Pokus o éterické seznámení s dvěma naivními rozmilými děvčaty, která nejdou pro ránu z revolveru daleko. Počtení i pokoukání na vlastní nebezpečí.
Aniž by bylo záměrem lacině kritizovat číkoliv texty a propagační um, první odstavec tohoto textu by mohl být uveden slovy: Když distributor lakuje, švindluje či odbývá svou práci. K snímku Violet & Daisy si totiž můžete oficiálně přečíst pouze následující:
„Film je divokou jízdou dvou nevyzpytatelných mladých vražedkyň Violet (Saoirse Ronana – Hanna, Pevné pouto, Pokání) a Daisy (Alexis Bledel – Sin City, Gilmorova děvčata). Jejich zabijáckou pohodu jim však naruší jedna neočekávaná zakázka a jeden záhadný muž (James Gandolfini – Rodina Sopránů).“
Opomeňme, že Saoirse Ronan přišla k jednomu písmenu navíc (ano, spočítejte, prosím, chyby a překlepy v této recenzi, ačkoliv se nejedná o krátký a všude přepisovaný oficiální materiál) a že protagonistky jsou doopravdy ve svých rolích obsazeny právě naopak. Opravdu, není to tak podstatné. Horší je, že takový popisek důvěřivého diváka vodí za nos. Film není divokou jízdou ani v nejmenším, jedná se spíše o (nezdařenou) atmosférickou pocitovku, která sází na zvláštnost postav, herecké obsazení a sem tam nějaký šperk v podobě snového obrazu či krátké hry s dějovou strukturou.
Rozstřílené motivy
Snímek se zjevně snaží sázet na svou jinakost nejen v rámci ustřeleného dění, ale i prostřednictvím úhledného vyzobávání některých nezávisláckých či naopak trademarkových triků různých tvůrčích vzorů (například poděkování Quentinu Tarantinovi v závěrečných titulkách nebude náhodné). Jednoznačný a ucelený autorský záměr z toho však cítit není. Od úvodní absurdní nekonečné střelby do těla, které ne a ne padnout, po závěrečnou nečekanou snahu o uzavření a smíření s předchozím dějem, přes krizi v centrální zápletce s jednou komplikovanou zabijáckou misí.
Zrcadlí se tu vedle sebe navíc absurdno, rodinné hodnoty, přátelství a otázky dospívání a nevinnosti. Významy se v jednu chvíli zdají být banální a v dalším okamžiku naopak zastřené až neviditelné, aby je opět vystřídal nějaký odlehčující efektní nesmysl. Divák aby se v tom vyznal. Ale možná se v tom vyznat ani nemusí, pokud se mu zalíbí specifičtí hlavní aktéři.
Hanna a její sestra Rory
Dvě dívky kolem osmnácti či dvaceti let s kvéry a uvažováním dívek kolem deseti či dvanácti let – tzv. guilty pleasure podívaná byla cítit na hony daleko. Bohužel Alexis Bledel ani Saoirse Ronan nenabízejí nikterak pamětihodnou souhru ani jednotlivě zvláštní hereckou invenci. První jmenovaná pouze naplnila úlohu známé seriálové tvářičky a nepokusila se (zřejmě to po ní ani nikdo nevyžadoval) překročit stín roztomilé „Gilmorky“. Pouze vzala do ruky bouchačku, do pusy žvýkačku a případně sem tam víc vykulila očka.
Na posledním prvku zatím stojí i herectví druhé jmenované, jejíž zajímavý pohled se vyčerpal už v předchozích dětských rolích a tady zkrátka ve své roli nemá co předvést. Měřitelná poutavost snímku tak stojí pouze a jen na třetím do party, jímž je James Gandolfini. Legendární televizní mafiánský představitel (nechť odpočívá v pokoji) bez ohledu na rčení, že o zesnulých jen v dobrém, zvedá hladinu koukatelnosti této filmové výstřednosti nad průměr pokaždé, když nechá zaznít některou svou repliku.
Něco navíc?
Samostatně zajímavých dialogů či vyznání je však v téhle pokřiveně dívčí vyprávěnce úplné minimum. Osmaosmdesát minut stopáže uteče jako téměř stojatá voda. Ačkoliv pak třeba s technickou kvalitou není žádný problém a střih, kamera či zvuk bez problému naplňují standardy a podívané neubližují, jen těžko se hledá jakýkoliv důvod, proč se s Violet & Daisy setkávat. Jejich povaha vám musí zkrátka výjimečně sednout, což zdaleka není zaručeno.
Dočetli jste až sem? Respekt. Přijde vám, že měl recenzent tvůrčí krizi? Bravo. Stejný pocit měl autor textu z autora snímku. Pocit však ostře kontrastuje s faktem, že se jedná o režisérovu prvotinu. Geoffrey Fletcher, držitel řady cen včetně Oscara za scénář k dramatu Precious, dostal příležitost film dokončit už v roce 2011. Až doposud s ním však cestoval pouze po festivalech. Není se čemu divit. Jestli totiž tahle látka uspěje u řadového diváka, bude to veliké překvapení. Ani festivaloví fajnšmekři totiž zatím nepředstírali příliš velké nadšení. Možná Fletcher po předchozím úspěchu usoudil, že si teď může dovolit nějaký osobní výron. Potom nezbývá než popřát úspěšný návrat k napsání nějakého dalšího přízemnějšího oscarového dramatu.
- Ambition – vizuální hostina od režiséra Zaklínače - 22.11.2015
- REDAKČNÍ STŘIŽNA: Katniss, Depp, Jolie, Clapton i české 3D - 21.11.2015
- Legendy zločinu – Tom Hardy s Tomem Hardym se překonávají - 15.10.2015
