Příliš pozornosti ze strany rodičů může škodit. Jedině pokud je vám pět let nebo jste zabili dítě.
Rumunská filmová hitovka Pozice dítěte si odnesla hlavní cenu na festivalu Berlinale a do našich kin dostává s přispěním distributora Film Europe. Nakonec si asi nezíská takový věhlas jako před šesti lety drama 4 měsíce, 3 týdny a 2 dny, ale svůj díl poctivé filmařské ruky je z výtvoru Calina Petera Netzera okatě vidět. Film staví na přísně syrovém, paradokumentárním stylu, v němž prim hrají silné herecké výkony a jejich křížení, zatímco příběh je nežádoucí žánrovou berličkou.
Velmi rozbité vztahy
Film pozice dítěte je studií vztahu syna a matky, do něhož vstupujeme ve fázi kritického narušení a po dvou hodinách ho opouštíme zafixovaný maximálně lepící páskou. Což jak známo je stejně trvanlivý a funkční způsob jako vteřinové lepidlo, které drží všude kromě námi vybrané plochy. Snímek se vyhýbá hledání řešení i zodpovědnosti, nahlíží na rodinné vztahy v úseku, kdy je rutina vzájemného shledávání a ignorování přerušena zlou událostí.
Ze smrtelné tragédie čerpá film konflikt, který pomáhá postavám měnit své postoje a v situaci prožívaného šoku se uvolit odhalit emoce ve vztazích. Jedno dítě je zabito jiným. Jedno řídilo auto a je dospělé, druhé bylo malé a přebíhalo silnici. První pochází ze zámožné rodiny, druhé spadá do komunity s nižšími příjmy. Ocitáme se na scéně, v níž se dospělý muž stává zase jednou dítětem, nedobrovolně, svým dílem z důvodu rozrušení po dopravní nehodě. Nehodu (a ani žádné sebedojímavé lkaní nad ztraceným životem) nevidíme, dokonce i jejího aktéra rumunský tvůrce upozaďuje.
Maminka má vždycky pravdu
Film tak aplikuje tezi zodpovědnosti rodiče, který přebírá řídící roli. Bývá to tak ale častěji, když dítě chodí na základní školy, nikoli ve třiceti letech. Z toho plyne ostré jádro střetu, v němž se syn vzpouzí dominantní roli matky, která si nepřipouští, že ho svým jednáním uvádí do nepříjemně podřízené role. Netzer vystavěl film tak, že problémy v rodině jenom lehce naznačí, aby v zápětí přišlo ticho před bouří, které vyústí v další emocionální a zraňující výlev.
Obě hlavní postavy mají svou část nesympatičnosti, ať už je to neúcta k rodičům nebo otravná vtíravost a snobská nadřazenost. Netzer není Hollywood, takže se postavy sladkobolně nemění ve svá ideální dvojčata, nýbrž odhalují to nejlepší ze sebe sama, aby našly přiměřený kompromis pro vzájemné soužití a přístup k řešení problémů – svých i cizích. Dokáže tak přijít s přiměřeně dobrým koncem, který povzbudivě uzavírá téma mateřství, ale nepřináší žádnou relevantní a nesmyslnou záruku, že cesta k usmíření je snadná.
Moderní doba častěji proměňuje pospolitost rodiny a nelze tak říct, že by Netzer hledal nějaký unifikovaný, současný model rodiny. Statistiky sice hovoří o tom, že mladí muži později opouštějí domácnost rodičů, ale v případě Pozice dítěte se nedozvídáme nic o minulosti aktérů, a tak se jejich hašteřivé a nesnášenlivé postoje prezentují jako přirozený vývoj dílčích problémů, které se nahromadily, až matku se synem navzájem zcela odřízly. žádné nadbytečné flashbacky či oddalovné odhalování kostlivců ve skříni, film se pragmaticky drží současnosti.Obrazně se matka nicméně nikdy nevzdala pupeční šňůry, která ji poutá k synovi.
Peníze světem vládnou
Vedle čistě emocionální role lidských vztahů v univerzálním tématu matka a syn hraje roli i analýza socioekonomického obrazu společnosti. Ten Netzer vykresluje obezřetně, aby očividně špatné chování postav nezavdalo důvod pro subjektivní kritiku nebo satiru. Nic nenafukuje a zasazuje své rodinné rozepře do autentického obrazu společnosti. Symptomy rozdělené společnosti chudých a bohatých se projevují nerovnoměrným přístupem ke spravedlnosti. Bohatí a mocní mohou využít svých prostředků a konexí (a to i proto, že zájem je i na druhé chudší straně) a film ukazuje povýšené jednání, které nezohledňuje zájem druhých, jenom touhu po vlastním klidu.
Nicméně navzdory pozoruhodnému vykreslení rodinných pout i rámování s tragédií, která nakonec přivádí osoby ke své vlastní zodpovědnosti, nenabízí dílo až tolik ojedinělých a poutavě natočených scén, které by měly sílu překročit opatrnou nápodobu lidských životů. Mimo to se do díla dostaly i nadbytečné scény ze zákulisí přepychového života, které jsou sice názornou ukázkou sociálního postavení, ale pro inkriminované vztahy postrádají spojení, a tak překážejí. Nejasně se filmem prolíná i osud synovi přítelkyně, jejichž vztah je stejně pochybný jako ten, co má s matkou, ale je jen povšechně užit jako záplata na odlepující se pásku.
Pozice dítěte má silný náboj, který si uchovává i do závěru. Nekonečné pátrání po ideální mezilidské komunikaci získalo další příspěvek s přirozeným projevem – v hercích i režii.
