Italský maestro Tornatore odhaluje limity chorobně vytříbeného vkusu.
Práce aukčního dražitele učinila z Virgila Oldmana respektovaného muže, distingovaného chování, který obklopen luxusem není příliš společenský. Nepoužívá mobily, nosí rukavice a lpí na sbírce maleb ženských portrétů. Ty mu pomáhá obstarávat kumpán Billy, zatímco jako znalce mechanismů a elektroniky navštěvuje Roberta.
Ten se mu osvědčí i jako znalec žen, když mu vypomáhá s rozlousknutím jedné dívky, která roky nevyšla z domu a s nikým se osobně nestýká. Kontaktuje ho kvůli ocenění rodinné pozůstalosti, která zabydlela celý prostor vilového objektu. Tajuplnost ženy za zavřenými dveřmi rozproudí emoce, které nezažil a které ho dohání k šílenství. Tak jako obrazy žen, i na této musí spočinout jeho zrak a snad ji pomoci překonat strach.
Z jiné epochy
Od čtvrtka se koná luxusní dražba filmového umu a každý divák se jí může zúčastnit, obdivovat jednotlivé exponáty a žasnout nad milimetrově přesnou prací. První položkou, s níž startujeme na třiceti procentech, je režisér italského původu, ročník 1956, tvůrce jedenácti filmových děl, držitel ceny americké akademie pro nejlepší cizojazyčný film – Giuseppe Tornatore.
Jeho poslední příspěvek Baaria byl svou náturou více padělkem slavnějšího italského tvůrce Felliniho a jeho Amarcordu a životopisně laděný příběh z italské vísky nudil, i když bavil, a nezaujal, i když se zajímal. Přesto je lepší na Nejvyšší nabídku hledět skrz úspěchy předešlé a námět scénáře, který si sám zpracoval. V nejlepším smyslu je Tornatorova režie klasickým komponováním okouzlujících filmových obrazů, v nichž figurují figury umělecké i figury herecké a jejich skladba v záběru napomáhá vytvářet zdání opuštěnosti, věkovité sešlosti a tajuplné atmosféry.
Širokoúhlé záběry Fabia Zamaria si dobře tykají s výpravou zastaralého domu i moderní pevnosti, v nichž se kouty porůznu plní obrazy, sochami a nábytkem. Důležité nicméně je, kdo se stal Virgilem Oldmanem. Z nabídky stárnoucích hereckých matadorů, kteří by si trpkého uměníznalce užili s oscarovou modlou v srdci, padla volba na Australana.
Australský cement
Tím se dostáváme k druhé položce dražby, kterou je Geoffrey Rush. Ten zvedá dražební cenu na šedesát procent. Obléká rukavičky jako nejvybranější gentleman, jenž se ani před obří výstavkou zakoupených rukavic nemusí stydět, částečně za snobství, částečně za úzkost. U někoho, kdo je po desetiletí zvyklý dotýkat se starobylých artefaktů lidské duše tak, aby jejich aura a osobitost nebyla narušena, je to však sympatický detail, který jednoduše pomáhá charakterizovat celou postavu, byť má ještě mnoho dalších vlastností, které filmový příběh zkouší.
Rush známý jako terapeut Královy řeči i jeden z děsivých pirátů z Karibiku se vžívá do výstřední role kombinující eleganci, luxus, chladný odstup i lidskou nedokonalost, dodává své úloze váhu svým vzezřením a přednesem a konkrétně pomáhá oživit dílo, které ve vší své kráse nezapře, že nasáklo něco z toho, na co nahlíží. Z počátku, než se Oldman nechá vtáhnout do vášnivé hry, v němž se jeho vyschlé srdce opět rozbíhá, je zážitek poněkud mdlý, vskutku vyprázdněný a komorně sterilní. Je to daň za vykreslení scény.
Pozice Geoffreyho Rushe vynikne zvlášť ve střetu s jinými herci. jakkoli dílo nenarušují a svůj příspěvek vkládají s pokorou a oddaností tempu a stylu filmu, jsou to jenom doplňky velké mozaiky. Avšak důležité doplňky, které pomáhají rozběhnout samotný příběh a vývoj událostí, jsou jejich kardiální součástí a neodmyslitelnými hybateli velkého finále. Vedle Donalda Sutherlanda a Jima Sturgesse vynikne hlavně ne tolik slavná Sylvia Hoeks. Je agorafobní Julií ze zaprášené usedlosti k asociálnímu Romeovi, jehož zkušenosti se ženami se počítají jenom na jednostranné dotyky malby.
Možná to není ani tolik její zásluhou jako přispěním Tornatoreho, protože jejím významným úkolem je záhadná neviditelnost, na druhé straně je posléze její neoddiskutovatelná křehká pohlednost nutnou podmínkou fungování celku. Třeba podotknout, že pouze hezká tvářička bez hereckého nadání by nestačila, a to naštěstí není tento případ.
Za zvuků hudby
Na osmdesát procent zvyšuje poslední položka filmové dražby – Ennio Morricone, hudební skladatel zvučného tónu, jehož melodie se staly synonymem filmové hudby od dob spolupráce se Sergio Leonem. Jeho průprava v klasickém muzikálním doprovodu je nezbytnou položkou v kompletaci svébytného světa nezařazeného do konkrétní historie, neboť se mládí dívky střetává se stářím mužem a je obklopeno předměty rozličného věku. Skládá se dohromady vkusná elegance, do níž zvláštní stařík skvěle zapadá.
Komu by to bylo málo, můžeme ještě přihodit výlet za historickými krásami české metropole, které tvůrce natolik oslovily, že se staly slušnou tečkou za příběhem, který spojuje romantiku se hádankou kriminálních rozměrů. Film hovořící o uměleckých padělcích je v závěru sám pro tuzemské diváky humorných falzifikátorem, když si neodpustí vylepšit genia loci pražských zákoutí. Ale jinak je příjemné, že jednou zase nejsme pouhým dublem pro Moskvu či jinou východní destinaci.
