Pouta

6.2.2010 at 17:31  •  Posted in Recenze by

Doba normalizace a estébáckých praktik vytváří prostor pro pozoruhodné herectví Ondřeje Malého a syrovou režii Radima Špačka. Český film začíná letošní rok slibně!

 

Ústředním motivem je moc, kterou v době normalizace státní bezpečnost bezpochyby reprezentuje každým smradlavým pórem své práce. Film ve své nadměrné stopáži 146 minut nabízí mnoho momentů, kdy se tato ideová převaha nad soupeřem, disidenty a dalšími „podvratnými živly“, promítá. Ovšem vykreslení struktury, fungování a významu StB ve své době není primárním cílem filmu, stejně tak je na tom pozice disidentů, které částečně profiluje, ale nakonec slouží pouze k dotvoření situace. Danou oblast normalizace využívá pouze jako kulisu pro sólové vystoupení jednoho agenta – Antonína, který svou prací žije a zároveň mu na ní nesejde. Dosti komplikovaný charakter představuje v rámci typických figurek české kinematografie sám o sobě atypické zjevení. Divákův zájem získává i díky neokoukané tváři divadelního herce Ondřeje Malého, který otráveného diváka překvapí svěžestí a jinakostí, s jakou se svého partu zhostil.

pouta_2 pouta_3

Antonín je prvotřídní agent, možná ze všech agentů daného oddělení ten nejlepší, ale v momentě, kdy se mu v hlavě usadí brouk v podobě dívky Kláry, která se zapletla do románku s jedním ze sledovaných disidentů, začne se vzpouzet rutině a nařízením. Všechno, co kolem sebe vybudoval a co ho svým způsobem vnitřně trýzní, začne bořit, protože ho nic nemůže zastavit, aby svou moc a převahu nepředvedl i v oblasti milostných vztahů. Je přesvědčen, že ji získá, pokud prostřednictvím své moci zlikviduje všechno, co mu bude stát cestě. Problém je, že tak trochu mu v tom pomáhá psychická nevyrovnanost, která dotváří kontury složité a pro obyčejného diváka až příliš nepřijatelné a zvrácené osobnosti, o níž doslova hrůzně ve filmu hovoří způsobem, že když přijde do místnosti, tak jako když někdo zhasne.

pouta_4 pouta_5

On všechny svazuje pouty a sám se staví do pozice obratného manipulátora schopného dosáhnout i jediného nezmanipulovatelného – získat citovou přízeň druhé osoby. Naštěstí závěr dává na jeho snažení výstižnou a jasnou odpověď a odhaluje, jestli je jeho moc opodstatněná, nebo jestli kolem sebe dělá čím dál menší kruh, který ho nakonec sváže. Filmu proto velmi prospívá i perfektní a promyšlená práce s kamerou, která bohatě využívá klouzavé záběry, kterými postupně odhaluje situaci na scéně, podobně jako se pomalu propracováváme k onomu odhalení moci.

pouta_6 pouta_7

Ondřej Malý ztvárňuje velmi výraznou postavu českého filmu – něco mezi Plainviewem z Až na krev a Chigurhem ze snímku Tahle země není pro starý, ale samozřejmě stále v rámci české umírněnosti. Dlouhou dobu má na čele jizvu ve tvaru podobném „v“, jež mu možná až příliš jednoduše propůjčuje o stupeň výraznější zjev, ale nakonec nemá samotná značka nad jeho levým okem valné opodstatnění a je připomínkou ne tak podstatné události. Určitý problém je i s tím, do jaké míry ho ovládá duševní choroba a do jaké míry jedná vlastním rozumem, a také s jeho motivací – proč si vybral právě tuto dívku? Jestli to byla náhoda nebo určitá forma zamilování, na to film neodpovídá, i když za tím bude spíš touha mít vládu nad vším.

pouta_8 pouta_9

Velkou oporou Malého výkonu je scénář Ondřeje Štindla, bez jehož psychologického vykreslení a zasazení do vývoje v rámci děje by síla Antonínovy postavy byla jen poloviční, a režie Radima Špačka, který se úspěšně pokouší o striktně civilní a autentickou vizi tehdejší doby, bez nadsázky či zlehčování. Když divákům přeje, aby se jim film ne líbil, ale zadřel pod kůži, nemluví do větru. Film takový skutečně je a slova tvůrce konečně nejsou jen reklamním tahákem. Nicméně mnohdy člověk nabývá dojmu, že si tvůrci ukousli až příliš velké sousto, že se pokusili o příliš komplexní a rozmáchlý film, a tak se jim nedaří držet linku napětí tak silně, jak by si dobrý thriller zasloužil. Vyžaduje proto až příliš pozornosti diváka vůči jemným nuancím, které jinak snadno uspí. Krom toho je dílo až příliš napěchováno vyšperkovanými hláškami a literárně smrdícími dialogy, že je dost těžké sledovat všechny významy, které kolem sebe autoři trousí, a určit, které z nich jsou přitom skutečně důležité v Antonínově pouti.

Jeho příběh si totiž jinak zaslouží pozornost každého, kdo stále pochybuje o české kinematografii, a je důkazem, že budoucnost je v neokoukaných, talentovaných a nápaditých tvůrcích, kteří primárně stojí za nejzajímavějšími kousky posledních let. Pravdivost mých slov se prokáže už na konci měsíce, kdy si odbude premiéru další lidová komedie plná trapného a nesnesitelného humoru v podání Zdeňka Trošky.

(8/10)

Adam Fiala