Poslední oscarový kandidát dorazil s více než půlročním zpožděním do české distribuce. Colin Firth se v něm snaží obhájit nominaci na zlatou sošku tím, že hraje homosexuála, který se musí vypořádávat se složitou životní situací. Jeho role však zavání klasickým útokem na ceny akademie. Dokázal se Single Man vymanit z této škatulky „na jedno použití“, nebo jde o sofistikovanější dílo? Více najdete níže v naší recenzi.
Stává se to automatickým – filmy se silnou hlavní osobností, s kontroverzním tématem nebo nálepkami typu „podle skutečné události“ a „adaptace slavného románu“ bývají nyní zcela zaručenými tahy na oscarovou branku. Zdá se, že si v těchto dílech akademie v posledních letech hodně libuje a čím dál častěji je jedním z nominovaných film s homosexuální tématikou (Milk, Zkrocená hora, dříve například Philadelphia), který je většinou vydáván za želízko v ohni. Je to snad okázalá snaha režisérů a herců se zviditelnit, nebo je povrchní takový film předem odsoudit, když se zaobírá ožehavým tématem? Je však třeba odhodit veškeré předsudky vůči této látce a celkové problematice a podívat se, zda film operuje na takové úrovni, aby se o něm nepřestalo mluvit hned druhý den po oscarovém ceremoniálu, a zda nebude jen dalším kouskem ve vaší zaprášené poličce s tlustou vrstvou prachu.
Nejprve si musíme ujasnit jedno – Single Man není špatný film. Má podstatnou myšlenkovou hloubku a pro nenáročného diváka je patřičně umělecký se spoustou líbivých záběrů, díky nimž se může jednat o vysoce artistní zážitek, který dokáže poučit i dojmout zároveň. Avšak v rukou debutujícího režiséra Toma Forda se ztratil na půli cesty ve svém ztvárnění, které podtrhuje jeden důležitý trend poslední doby – opojit diváka tak, aby si nevšiml všech nedokonalostí, které snímek provázejí.
O příběh stárnoucího profesora George Falconera (nadstandardní Colin Firth) zas až tolik nejde. Vyrovnává se se smrtí svého dlouholetého partnera (Matthew Goode), žije osaměle v luxusním skleněném domě, vyhýbá se kontaktu s lidmi a do každého rána vykračuje se stejným předsevzetím: přežít další rutinní den. Avšak jednoho rána si řekne, že dnešek bude jiný, a proto se rozhodne vzít osud do vlastních rukou – buď s ním navždy skoncuje, nebo pocítí touhu žít dál. Spíše však než o plynulý děj, který je povětšinou sledem epizodních scének (vzpomínky na partnera, návštěva kamarádky, trávení volného času se svým studentem…), jde filmu o estetickým prožitkem, který se naplno projevuje ve filmovém stylu. Obrazově se opravdu jedná o pozoruhodný snímek – režisér Tom Ford, který mimo filmové profese působí v módním průmyslu ve spojení se značkami jako Gucci či Yves Saint Laurent a mimo jiné je jako ústřední hrdina homosexuál, dokázal svůj první celovečerní debut vyšperkovat obrazovou precizností jako z módních katalogů. Elegance a snaha přenést vizuální cítění na diváka lze vidět z každého záběru. I filmařsky se Single Man snaží kopírovat typické atributy filmů, které jsou ve všeobecném povědomí přijímány jako artové. Dlouhé záběry podkreslené podmanivou hudbou, snové sekvence, stylizované flashbacky do minulosti a do jisté míry i nejednoznačnost sdělení – to jsou prvky, které se nám vždy snaží ukázat, že to, co sledujeme, není jen obyčejný film, ale něco hlubšího.
.
V případě Single Mana je toto označení však jen povrchní manýrou, která s těmito prvky pracuje nahodile, protože si myslí, že je tomu tak správně. Tom Ford spíše zdatně prošel zkouškou režijního stylu, než natočil svůj osobitý debut. Jedno se mu ale upřít nemůže – díky své módní obsesi vnesl do snímku přemíru návrhářství a elegantně strojí jednu scénu za druhou do slušivých retro-obleků šitých přesně na míru. To se nejlépe projevuje v práci s barvou, která přechází z chladně studených odstínů do zářivých barviček, podle životní naplněnosti ústředního hrdiny. Proto snímek chvílemi vypadá, jako by se odehrával na chladných pláních někde ve Skotsku, ale pak náhle přebíhá do barevné přestylizovanosti Los Angeles. Jako obrazový prvek představuje výborný příklad, jak upozornit na důležitost scény, ale z hlediska stavby příběhu, se jedná jen o umělý konstrukt – jakousi berličku, která banálně pomáhá scénáři posunout se směrem kupředu.
Při vší té vyžehlenosti a módní přeplněnosti nezbylo bohužel místo pro příběh samotný, jehož námět by si zasloužil lepší zpracování. Georgův příběh, který má tragiky na rozdávání, působí potom naprosto nevyrovnaně, jelikož se utápí v přemrštěném režijním stylu a vytrácí se z něj to nejdůležitější – závažnost. Rozehrává sice velká témata jako láska a smrt, ale ve Fordově podání jsou spíše nadbytkem než užitkem a bohužel ona celá honba za úderností místy působí nechtěně trapně až směšně, což asi záměrem nebylo. V tomto ohledu filmu schází trocha nadhledu, který by tak okatě netlačil na vážnou pilu ve snaze o sugestivitu.
Fordova honba za estetičností jde až do takových dálí, že dojemná scéna vzpomínání na zesnulého partnera vypadá jako reklama na Jeans Machine nebo cigarety Marlboro. Z filmu se po všech stránkách vytratil život, který je jen chladně lemován dokonale vypulírovanou mizanscénou, jež diváka falešně opájí svou atmosférou vycházející jen z padnoucí souhry krásných reklamních obrázků a prvoplánově dojemných houslových tónů. Příběh jako by byl jen nutným pojítkem mezi nimi. Pokud vám ale u filmu stačí hezká hudba, pár známých tváří, slušný námět a raději u filmů nepřemýšlíte, nejspíše se vám tahle „cesta do hlubin homosexuálovy duše pro mainstreamové publikum“ bude líbit stejně, jako se klubovým intelektuálům líbí Viscontiho Smrt v Benátkách, která se Single Manovi náležitě podobá.
Slovo šéfredaktora: Touto recenzí v našem redakčním kolektivu s velkou radostí vítám novou posilu Martina Bubrína, který díky svým znalostem kinematografie a schopnosti přiměřeného úsudku přinese čerstvý závan celuloidu mezi nás, stávající recenzenty. Věřím, že si jeho texty oblíbíte, a jemu přeji pevnou ruku při psaní mnoha dalších recenzí.
- Hon - 25.1.2013
- Skyfall – zpětná dekonstrukce bondovského mýtu - 29.10.2012
- Zátah: Vykoupení – akční senzace z Indonésie - 11.6.2012
