Krutosti, mrzačení, utrpení, vraždění – to vše a nic víc v závěrečné kapitole krvavé série, která přináší i odpovědi všem vytrvalcům.
Jsou lidé zvrácení? Tuto otázku by si mohl klást i film a vést finálně k nějaké reflexi, ale nakonec tuto otázku kladu já. Filmová série Saw, údajně završená tímto dílem, vyzněním závěru zase tolik ne, má celkem sedm dílů. Sedm velmi podobných snímků, v nichž se pod zástěrkou tajemství ohledně osoby Jigsawa, hlavního mučitele a sadisty, odehrává přehlídka lidského utrpení, strádání a hektolitrů krve, uřezaných částí těl a smrtících záchvěvů. Nikdy by nevzniklo tolik dílů, pokud by po nich nebyla poptávka, a protože jsou tyhle horůrky vcelku laciné a částky vydělané během prvních víkendů se pohybují kolem třicítky milionů dolarů, točí se dál a lidé na to chodí. Kdyby se jim to nelíbilo, kdyby necítili nějakou pozitivní odezvu z toho, co vidí, rozhodně by série nemohla tak dlouho vydržet. Nikdy jsem žádný z předchozích dílů neviděl. Nechápu, jak někdo toto mučení a vraždění může sledovat dobrovolně a ještě prohlašovat, že je to jeho oblíbená série. Neříkám, že se má točit jenom o pozitivních věcech, to by byl hloupý blud a totalitní slepota, ale copak není ve skutečnosti dost krutostí, abychom museli chodit do kina sledovat ve vcelku povrchní voyeuristické pozici úchylné druhy smrti bez špetky žánrového děsu?
Letošní hlavní obětí se stává Bobby Dagen, který přežil Jigsawovo řádění, vydal o tom knihu a svůj životní příběh, skrze který se znovuzrodil, propaguje po celé zemi. To se Jigsawovi, který před několika díly zemřel, nelíbí, už proto, že Bobby je podvodníček a velký lhář. Dá mu příležitost zahrát si pěkně krvavou hru a zasloužit si, co o sobě vypráví. Mezitím je maniakovi na stopě policie, odhalují se totožnosti i tajemství skrytá napříč všemi sedmi díly. Jestli budou skalní příznivci s odpověďmi spokojenější více než fandové Ztracených, je záležitost, která jen částečně ovlivňuje vyznění filmu.
Těm, co chtějí Saw vidět, bude stačit vědět, že umře hodně lidí ošklivou smrtí. Ty, co nemají zájem, stačím ujistit, že tam pouze zemře hodně lidí ošklivou smrtí. Ve výsledku máme tedy co dočinění s dílem, které je radno hodnotit z filosofického hlediska, protože estetickým i uměleckým se vzpírá. Rdousí je v okamžiku, kdy hrozí, že by vyšší hodnoty mohly narušit jatečnost děje. Je třeba se pídit po tom, proč se na něco takového díváme a jak jsme mohli dopustit, aby něčeho podobného vzniklo celých sedm kusů.
Nejvtipnější na tom všem je, jak se tvůrci ideově k vraždění staví a že ústřední zápletka nestačí, myslím co do množství nechutností a krve, a tak se ještě přihodí pár vypečených scének, aby se divák vším tím mluvením o dopadení pachatele nenudil a užil si drsnou zábavu, za kterou si zaplatil. Všechno vraždění si ale dokáže vůči divákovi, nikoli vůči policejním orgánům ve filmu, obhájit. On přece nedělá nic tak špatného – jeho oběti jsou špatní lidé – rasisti, nevěrnice, podvodníci. Jinými slovy říká, užijte si utrpení špatných a buďte hodní a čestní, pak si pro vás Jigsaw nepřijde. Ovšem podobné vraždění je špatné snad jen se specifickou výjimkou vraždy na tyranu. Podsouvá se divákovi značně podvratný pohled na svět, který není uveden na správnou míru alespoň úplným potrestáním pachatelů.
Film mohl získat sílu a kritický nádech, kdyby více rozvinul jednu z nadbytečných a samoúčelných scén, v nichž se trojice mučených ocitá před zraky veřejnosti. Odkazoval by se tam ke stupiditě reality show a ještě po vzoru Kick-Ass kritizoval stádní plytkost, při níž je nejlepším řešením krizové situace vytáhnout mobil a vše si natočit. Je to ale jen závan, který je smeten jak zaštítěním se spravedlností, tak úsměvnými hereckými výkony a neinvenční režií. Kdyby v kolonce režisér nebylo žádné jméno, svět by o nic nepřišel. A vzhledem k tomu, že Saw o sobě stále prohlašuje, že je horor, nemohl se v současné době vyhnout integraci módního trendu, tj. trojrozměrného zobrazení. I když šílené pasti skýtají mnoho perverzních způsobů využití této technologie, film je ignoruje a 3D jen činí obraz plastičtější, hloubku mu ale v duševní podobě nezajistí. Nakonec tak zbývá jen expandovat do další dimenze, aby se jatekchtiví diváci stali doslova účastníky představení a mohli si vyzkoušet na vlastní kůži, jaké to je trpět bolestí a zemřít. Doslova.
