Edgar Wright, Simon Pegg a Nick Frost potřetí pojí síly na celovečerním filmu a přichází s moderní verzí invaze galaktických lupičů těl, která má zastřít touhu se ožrat.
Filmová spolupráce britských nadšenců do brakových žánrů jede po linii Gaussovy křivky. Ne že by Soumrak mrtvých, jejich utahovaní ze zombie, nebo současná návštěv hospody U Konce světa s mimozemskými štamgasty byla mizerná díla, jsou víc než solidní, ale nakonec tvůrčím vrcholem, prostředkem absolutního komediálního blaha byla Jednotka příliš rychlého nasazení (Hot Fuzz). U Konce světa utrpí přehnaným očekáváním, zátěží v podobě dospělejší práce a v zásadě příběhovou jednoduchostí, která se opírá o dvanáctero úkolů – dvanáct hospod, v nichž čekají orosené půllitry.
Gary je alkoholik. Místo toho, aby si prošel dvanáctibodovým odvykacím programem, upne se k události z dávné minulosti, kdy svět zamlžuje naivita školní docházky. V rámci oslav ukončení studia měl tehdy se čtyřmi kamarády zvládnout zlatou míli, projít tucet putyk s cílovou destinací U Konce světa. Jenomže jejich mise selhala a on v tomto bodě vidí důvod svého životního nezdaru. Lstí dá partu zase dohromady a s přáteli, kteří se z odvázaných teenagerů změnili v zodpovědné muže směřujícími ke čtyřicítce, se vydá do domovského městečka Newton Haven. Městečko ale už není takové jako dřív, stalo se něco zvláštního, co může narušit Garyho odhodlání jít až na konec světa pro hlt piva.
Soumrak britského distriktu
U Konce světa je neskutečná zábava se smyslem pro absurdní moment i suchý britský humor, která naplno čerpá ze scenáristické souhry režiséra, jeho tradičním hereckých kumpánů a celé plejády známých tváří (Martin Freeman, Paddy Considine, Eddie Marsan, Rosamund Pike). Vše se zdá být na svém místě, včetně lokace v podobě maloměsta, inovativního aplikování žánru a dynamického vyprávění. Avšak stejně jako hrdinové cítí za známou fasádou něco nekalého, i v případě samotného filmu se dostavuje dojem, že tvůrci nedosáhli svého potenciálu.
Ten obyčejně zahrnuje ponor do skládačkového vyprávění, v němž se jednotlivé propriety a postavy komicky proměňují. Nyní je vyprávění ve své linearitě zbavené pečlivého budování průběžných gagů i nadšené gradace z úspěšného tažení hlavních postav. U Konce světa směřuje k nejednoznačně šťastnému závěru jako Soumrak mrtvých a podobně se pod vrstvou zábavy zabývá pragmatičtějšími problémy člověka.
Řešit životní krizi, nebo zavírací dobu hospod?
Katalyzátorem přístupu je hlavně Gary, ale na své si přijdou i ostatní postavy, jejich problémy s manželkami, prací či dávnými traumaty a dospělácká serióznost. Garyho problém s alkoholem se řeší napříč filmem a napravení odcizeného vztahu s nejlepším přítelem je stejně důležité jako poražení mimozemské invaze.
Tato skutečnost snad není velkým překvapením, postavám se ufoni odhalují už u druhého nebo třetího piva, čímž se snažně snižuje ráz mystičnosti, který si držel snímek Hot Fuzz a tím piloval napjatou atmosféru. U Konce světa své protivníky neskrývá, jejich sílu dává okázale na odiv a co je naneštěstí nejhorší, chybí jim něco, co digitální světýlka nikdy nenahradí – komediální potenciál. Zombie i záhadný vrah byli mnohostranně využitelnými postavami, vždyť ani angažmá známého Bonda nemá takovou razanci jako u Timothyho Daltona. Pierce „Mamma Mia“ Brosnan se ukáže, a to je k jeho výstupu a roli všechno.
Scénář filmu rozšířil klasické jádro dvou základních charakterů na celou pětici, která od začátku stojí v popředí příběhu a teprve postupně se prodírá k známému a oblíbenému jádru Pegga s Frostem. U minulého filmu doplnil Wright charakterovou šachovnici mnoha dílčími hvězdami, které dodávaly filmu jedinečný ráz a napomáhaly vzbudit nejistotu ohledně toho, jakou úlohu sehrají. U Konce světa je na podobné zalidnění Newton Havenu skoupé. Ulice jsou tak v zásadě prázdné a bez charismatu.
Vážená a odpovědná technika
Zjednodušení se dočkal i typický autorský styl Edgara Wrighta, jehož produkce vždy disponovala energickou dynamikou a funkčně zábavnou prací se střihem a montáží. Ve filmu U Konce světa jako by chtěl své vlastní já potlačit. Čas plyne, jak má, a i když jsou mnohé akční scény natočeny s nečekaně velkolepou choreografií, rázný střih se používá opatrně a poskrovnu, třeba u točení piva, středobodu návštěvy jednotlivých pivnic.
Simon Pegg pro jednou razantně změnil svou vizáž, která jinak zůstává napříč filmografií uniformní, což mu nikdy nebránilo v tom, aby s jistotou nahazoval vtip za vtipem. Poněkud gothic ladění jeho postavy nemá zcela konkrétní smysl, snad kromě jednoznačné vizuální separace od dospělého doprovodu. Naneštěstí střelené hraní zvládá stejně dobře, což se hodí v konfrontaci s jednomyslně upjatým zbytkem party. Jejich znuděnost z obcházení hospod se nepřenáší jako ironický špalíček, ale jednoduše jako nezájem, čímž se kazí nálada a podporuje teze s nebezpečným vlivem dospělé zkušenosti.
Podvratně se film staví k oslavě nostalgické minulosti a k odmítání zodpovědnosti. Idealizované vzpomínky na staré časy asociuje s odcizením, které hrdinové zažívají následkem mimozemské invaze. Zvláštním způsobem přistupuje k motivu dospění, protože Garyho honba za každým dalším pivem, o čemž si myslí, že jediné je může spasit, způsobuje neštěstí svému okolí. Zároveň v konfrontaci s cizí entitou už všichni tvrdošíjně podporují právo lidí na vlastní volbu, i když by ta rozhodnutí měla být fatální. U Konce světa se tak pod povrchem mění v promyšlený a relativizující příspěvek k ideje společnosti směřující k efektivitě a nekonfliktnosti, která však bere právo na to být člověkem se všemi dobrými i špatnými vlastnostmi.
Přáli bychom si jednoznačný jackpot, ale zlatý výherní tiket na nás tentokrát nečeká. U tohoto britského kousku se můžete zasmát jak letos v kině ještě ne a je škoda pouze to, že do pečlivého scénáře nevnesli tvůrci víc odlehčeného přístupu a hry.
