adaptace známější knižní předlohy.

(5/10)