Podzim nám kromě mrazivého větru zavál další připomínku osmdesátých let, kdy svaly a hlášky vládly ve světě akce.
Ať máme jakýkoli názor na vězeňský systém jako kázeňský způsob jak si poradit s jedinci, kteří se nechtějí přizpůsobit legislativním standardům ve světě, není případně od věci, když zajistí ne dobré, ale výborné fungování. To zahrnuje neuniknutelnost, která udržuje obyvatelstvo přilehlých měst v klidu, že je ve spánku nepřepadne uprchlý trestanec s žádostí o teplé mléko a všechny jejich peníze.
Věznice mají pevnou strukturu a jasný řád, odsouzenci se musí smířit s jednoduchými masivními zdmi a mřížemi. V případě potřeby útěku je jasné, že bychom se ve filmové fikci měli jako diváci těšit na nápaditou překážkovou dráhu. Jenomže lze vůbec takový nárok vznést na film, v němž dvě hlavní úlohy ztvárnili herci spojovaní s jednoduchými postavami, které dřív střílí, než se ptají?
Z lochu do lochu je tvrdý džob
Ray Breslin si chtě nechtě musí užívat další pobyt za katrem, každodenní volno na dvoře, opatrnost v umývárnách a omezené menu v jídelně. Na rozdíl od jiných tu není za spáchání zločinu, nýbrž inkognito jako odborník na bezpečnost, který zkouší, jestli má věznice jenom nepatrné praskliny nebo přímo ementálové díry.
Zakázka střídá zakázku a aktuální je zvlášť lákavá pro člověka, který má ambice překračovat své limity. Zároveň je test nového vězení veden ve zvláštním režimu. Že se schyluje k útrapám, je jeho kolegům jasné v momentě, kdy po několika minutách od Rayova odjezdu ztratí kontakt s jeho implantovaným mikročipem. Ray se ocitá v odosobněné věznici futuristického designu, kde nelze uplatnit evakuační kód. Někdo ho vypekl a postupně mu nezbývá než se spolčit s Emilem Rottmayerem, aby rozlouskl i zdánlivě dokonalé vězení.
Když se z akce stala alternativa
Sylvester Stallone se už pár let pokouší v éře komiksového akčního vzoru jednadvacátého století obnovit kult, který si jeho generace vypěstovala v osmdesátých letech, než se jejich tvorba propadla na úroveň, že musela skončit na videokazetách (předchůdce DVD, pozn. pro mladší). Zatím tak přivedl k životu stařecké pokračování Ramba Do pekla a zpět, které množstvím necenzurovaného násilí nabídlo alternativu uhlazené akci pro mainstream, a pak se pustil do plnění snu o jednom filmu s tuctem velkých akčních hvězd – Expendables.
Postupně si nabrknul i tehdy zaneprázdněného kalifornského guvernéra, který se od cameo role přesunul k vedlejší roli, aby se nyní stal bezmála stejně důležitý jako sám Stallone. Ostatně má na čase, aby své herecké schopnosti zhusta potrénoval, po rozlučce s politikou mu mejdan života neskončil a v plánu je řada filmových projektů, v nichž se jednočlenné komando vynasnaží uspět v digitálním světě.
Půjdeme rovně, doleva a pak všechny seřežeme
V Plánu útěku je jejich spolupráci skvělé sledovat, protože působí jako ostřílení herečtí partneři. Jako bychom je společně viděli už mnohokrát. Jejich zásadní nevýhodou je, že příliš inteligentní a bystré charaktery by jim nikdo neuvěřil, a tak se jejich počínaní v příběhu omezuje na poměrně jednoduché, byť efektivní triky a sebeironii o tom, že jako géniové nevypadají. Znalost fyziky ale také přijde k duhu, nehrají si však na atomové inženýři. Divák tak musí pochopit, že Plán útěku nespočívá na hře s hlavolamem, ale spíš rukolamem. V akční rovině jsou ve svém živlu, i když se víc krotí.
Nejsilnější dávku nostalgie obstará sám Schwarzenegger, když se ujme těžkého rotačního kulometu a s lehkostí autogramiády se jme rozdávat ocelový trademark. Zároveň si tento rakouský herec vyslouží pochvalu i za nejzábavnější scénu, kdy se pustí do šíleného kvílení a naříkání, do kterého zapojí i němčinu.
Hlavním rivalem, uhlazeným elegánem s nutkáním upravovat si kravatu, aby jeho fotogeničnost neutrpěla zvlášť tváří tvář zdevastovaným zjevům ve svém okolí, je James Caviezel. Tento herec se proslavil spoluprácí s Melem Gibsonem na Umučení Krista, v kterémžto kontroverzním a extra výdělečném filmu ztvárnil samotného Ježíše. Teď se tento příklad křesťanské zbožnosti a lásky pokouší porušovat lidská práva a své limity ukazuje ve chvílích, kdy se piplá s jemnou prací výstavky motýlů. Nese si v sobě nevyřčenou hrůznost, která však tkví hlavně v jeho postavení a moci, dozorem nad celami. Tudíž se stává zajímavějším soupeřem s absolutní kontrolou, než když by se protagonistům v prvé řadě postavil další svalovec s vystudovanou mateřskou školou.
Transparentní věznice v politickém stínu
Nová věznice dýchá mnoha nápady, kombinuje v sobě vizi budoucnosti s industriální nedokonalostí, jako by bylo zhotoveno na poslední chvíli. Film se tak dokáže udržet při zemi soudobého thrilleru a nepouštět se do sci-fi experimentů. Vše je ostatně postaveno na funkčnosti a té v rovině vyprávění nelze moc vytýkat (nechcete-li oscarové drama). Ostatně mnohá rozhodnutí se pojí s lokalitou věznice, která zůstává značnou část času utajena všem.
Jak bylo řečeno, vychytralé vězení ještě neznamená vychytralé utíkání. Horší je, pokud se někdo snaží vymyslet nečekané spiknutí a plánuje kvůli tomu vedlejší linii s Rayovými spolupracovníky. To nemůže fungovat už vůbec s obsazením 50 Centa a bere nám to čas, který bychom mohli strávit na návštěvních hodinách ve vězení.
Mikael Håfström, švédský tvůrce, který se už před lety zabydlel v hollywoodské produkci s thrillerem Hra s nevěrou, kde hrál Clive Owen s Jennifer Aniston, režíruje zručně, převážně staromódně. Žádné přehnané stříhání, žádné nadsazené filtry a jen trocha digitálního přikrášlení, aby měřítko bylo impozantnější. Jinak se vše drží na pragmatické, materiální úrovni. Kombinace staré dobré rvačky a střílení obohacené o vysoce účinný humor je na zábavu tohoto druhu absolutně dostačující. O postmoderní hříčky ať se stará někdo jiný.