Chilský poeta a komunista, který si své umělecké jméno zvolil po Janu Nerudovi, se představuje v nezvyklém životopisu.
Cinefilní pozornost čím dál častěji poutá chilský režisér Pablo Larraín. Jen málokdo totiž dokáže za jeden rok natočit dva filmy a s oběma usilovat o titul jednoho z nejlepších filmů roku. Je dobře, že ho česká distribuce neopomíjí, protože v záplavě nezávislých filmů tento tvůrce vyčnívá jako ambiciózní, nápaditý a provokativní hráč, pro kterého je filmový materiál tvárným nástrojem.
Larraín se zdá být fascinován historií a jejím ztvárněním. Patrné to bylo v roce 2012 s filmem No, ve kterém nahlédl do zákulisí kampaně dvou týmů před referendem o setrvání Augusta Pinocheta ve funkci chilského prezidenta. Historizaci událostí přiblížil obrazovou složkou, která evokovala záznam z ošoupané VHS. Cestu padnoucí filmové suroviny zvolil i při natáčení Jackie (2016), v níž sledoval jednu z nejznámějších prvních amerických dam a v níž nepostřehnutelně kombinoval nové záběry s archivními scénami. V obou případech filmy disponovaly unikátní náladou, která posloužila jako zázemí barvitému uvažování.
Hranice mezi faktem a fikcí
V případě Nerudy (2016) mění strategii. Životopisný snímek o chilském básníkovi se v podstatě obešel bez použití zvláštní kamerové techniky, jelikož se natáčelo na digitální kameru Red Epic. Na druhé straně si ještě více hraje na myšlenkové úrovni. Zatímco s Jackie Larraín zkoumal, co je veřejné a co soukromé, jak se to ovlivňuje a jak to v konečném důsledku může mít i vliv na vnímání dějin, v Nerudovi se pohybuje na hraně mezi fakty a fikcí a ještě více tak mění pohled na to, co je životopisný film.
S Jackie tak Nerudu pojí hlavně to, že jejich životy Larraínovy filmy využívají k debatě o hlubších ideách, a přestože si vybírají jenom krátký časový úsek (Jackie se odehrává v době okolo atentátu na JFK, Neruda se soustředí na období úprku z Chile), dokážou podchytit podstatu svých osobností.
Pabla Nerudu tak má i český divák možnost poznat se spoustou detailů, které mu zatím byly cizí, a zaslechnout i něco málo z jeho tvorby. Herec Luis Gnecco se do role Nerudy vtěluje snaživě, dodává mu šarm i libozvučnost ve chvílích, kdy recituje. Důležitý je ale i Gael García Bernal, který hraje detektiva Óscara Peluchonneaua, jenž vede pátrání po Nerudovi, ze kterého se stala v tehdejší politické situaci nežádoucí osoba. Ale zatímco Neruda skutečně existoval, Peluchonneau je výplod fantazie.
Boj o titul hlavní postavy
Je obvyklé, že si filmy podle skutečné události více či méně přizpůsobují realitu pro svoji potřebu pod hlesem umělecké licence, je ale velmi raritní, aby se snímek v průběhu doznal ke svým smyšlenkám. Ba co víc, fiktivní postava je se svým statusem konfrontována a stává se pro ni bezmála existenční krizí, která ji vyděluje ve vlastní příběh.
Jeho život je svázán s Nerudou, protože se stává personalizací policejního pátrání, které koncem čtyřicátých let proti Nerudovi směřovalo. Je stejně tak dílem filmařů jako výplodem samotného Nerudy, který v Larraínově podání pojímá svou odyseu jako epický úprk. Vyvěrá z toho souboj o to, kdo je hlavní a kdo je vedlejší postava, což Larraínův film komplikuje i tím, že z policisty Peluchonneaua dělá vypravěče, který dění komentuje ze svého úhlu pohledu. Přitom hvězdou má být Neruda, který navíc skutečně existoval. Motivací k dopadení Nerudy tak pro detektiva není jen žádost nadřízených, ale i představa, že pak by se z toho stal jeho příběh. Šílenou situaci Larraín nenechá ani na moment utonout v absurdní komedii, která by oslabila podnětné úvahy, místo toho se drží až poetického přístupu, kterým téma zušlechtil.
Ale ani to není vše. Larraín si přece jenom neodpustil i další rovinu hry na skutečnost a fantazii. Podobně jako přiznává historický výmysl, nabourává i standardní filmovou iluzi reality tím, že scény v autech natáčí se zadní projekcí a že mnohé scény dialogů stříhá proti pravidlům jednoty místa, takže postavy tak „zázračně“ skáčou z místa na místo. Obětuje v tom vizuální plynulost, ale potrpí si přitom na estetiku kompozice. V obou případech také zdůrazňuje proces natáčení a realitu, která je rekonstruovaná, nikoli autentická.
Tentokrát není třeba „psát nejsmutnější verše“, protože filmový Neruda je synonymem pro radost z tvorby. Kéž by Larraínovi vydržela co nejdéle.
Foto: Artcam
- Info
- Trailer
- Plakát
Režie: Pablo Larraín; Scénář: Guillermo Calderón
Hrají: Luis Gnecco, Gael García Bernal, Mercedes Morán, Diego Muñoz, Pablo Derqui, Michael Silva, Jaime Vadell, Alfredo Castro, Marcelo Alonso, Francisco Reyes, Alejandro Goic, Emilio Gutiérrez Caba
Žánr: drama; Země původu: Chile/Argentina/Francie/Španělsko; Stopáž: 108 minut
Premiéra: 7. září 2017
