Nebojácný, legendami opředený Beowulf připlouvá na své bárce s hrstkou svých nejvěrnějších, aby na velkém plátně, v moderním provedením a se scénářem vylepšeným o fantastické prvky a propracovanější zápletku dobyl srdce filmových fajnšmekrům. Podařilo se mu to?
„Říká se, že tu máte nestvůru. Říká se, že je vaše země prokletá,“ toto odvětí Beowulf drzému vojákovi, který ho s jeho společníky přivítá napřaženým kopím. A aby dodal svým slovům výhružnost, charismaticky pronese: „Já jsem Beowulf!“ To jako aby bylo jasno, že nestvůrobijec právě dorazil k dánskému pobřeží poté, co se k němu skrze vyprávění bardů dostala zpráva o hrůzyplném útoku příšery – napůl člověka, napůl hybrida – jež zdecimovala značnou část Hróthargových nejbližších. Voják ho zavádí ke králi, který ho konečně přivítá se vší pompou. Na svědectví toho, že je hrdinou bez bázně a hany, který sem nepřijel zemřít, povypráví příběh o jednom z jeho hrdinských činů. Pak ale nadchází noc a příšera zvaná Grendel znovu přichází. Nejspíš je dosti zaskočena Beowulfovovou silou, obratností a urputností. Nekončí to s ní růžově. Černě se jeví budoucnost, když do celé věci zasáhne Grendelova matka. Beowulf vše na(ne)štěstí přežije a sužován vnitřními démony, které mu způsobil střet s Grendelovou matkou, se dožívá požehnaného věku. V jeho zemi se ale objevuje drak, který je možná něčím jiným, než jak je nám známo. Každopádně se mu musí Beowulf postavit, protože ví, že jeho přítomnost je jen a jen jeho vina.
Beowulf prezentuje neuvěřitelně silnou heroic fantasy, která je neobvykle drsná a která tu v určitém ohledu chyběla. Nenechte se ale mýlit, příběh si brutalitu vyžaduje a navíc se to stává módním trendem. Zato Robert Zemeckis jednou brutálně dojede na tu svou zálibu v moderních postupech filmování. Tentokrát ještě ne. Po scénáristické stránce se jedná o vážně podařenou podívanou, protože Roger Avary s Neilem Gaimanem vzali starou anglosaskou báji, se kterou jsou týráni i žáci základních škol, a kostrbatý, ne zcela logický příběh s bílými místy zaplnili vlastními nápady, které ho stmelují, oživují a činí jej pochopitelnějším. Zarytým příznivcům, kteří lpí na přesné reprodukci, se sice udělají mžitky před očima, ale jedno z nejvýznamnějších děl ostrovního státu nebylo zničeno tak, jako mnohé jiné literární texty. Jednotliví protagonisté jsou provazováni rodinnými pouty a mnohem více se pracuje s tématem kletby (a posléze i odpovědnosti), jež do puntíku zapadá to mýtického příběhu bez zbytečných otazníků nad chováním postav. Velkým plusem je syrovost, troufám si říct „reálnost“, s jakou je zpracována společenská „etika“ tehdejší doby. Nahota zde nepředstavuje nic nezvyklého, stejně tak chlapské povídání o ženských i neočekávaná a krutá smrt. Pokud jste si užili 300: Bitva u Thermopyl, ale bažíte po něčem, co má větší přesah, tak s Beowulfem neuděláte chybu. Zároveň mi přijde zarážející, že film s takovou krvavostí, slovní otevřeností k sexualitě a znázornění nahoty (i když ta je u Beowulfa až přehnaně nápadně „krytá“) je přístupný od dvanácti, respektive v zámoří od třinácti let. Osobně jsem rád, že Beowulfa nepotkaly razantní cenzorské střihy, jakých jsem se obával v nočních můrách (viz. Smrtonosná past 4.0), ale děti bych na to nebral, věřte mi.
Neopomenutelným přínosem, ale i strašlivou kletbou je zvolený performance capture, který si Zemeckis ozkoušel už na Polárním expresu, kdy nechal Toma Hankse zahrát všechny postavy příběhu. V případě Beowulfa naštěstí každou roli svěřil jinému herci, ale ani to mu nepomohlo vyhnout se úskalím této metody. Bez diskusí je výhodná proto, že dovoluje vymodelovat postavy věrněji vůči představám v režisérově hlavě, než jaký by byl problém sehnat stejně „namakaného“ a zároveň herecky zdatného představitele, např. Beowulfa. Nic proti Rayi Winstoneovi, ale o svalnatém těle Beowulfa si může skutečně nechat jen zdát. Kromě tohoto působí interakce s čisté digitálním okolím a příšerami věrohodněji a zvláště při akci dovoluje mnohem zajímavější, ohromující, zběsilejší střety. Jak Beowulfův urputný boj s Grendelem, tak dech beroucí souboj s drakem chrlícím oheň v zasněžené krajině je tak divákovu oku bažícímu po slušné akční podívané mnohem příjemnější. Na druhé straně ovšem stojí ten problém, že postavy stále neoplývají uvěřitelnou životností, a to hlavně v jejich pohledu, očích – jsou chladné a často jakoby se dívaly někam úplně jinam. Hodně tímto problémem trpí královna v podání Robin Wright Penn, ale obdobné existenciální problémy má i Angelina Jolie jako Grendelova matka. Při scénách vynoření se z vody a jejích ladných pohybů k Beowulfovi jistě oněmíte úžasem, ale jakmile se začne pohybovat dokola kolem Beowulfa, stává se z ní obyčejná 3D figurína, jež má k člověku daleko.
Herci byli vybráni dost rozmanitě a zároveň s citem, takže Beowulf, který k nám promlouvá skrze tvář Raye Winstoneho, upomene svou odhodlaností a odvahou Leonidase z 300 (promiňte, ale to srovnání se vážně nabízí). Z dalších herců už zaujme jen Anthony Hopkins jako král Hróthgar, který je skvěle prostopášný, ale zároveň kurážný, a Angelina Jolie jako Grendelova matka, která ale spíš operuje jenom svou tělesnou přitažlivostí. V pozadí pak leckdo přehlédne Johna Malkoviche v roli královského rádce, jež je úžasně úlisný. Avšak ještě větší moc než je herecká autorita má hudba. Alan Silvestri se v poslední době docela ulejval. Krom spolupráce se Zemeckisem na Polárním expressu složil hudbu k Divočině a Noci v muzeu. Posledním slušným soundtrackem je tak hudba k Van Helsingovi, ze které si do Beowulfa bere mnohé motivy a lehce je upravuje. Ani se mu nedivím, hudební podkres Van Helsinga byl úžasný a samotná postava měla silně heroický hudební motiv, který by se dal zaměnit s motivem Beowulfa. Plagiátorství? Možná, ale ladí to.
Závěr:
Akční, drsné, úchvatné…i když poněkud chladné.
