Room – dvojpokoj přetékající výborným herectvím

13.12.2015 at 10:00  •  Posted in Recenze by

Fritzlovské téma se z knihy převádí na plátno a kromě výtečných hereckých výkonů přináší pochybnosti, jestli jsme s emocemi nezůstali na povrchu.

 

Únos nebo zadržování dítěte, které roky setrvává v potupném domáckém vězení vyšinutého člověka. V minulosti médii proběhlo několik podobných příběhů, které se nakonec provalí až po letech, kdy únosce udělá chybu, zaváhá s pozorností a zajatec se dostane ven. Možná ale nebereme v potaz, že takové osvobození nemusí přímočaře vést ke šťastnému happy endu a že i mediální tlak přispívá k tvorbě dalšího malého vězení nechtěné popularity. Kolem tématu se točí mnoho myšlenek a úvah, které se dotýkají roviny společenské i subjektivně psychologické. Snímek Room vychází z knižní předlohy irské spisovatelky Emmy Donoghue, která se nechala inspirovat případem Josefa Fritzla. Film poměrně citlivě námět ohmatává, nedostane se mu ale pod povrch tak, aby na nás přenesl něco z trýznivosti života nespravedlivého vězně.

Snímku Room vládne dualita, která se projevuje na dělbě mezi matkou a synem a vnitřním a vnějším světem. Tento princip nemusí být vždy k užitku, protože ze své podstaty vede k rozmělnění jednoho na úkor druhého. Citelnější je to především u dramaturgického rozhodnutí, které štěpí film vedví na část věznění a část na svobodě. Jde přitom o dva odlišné příběhy – vyprávění o úniku a vyprávění o návratu. Ne zase tak dlouhý film jim dává stejný vyjadřovací prostor, čímž je tím pádem i stejnou měrou ochuzuje. Cílem tu nicméně nebyla tvorba rozsáhlé fresky, ale spíš načrtnutí velmi složitých emocionálních pochodů.

room_2

 

Jeden může jenom získat, druhý to má těžší

Je každopádně pozoruhodné sledovat, jak se charaktery matky a syna proměňují. Musíme si totiž uvědomit, v jak rozdílných pozicích se nachází. Zatímco Jack se do světa vymezeného čtyřmi stěnami narodil a nic jiného neprožil, může z nového prostředí jenom získávat. Naopak jeho matka byla o svět oloupena a návrat k němu je mnohem složitější. Nemluvě o jisté psychologické determinaci dané věkem. Mozek dítěte si zvykne lépe než mozek dospělého.

Dílo chce, aby byl Jack středobod vyprávění í témat. Jeho podíl je ale mnohem poetičtější. Přichází sice o falešné představy, které mu matka vytvořila, ale jinak mu už nezbývá než objevovat a kochat se. Vyprávění snad vůbec nepracuje s motivem obtížného sžívání se zcela novou realitou. První chvíle v otevřeném prostoru jsou střihově a kameramansky nápadité, hledají paralelu k šoku, ale po fázi, které můžeme nazvat opatrné zvířátko, Jackovi volný svět žádný velký problém nedělá. Možná se na tom podílí ta nešťastná okolnost, že svět pozoroval už v televizi, i když dlouho nevěděl, že něco jiného skutečně existuje.

Matčina část je pak mnohem krizovější. Je to dáno její úlohou zodpovědnějšího, zkušenějšího a podstatně zkoušenějšího. Vnímá svět zostřeněji a primárně usiluje o Jackovu ochranu. Je osobou, která usiluje o prolomení svého vězení a návratu do reality. Ten je ale pro ni mnohem těžší a bolestnější. Tato rozdílná povaha přístupu umožňuje tvůrcům pozorovat vztah matky a syna jako podivuhodnou směsici pozitivních a negativních emocí a převrácených očekávání. Pozornost ale více tíhne k matce, která nemůže útrapy hodit za hlavu začít s čistým listem.

room_4

 

Bez herců by byl režisér v úzkých

Nutno zdůraznit, že velká míra zodpovědnosti za sdělení dílčích poselství leží víc na hercích než scénáři a režii. Lenny Abramson (Frank /2014/) jde spíš méně mluvnou cestou, která klidně nechává motivy úplně umřít, přestože představují neoddiskutovatelnou část mozaiky (například Jack jako syn své matky, ale také věznitele). Mnohá zkratkovitost, která rozpustí některé motivy do nenávratna, je až zarážející. Film témata neotvírá do šíře a spoléhá se hlavně na to, že to herci uhrají.

Což naštěstí zvládli. Brie Larson (Short Term 12 /2013/) fantasticky zrcadlí zmučenou duši ženy, jejímž cílem je ochránit své dítě v extrémních podmínkách, ale která pak nezvládá obhajovat svá rozhodnutí před veřejností i sebou. Jacob Tremblay se pak jeví jako malý zázrak. Navzdory nízkému věku dokázal perfektně ztvárnit tíživou postavu dítěte, které situaci nerozumí a nebo ji chápe vlastně až moc.

Někdo se může stavět pozitivně, jiný skepticky k tomu, že nevíme, do jaké míry zůstává Jack poznamenán pobytem v boudě. Objevují se jen letmé náznaky. Naneštěstí to znamená, že film příliš nezprostředkovává, jak Jack prožívá svět, o němž ještě před nedávnem ani nevěděl, že existuje. Možná proto se tak stáčí pozornost více k matce, kde je dopad posttraumatického syndromu výraznější. Opět si řadu věcí ale musíme domýšlet, jelikož zůstávají mimo rámec filmu.

room_3

Přestože chlapcova perspektiva dodává jisté zjemnění a režie se vyhýbá brutálním situacím, film ve své podstatě nic nepřikrášluje. Dovede být emocionálně velmi silný i bez nutnosti velkých gest a poukázat na určitou nenapravitelnost poškozené psychiky. Ať už by člověk chtěl sebevíc se radovat, nejde to, protože minimálně v koutku mysli zůstává nevyléčitelná rána. Škoda, že se od toho v úplném závěru uteče, jenom abychom mohli mít trochu dobrý pocit a nezůstal v nás hořký dojem, že útěkem si matka nepomohla, protože novou celu ji vytvořila vlastní psychika. Na durhou stranu se na to dá dívat jako na potvrzení síly mateřského pouta, které stojí na začátku i na konci toho dobrého.

(8/10)

  • Info
  • Trailer
  • Plakát
Originální název: Room

Režie: Lenny Abrahamson, Scénář: Emma Donoghue

Hrají: Brie Larson, Jacob Tremblay, Sean Bridgers, Joan Allen, William H. Macy

Žánr: drama, Země původu: Irsko/Kanada, Stopáž: 118 minut

Premiéra: 10. prosince 2015

room_plakat

Adam Fiala