Příchozí – sebepoznání na palubě mimozemské lodi

10.11.2016 at 10:36 • Posted in Recenze by Marek Koutesh

Amy Adams a Jeremy Renner navazují první lidský kontakt s mimozemšťany ve filmu stále výraznějšího režiséra Denise Villeneuva.

Žánr sci-fi si za svou filmovou historii prošel mnoha proměnami. Ačkoli je od 70. let především vlajkovou lodí blockbusterů, vždy si udržoval jistou různorodost a Příchozí se dají zařadit do jeho intimnější a hloubavější linie. Místo fascinace možnostmi nových technologií se noří do filosofických problémů, které vyvstávají při setkání s poznatky mimozemských ras nebo umělých inteligencí.

V Hollywoodu posledních let je takto minimalistické sci-fi vzácností. Například dovoz z Británie dal šanci ambiciozní Ex Machině (2014). Nezávislý film Ona (2013) je zase tak odlišný, že vybízí k přehodnocení samotného vymezení žánru sci-fi. Pokus o intimní sci-fi blockbuster, který se v pohlcujícím hlučném balení zaobírá vztahem lidstva k času i prostoru, je Interstellar (2014). Film Příchozí pojí s odyseou Christophera Nolana více bodů, k nimiž se dostaneme.

Blízká setkání jednou za 18 hodin

Po celém světě přistává dvanáct černých „krunýřů“. Levitují nad zemí a jednou za osmnáct hodin se v jejich povrchu otevře malý vchod. Lingvistka Louise Banksová (Amy Adams) je kontaktována americkou armádou, aby neskromně zjistila, za jakým účelem příchozí přiletěli. Asistentem jí je teoretický fyzik Ian Donnelly (Jeremy Renner). Zatímco se snaží navázat kontakt, lidstvo nervózně zbrojí a hledá za úmysly nezvaných hostů to nejhorší.

Jedna z očividných vlastností, která činí z Příchozích takový anti-blockbuster, je zaměření na malý okruh postav na malém prostoru. Těch podstatných je ve filmu pět, možná šest a zbytek jsou opravdu jen nejmenovaní komparzisté. Až na několik útržků scén se Příchozí zříkají globálního pohledu na první kontakt. Je to tedy vlastně neobvykle sevřený příběh.

Hlavní postavou je beze sporu lingvistka Louise a snímek velmi urputně zprostředkovává její momentální psychické zkušenosti. Louise je zkoušena rodinnou tragédií, která se nám ve vyprávění neustále připomíná a poukazuje na vliv emocí na její vykonávanou práci při komunikaci s mimozemšťany. Na Příchozí lze tedy nahlížet i jako na (melo)drama, v němž tragédie v osobní linii působí jako invazivní při řešení pracovní linie. Předchozí věty je však nutno brát s jistou rezervou, protože závěrečný zvrat leckteré divácké hypotézy zpřehází.

Ohledně Nolana…

S Interstellarem sdílí Příchozí víc než jen žánrové zaměření. Zdá se, že se svým nejnovějším filmem si vycházející režisérská hvězda Denis Villeneuve klade podobný cíl jako Nolan v některých svých projektech. Ten své snímky jako Memento (2000), Dokonalý trik (2006), Počátek (2010) a Interstellar koncipoval jako hry s potenciálem vyprávění příběhů. Jeho filmy jsou blaho pro naratology a u obecenstva vyžadujícího city vyvolávají rozpaky. Je inženýr se zájmem o mnohovrstevnatost, nespolehlivost či reflexivitu vyprávěcího procesu. Proto to také leckdy vypadá, že z postav dělá jen figurky potřebné pro své experimentování.

Příchozí toto prolamování vypravěčských konvencí do jisté míry naplňují. Ale jsou tu jisté rozdíly, které jsou kanadskému režisérovi spíše k dobru. Villeneuve celý film na hře s narací nestaví a nechlubí se jí. Hra se projevuje v podobě zvratu až ke konci stopáže, přičemž zpochybňuje viděné události a sebereflexivně i dosavadní vypravěčský proces. Řečeno lidsky: Nolan nás do svých pokusů zavrtává od začátků filmů jako své spolupracovníky, kdežto Příchozí experimentují po celou dobu a o podstatě, že to dělají, nás zpraví až na konci. Je proto možné, že se budete tentokrát cítit méně chytře a více oklamaní.

V porovnání s Nolanem je Villeneuve také daleko lepší režisér intimních a emocionálních scén. Tento dojem má pravděpodobně původ v jeho větším zájmu o hloubku postav – Villeneuve se nespokojuje jen se zachycením povrchových symptomů. V Příchozích k postavám přistupuje s lidskostí jako ke zdánlivě samostatným entitám, ne jako k součástem vyprávěcí skládačky. Není to jen megalomanský vizionář, co naplňuje předem daný koncept. Pocity postav přibližuje jakoby mimovolně, s pokorou a velmi účinně. Emocionální scény zkrátka oplývají autentičností, jsou střídmě užity a málo „in your face“. A jak se ukazuje v závěru filmu, na který je vhodné přichystat si balení kapesníků, emocionální zaangažovanost se vyplácí.

Hvězdný tým za kamerou opět pospolu

Villeneuve dokazuje svůj um mnohými způsoby. V ději například nepovšimnutelně rozsévá vodítka sloužící k lepšímu porozumění ústředního motivu (na tomto místě by se opět dalo poznamenat, že to dělá mnohem zdatněji než v této oblasti snaživý, ale těžkopádný Nolan). Dále když se má hrdinka poprvé kontaktovat s příchozími, odvíjí se scéna v kontrastu k ostatním takřka ve skutečném čase a každá vteřina je naplněna napětím. Nedlouho poté jsou v jiné pasáži naopak celé dny a možná i týdny shrnuty v několikaminutové sekvenci.

Ačkoli zatím mluvíme jen o Villeneuvovi jako autorském režisérovi, zásluhy nepochybně patří i jiným tvůrcům. Je také příznačné, že se páteří Příchozích stal stejný tým, jenž pracoval i na Sicariu: Nájemném vrahovi (2015). Hudební skladatel Jóhann Jóhannsson opět dokresluje atmosféru děsivými táhlými tóny, které vynikají hlavně ve scéně prvního setkání. Jeho služeb nebylo potřeba v prologu a epilogu, v kterých zazní přejatá a neskutečně slzopudná skladba On The Nature Of Daylight od Maxe Richtera. Jedinou výraznější změnou od štábu Sicaria je kameraman Bradford Young. Záběry halí do chladných barev a prokazuje, že jeho dechberoucí práce na snímku A Most Violent Year (2014) nebyla náhoda.

Příchozí je nebývale emocionální drama, filosofující sci-fi i vypravěčský experiment. Americké recenze jsou prozatím extatické. Otázkou zůstává, jak se k filmu postaví v Rusku, jejichž ústavní činitele film prohlašuje za chladnokrevné bestie. A na rozdíl od Číňanů nedostávají ani šanci na vykoupení. Myšlenka celosvětové spolupráce při jednání s mimozemskou civilizací má očividně své hranice.

(8/10)

Foto: Falcon

About
Latest Posts

Marek Koutesh

Neustále snažící se rozšiřovat své obzory filmy a čtením o filmu. Poslední dobou s velkým zájmem o americkou undergroundovou kinematografii a neprofesionální filmy. Absolvent filmové vědy na FFUK. Na Moviescreen přispívá od roku 2013.