Zatímco s teroristy se podle pravidla hollywoodských filmů nevyjednává, v evropském prostředí se dá vyjednávat aspoň s piráty.
Malajští mořeplavci nám připomínají, že v době, kdy příběhy o Robinsonovi Crusoe vyšly z módy a strážci zákona se zabývají spíš piráty na internetu, ještě stále existuje přepadávání lodí na širokém oceánu. Případy z praxe, které se k nám suchozemcům dostaly přes média, využívají v letošním roce dva filmy. Jedním je Kapitán Phillips, kterého se svou pověstnou schopností autenticky a napínavě ztvárnit skoro vše režíruje Paul Greengrass. Přepadení jeho lodi je naplánováno na listopad. Jako výstraha před pohybem po vodě přichází nyní v létě Únos.
Rutinní přepravu na nákladní lodi zastihne nečekaný zvrat. Nechtění hosté se vnutí na palubu, a protože mají víc palných zbraní než zaměstnanci vlastníka lodi, převezmou kontrolu. Jinými slovy somálští ozbrojenci si v Indickém oceánu počíhali na loď, aby zajetím posádky získali peníze na další investice do své činnosti. Přes vysílačku se spojí s manažery společnosti v Dánsku a začíná několikaměsíční přetahovaná o částku k proplacení a pasažéry k propuštění.
Živě ze zasedačky
Ačkoli se většina popisu stahovala k událostem na nekonečných vlnách oceánu, to nejdůležitější se děje na druhé straně telefonu v Dánsku. Režisér a scenárista Tobias Lindholm se sice věnuje stejnou měrou i životu na lodi, avšak zásadní napětí se odehrává v kancelářích.
Podtrhuje tak situaci, do níž se kromě unesených dostávají i ti, kteří o jejich životy musí smlouvat. Fabuli svého filmu začíná všednodenně, jak na lodi, tak i v zasedačkách. Může tak ředitele ve zkratce vyprofilovat jako schopného muže, který ví, jak vyjednávat, když obchoduje a protistrana nedělá ústupky. Jenomže v případě pirátů se to, co zná o obchodování, pere s emoční podstatou události, ztrátou trpělivosti a neznalostí vyjednávací taktiky s únosci. Proto se firma také pragmaticky obrací na zkušeného vyjednavače.
Z boje o životy posádky se stává jen další obchodní jednání, ve kterém musí manažeři zůstat neoblomnými kravaťáky, kteří nepustí ani vindru. Dílo je tak opakem hollywoodského patosu a zjednodušování, ve kterém by vláda vyslala ozbrojené komando SEAL a v západu slunce by západní demokracie zvítězila nad barbarstvím. I zde záleží na každém životě, což je absolutně významné v rozuzlení, nicméně nahlížíme do autentického světa, ve které špatná psychologie může znamenat kulku v hlavě a pragmaticky se musí postupovat po jednotlivých krocích jako ve 30 minutách po půlnoci.
Stockholmský syndrom u Dánů
Na palubě se pak odehrává očekávaný (a proto i snad méně zajímavý) syrový boj o holý život, který nespočívá ve fyzické agresivitě, ale toleranci vůči malým prostorám, smradlavým a bez přístupu k záchodu. Čas je v Únosu relativní, neboť uběhne více než jen pár dní ba týdnů, a tak je utrpení zadržených jen nastíněno odpudivými podmínkami. Tvůrce se drží kvazidokumentární linie, v níž sestřihává jakoby nejlepší a nejpodstatnější momenty únosu.
Pro ulehčení orientace omezuje po většinu času pozornost na tři členy posádky v čele s kuchařem Mikkelem, který se stává ústřední částí plánu ozbrojenců o výkupné, zároveň svou pozicí na lodi má přístup do kuchyně. V záblescích z dění na lodi vyplývají jasné psychologické proměny, kterými postavy prochází, mezi což patří budování oboustranného vztahu připomínající málem Stockholmský syndrom, když ve vzájemné pospolitosti slaví narozeniny Mikkelovi dcerky.
Umocňuje se tím nejistota situace, která je silnější, než kdyby na ně piráti v jednom kuse mířili zbraněmi. Stejně jako v kanceláři se promýšlí taktika, i pro piráty to může být součást psychologické hry, jak si usnadnit cestu k lepším penězům. Veselá nálada hrozí každou chvíli obratem v něco strašlivého, to kdyby se zajatci pokusili o něco neopatrného, nebo kdyby únosci uznali, že zábavy bylo dost a teď se bude trestat. Atmosféru nejistoty udržuje Lindholm tím, že neprezentuje vševědoucího vypravěče (zákulisí pirátů zůstává tajné) a že herce vede civilní cestou (prožívají své postavy se vším stresem).
Bez nadbytečného množství vykonstruovaných dramatických motivů se Únosu daří být vzhledem ke své severské nátuře stejně chytlavý jako Hon Thomase Vinterberga, protože zvládají podat psychologii dění hladce a napínavě.