Smrtihlav – atentát na Heydricha po francouzsku

0
12.6.2017 at 09:55  •  Posted in Recenze by  •  0 Comments

Pražský kat si přijíždí do libeňské zatáčky pro smrt.

 

   “Halt!” zakřičel rázně SS-Obergruppenführer Reinhard Heydrich na svého řidiče Johanna Kleina, který rozkaz okamžitě uposlechl. Šedozelený kabriolet s poznávací značkou SS-3 tak zůstal stát v ostře pravotočivé zatáčce. Do té doby postávající chodec v tenkém plášti míří na zastupujícího říšského protektora samopalem, u zadního kola vybuchuje protitankový granát, který hází druhý muž.

   Události však provází série náhod a chybných kroků, kterou započalo rozhodnutím zabrzdit. Sten nevystřelí, bomba dopadá jinam, než měla, Heydrich se na agresory snaží střílet, ale nemá nabitou zbraň, Klein omylem uvolňuje zásobník. Ten den bylo zataženo, blížila se 11. hodina dopolední. Psal se 27. květen 1942. Po pár minutách je jisté, že proběhla zásadní vojenská akce, která měla dalekosáhlé důsledky.

   Takto by se dal popsat atentát na Heydricha, který proběhl před 75 lety. Všimněte si, že není zmíněno, v jakém pořadí se útok přesně odehrál, zda dvěma parašutistům na místě ještě pomáhal třetí či dokonce čtvrtý. Výše popsané je totiž vše, co lze podle nejnovějších výzkumů a teorií o akci uvést. V literatuře se různí, kdo a jak střílel, naše „kolektivní vědomí“ zcela jistě dotváří i zdařilý Sequensův film Atentát (1964), který ke Kubišovi a Gabčíkovi přidává Opálku se zrcátkem, či automatické zbraně do finální přestřelky v kostele. Neustálým opakováním tradovaného tak určité události dostávají punc reality.

   Některé prameny byly zničeny, výpovědi svědků se navíc v čase mění, svou roli hraje šok, selektivní paměť či přímo lži konfidentů, kteří po válce nechtěli do vězení. Roli hrají úpravy v hlášeních nacistů, které si navíc vzájemně odporují, a vzpomínky aktérů samotných, kterých se však již nikdy na detaily nezeptáme. Bez diskusí se však jednalo o čin, který dodnes vzbuzuje zájem badatelů i laiků. Začít pátrání můžete v kostele a památníku v kryptě v Resslově ulici, z níž dodnes lidé vycházejí s vlhkýma očima, či ve Vojenském muzeu v Praze, kde jsou k nalezení historicky cenné artefakty výsadkářů, ať už jde o Kubišovu aktovku, nebo o hrací karty. Z literatury lze doporučit novou knihu historika Vojtěcha Šusteka, v níž je poprvé otištěna takzvaná Pannwitzova zpráva od hlavního vyšetřovatele atentátu.

 

Je třeba zabít Heydricha. Podruhé

   V loňském roce českými kiny prošel britský snímek Anthropoid, který se zaštiťoval historickou věrností (mimo jiné se natáčelo v Praze) a jenž i přes svou určitou patetičnost a další nedostatky nabídl strhující závěrečnou sekvenci v pravoslavném kostele. Oba zmíněné snímky (Anthropoid, Atentát) se však v mnohém zcela vědomě odchylují od faktů a je třeba respektovat tvůrčí licenci a ptát se nikoliv potom, proč má padák jinou barvu, ale jakou funkci tato změna ve filmu má. Pokud tedy nemluvíme o jednom z prvních zpracování atentátu, kterým byl americký film Hitler’s Madman (1943), v němž akce probíhá v lese a Heydricha zastaví žena na kole, neboť zde je jasné, že nebyl dostatek informací.

   Snímek Smrtihlav, který vychází z francouzského románu HHhH, se své předlohy drží v rozdělení děje. První polovina je tedy věnována výhradně Heydrichovi a jeho stoupající kariéře, druhá operaci Anthropoid. Byť předloha vychází z poctivého bádání, je si její autor vědom limitů, které prameny poskytují, což sám na stránkách knihy uvádí ve formě metakomentářů. S tímto vědomím či spíše břemenem přistupuje k filmu i francouzský režisér Cédric Jimenez. Nenatáčí dokument ani se nepokouší o historickou rekonstrukci. Film navíc natočil v Maďarsku. Vystavuje se tak  kritice kvůli mnoha nepřesnostem, o některých událostech operace Anthropoid se však dodnes hádají sami historici.

   Smrtihlav se svou strukturou narace zásadně odchyluje od tradičního vyprávění, což může na některé působit poněkud neumětelsky. Opak je však pravdou, neboť snímek vykazuje promyšlené postupy uměleckého filmu, kdy si například musíme kvůli výpustkám domýšlet děj. Snímání pak vykazuje zřetelné impresionistické rysy, protože sledujeme spíše pocity a nálady než jen řetězec událostí, v němž jedna scéna zřetelně navazuje na další a osudům zásadních postav se dostává rozuzlení. Mnoho figur z odboje se ve filmu jen jakoby míhá nebo jejich osud sledujeme v závěrečné krátké montáži beze slov, kterou doprovází vážná hudba. Většině scén vévodí klavírní, houslové či varhanní skladby, které téměř vždy vhodně dokreslují atmosféru dané scény, aniž by zneužívaly tklivých melodií pro otravný patos. Heydrich ani na smrtelné posteli nepřichází se zásadním prozřením, jeho ženě se nedostane uspokojujícího ujištění. Scéna končí horečnatým pohledem na rozmazávající se obličej Himmlera a jeho děsivý knír. 

 

Jinak a přesto stejně

   Všemi vyhlížený atentát se oproti očekávání uskuteční na rušné třídě, s čímž ale zároveň konvenuje volba toho, že řidič Klein akčně stíhá jednoho z parašutistů skrze město. Výsadek se odehraje v zasněžených vysokých horách, což opět nelze chápat pouze omezeně v tom smyslu, že režisér nevěděl, že Alpy zde nemáme. Krouživý velký celek shora na parašutisty, kteří zapadají v hlubokém sněhu, je třeba vnímat v symbolické rovině, kdy dva jedinci jdou proti všem, navíc v cizí krajině (Gabčík s Kubišem v Praze nikdy nebyli) a s misí, jejíž úkoly a potažmo tíhu musí nést sami, neboť je nesmí vyzradit ani oddaným odbojářům.

   Do rolí parašutistů byli vybrání spíše méně známí britští herci Jack O’Connell (Hra peněz /2016/) a Jack Reynor (Macbeth /2015/), kteří na sebe nestrhávají pozornost mediální hvězdy, jako tomu bylo u Jamie Dornana (50 odstínů šedi /2015/), který v Anthropoidu ztvárnil Kubiše. Blonďatou bestii aneb Heydricha plnokrevně zahrál Jason Clarke (Everest /2015/), který může být některým divákům protivný coby milující otec zalitý paprsky slunce či vášnivý tanečník. Určité polidštění muže, který byl „architektem“ holocaustu, může působit jako nonsens, ale i zločinec miluje svou rodinu.

   Aktivní role v Heydrichově kariéře je ve filmu připisována jeho partnerce a později ženě Lině (Rosamund Pike), která s hrdostí stojí po boku mocnému muži, ale jako každou manželku ji štve, když manžel není moc doma. Její nebojácnost a nezlomnost přesvědčení by si zasluhovala ve filmu určitý dovětek, ale jak dopadla, se nedozvíme ani v závěrečných titulcích. V jednom poválečném televizním rozhovoru vdova vzpomíná na to, jak krásné časy to v protektorátu byly a že by se vrátila i bosa, což nám dává Smrtihlav uvěřit, ale zároveň akcentuje fakt, že být manželkou Heydricha nemohlo být bezproblémové.

   Faktem je, že někdy se režisér Jimenez uchyluje k přílišným zkratkám. Například během kratičkého rozhovoru dozvíme o „skvělé knize od Hitlera, kterou by sis měl přečíst, Reinharde“, což působí nechtěně komicky. Podobně nezvládnutou scénou je Heydrichův proslov k náhodným kolemjdoucím v Praze. Výsadkáři by si zasloužili lepší prokreslení a určitou slabinou jsou i nejednotné přízvuky herců. Někteří „Němci“ mluví bezchybnou angličtinou, jiní jakoby slovanskou, na rozdíl od Anthropoidu však nedochází ke křečovitým situacím, kdy známý český herec vypjatě křičí anglicky. Těžko lze také nahradit kulisy Pražského hradu a v nich probíhající pohřeb Heydricha.

   Ani Jimenez se vedle režisérů Sequense a Ellise v závěru nevyhýbá touze po větší akci, když parašutistům dává do ruky automatické zbraně a šíří tak mezi diváky letitý mýtus dál. Vhodnou změnou příběhu však byl důraz na vznik přátelství Gabčíka a Kubiše, které tak rámuje film skrze neověřitelnou historku o jejich setkání. Tato volba pak má zcela logicky za následek, že oba muži končí svůj život bok po boku v kryptě, ač realita byla odlišná.

   Smrtihlav je částečně rozporuplný film, který je však osvěžující svou stylizovanou vizí a strukturou, jež se vymyká běžnému hollywoodskému vyprávění. Dodejme, že Smrtihlav vstupuje do kin téměř na den přesně, kdy před 75 lety došlo k vyhlazení Lidic a kdy byli o týden později zrazeni Josef Bublík, Jozef Gabčík, Jan Hrubý, Jan Kubiš, Adolf Opálka, Jaroslav Švarc a Josef Valčík.

P.S. Abychom nekončili pochmurně, dodáváme historický fun fact. Heydrich, respektive jeho řidič, by za předjíždění tramvaje číslo 14 zleva dostal nejmíň 7 bodů. Poučení? Předjíždět se setsakra nevyplácí…

(7/10)

Foto: Bontonfilm CZ

  • Info
  • Trailer
  • Plakát
Originální název: HHhH

Režie: Cédric Jimenez; Scénář: Audrey Diwan, David Farr, Cédric Jimenez

Hrají: Jason Clarke, Rosamund Pike, Jack O’Connell, Jack Reynor, Mia Wasikowska, Geoff Bell

Žánr: akční/historický/drama; Země původu: Francie/Velká Británie/Belgie; Stopáž: 119 minut

Premiéra: 8. června 2017

Přečteno: 208x

Marie Dostálová

Zamilovaná do kinematografie. Sledující zejména současnou americkou, evropskou, ale i asijskou tvorbu. Má nakoukáno mnoho kraťasů pro potěchu všedních dní. Kritická, avšak se slabostí pro fantasy. Nadšená málokdy, zato intenzivně. Poslouchající soundtracky, Čajkovského i rock. Milující různé seriály, drzý humor, modré nehty, větné rozbory a sáhodlouhé debaty. Na Moviescreenu od roku 2009.

Napsat komentář

Starší příspěvky:
Mumie – mrtví chtějí klid

Hollywoodské studio Universal závidí Marvelu jeho výdělečný filmový svět. Mumie to asi nezmění.     Drákula, vlkodlak nebo mumie jsou...

Zavřít