Čtyři nominace na Zlatý glóbus, osm na Oscara a desítky dalších nezřídka proměněných z nejrůznějších menších předávání cen a z festivalů. Vizitka romantické dramedie Terapie láskou rozhodně musí upoutat pozornost. Samotný film také jistě má sílu a kapacitu k zaujetí širokého publika. Jedná se o skvěle vypečený kousek. Rozebrat částečně jeho kvality přesto bude o něco složitější. Osamocené, zato však robustní rozpaky, totiž vzbuzuje zasazení a pointování příběhu.
Psychicky labilní protiklady se přitahují
Pat Solitano je smolař. Po celé mládí bojoval s nediagnostikovanou bipolární afektivní poruchou, občasně způsobující obtížnou sebekontrolu a návaly stresu. Když se taková dispozice střetne s krizovým momentem, jako je přímé konfrontační odhalení nevěry, skončí to jemně řečeno rozbitými ústy kolegy z práce, zákazem přibližování k manželce Nikki a soudně nařízenou terapií ve specializovaném centru. Po osmi měsících je sice Pat díky starostlivé matce vysvobozen, ale příběh teprve začíná.
Navrátilec z ústavu musí v předměstském „blázinci“ (rozuměj v běžném životě) najít vhodnou každodenní terapii, která by mu navrátila sebevědomí a pomohla v realizaci nějaké funkční strategie s cílem opětovného zisku své manželky. Pat čte, posiluje a běhá, především se snaží přemýšlet pozitivně. Než se naučí vyhýbat občasným výbuchům a než se stačí zajet v novém režimu, natrefí na Tiffany. Další traumatizovanou duši s psychickou poruchou, která se navíc vídá s Nikki a může mu pomoci získat ji zpět. S Tiffany však nic není tak jednoduché, jak se zdá, a Pat se bude muset pořádně pocvičit v komunikačních i tanečních schopnostech, aby dosáhl svého cíle.
Fighter s bipolární poruchou
Úspěšnou novelu z pera debutujícího Matthewa Quicka přepracoval do filmařsky vděčnějšího materiálu sám režisér David O. Russell. Tenhle dvojboj si nevyzkoušel poprvé, největšího úspěchu nicméně do této chvíle dosáhl s Fighterem, na němž se scenáristicky nepodílel. Tentokrát mu však spolupráce se sebou samým opravdu sedla. Co si napsal, zvládnul na plátno velmi sugestivně převést a především dokázal kočírovat herce ke skutečně skvostným výkonům.
Že se jich sešlo tolik na jednom místě (vodítkem také oscarové nominace ve všech hereckých kategoriích), nemůže být pouze shodou okolností. Uvěřitelnost a přijatelnost dějových zvratů pevně stojí na geniálním výkonu Bradleyho Coopera. Téměř nesleze z plátna a v očích se mu neustále zrcadlí jak momentální duševní stavy, tak mix atmosféry a myšlení celého filmu. Při vzpomínce na jeho role z bezduchého A-Teamu nebo Pařby v Bangkoku je to úctyhodný kariérní skok. Jeho performance ještě více vynikne při pomyšlení, že by se role Pata měl zhostit původně zvažovaný oblíbenec režiséra Russella a Cooperův generační kolega Mark Wahlberg. Nic proti němu, přesto by Terapie láskou na 90% statut jednoho z top filmů posledního roku s Marky Markem v hlavní roli jednoduše neměla.
Vedle Coopera dosáhla (předčasně) na Oscara ve vděčnější úloze Tiffany skvělá Jennifer Lawrence. Pro oba dva hlavní protagonisty každopádně platí, že na ně čeká budoucnost nejzářnější. Snad své kariéry dostatečně opečují a nezřeknou se jich. Ve vedlejších rolích pak přesně a uvěřitelně ztvárňují starostlivé a přitom také ne zcela srovnané rodiče perfektně vybraní a nečekaně sehraní Robert De Niro a Jacki Weaver.
Blázen kam se podíváš
To máme dokonalé herecké obsazení, dobře adaptovanou předlohu do scénáře a vynikající režii. V čem tedy může být zjednodušeně řečeno problém? Film se tak trochu tváří jako sonda do obtížného psychického rovnání osobnostně narušených jedinců. Velmi pěkně se zároveň vyrovnává s faktem, že lidé, kteří se z těchto důvodů léčí, jsou vlastně tak trochu a v mnoha případech o krok napřed.
Velkou část obsazení tohoto dramatu tvoří „přiznaní blázni“, co je ale nutné zvláště ocenit, že ti, kteří „blázny“ nejsou, prokazují v té či oné podobě taktéž alarmující deviantní chování, ať už jde o zdánlivě dokonalého příslušníka bezpečnostních složek, nebo o spořádanou předměstskou rodinku Tiffaniny sestry Veroniky (Julia Stiles). Hlavní rozdíl mezi jedněmi a druhými je pouze v (ne)předepsané medikaci. Přesto, konkrétní prožitky Pata a Tiffany jsou romantickou pohádkou a schází jim nějaký myšlenkový přesah, jakkoliv mocná může být představa důsledně pozitivního myšlení. Po hezky vypointovaném závěru nezůstane pod kůží nic ze skutečného života, bez ohledu na to, jakou emocionální silou konečné smíření zapůsobí.
Terapie se tak částečným zjednodušením příliš neliší třeba od francouzských Nedotknutelných. Příběhové linie vlastně u obou děl tak trochu využívají znevýhodnění svých hrdinů ve prospěch úsměvných situací. Zatímco u příběhu zazobaného kvadruplegika byla pohádková především souhra hlavních představitelů a prostředí, kde se odehrávala, Russellův snímek má především sotva věrohodný sled událostí a hlavní dramatická scéna se odehrává v momentě, který legitimizuje děsivě iracionální myšlenkové postupy (bezhlavý hazard v momentě finančních potíží).
Terapie láskou je tedy více než dobrým snímkem, který nelze pokládat za nic víc než zvládnutou romantickou vyprávěnku. Nabízí herecký koncert, emocionální přidanou hodnotu pro zamilované a může trochu rozšířit obzor (obzvlášť lidem užívajícím bez zamyšlení fráze jako: „Dneska jsem úplně na prášky!“ nebo: „Ty ses snad úplně zbláznil!“). Je však třeba ji alespoň podvědomě sledovat s podobnou měrou střízlivosti jako pohádkové filmy od Disneyho nebo třeba zpravodajství tuzemských komerčních televizí, aby nevznikl mylný dojem, že jsme svědky něčeho hollywoodsky pravdivějšího než obvykle.
- Ambition – vizuální hostina od režiséra Zaklínače - 22.11.2015
- REDAKČNÍ STŘIŽNA: Katniss, Depp, Jolie, Clapton i české 3D - 21.11.2015
- Legendy zločinu – Tom Hardy s Tomem Hardym se překonávají - 15.10.2015
