Slova, slova, slova. Jsme jimi tak zahlceni, že si neuvědomujeme jejich zneužitelnost, vyprázdněnost a funkční nedostatky. Absurdní hra o odcházení jednoho politika je toho přímým důkazem a všechny řeči okolo jen potvrzují absurdní charakter hry, jehož jádro zůstává aktuální pořád. Možná, asi…asi určitě.
Je tomu již osm let, co Václav Havel odešel z vysokého postu prezidenta České republiky, přesto i dnes dokáže vybudit vášně, jejichž paradoxnost je o to větší, že se týká díla, které už bylo napsáno i zinscenováno, ale všem nejvíc vadí, že si dovolilo vecpat se na výsostné území filmu. Člověk neizolovaný od médií a internetu nemůže v žádném případě přistupovat k dílu apriori nezaujatě. Nejedná se ani tak o jeho vlastní postoj k Havlovi jako osobnosti veřejně činné a kulturně aktivní, ale že se filmové Odcházení dočkalo takové pozornosti, s níž se žádná reklamní kampaň nemůže srovnávat. Nejlépe to ilustruje výkřik vrchního kulturologa a obránce českého filmu Vítězslava Jandáka, který s imaginárním lidem za zády vyjádřil názor, který nemá argumenty a nemá vůbec žádnou hodnotu podobně jako rozhodování mezi líbí/nelíbí a v tomto případě nenávidím/adoruji. O tom je totiž Havlův film nejméně. Nelze na něj pohlížet jednoduše, protože ani autorův záměr nebyl jednoduchý a aplikace běžných filmových měřítek je tou největší chybou, jakou může divák udělat.
V jádru filmu a v centru politiky je člověk, v tomto případě bývalý kancléř Vilém Rieger (Josef Abrhám), který žije se svou dlouholetou přítelkyní Irenou (Dagmar Havlová Veškrnová), její kamarádkou Monikou (Eva Holubová), svou maminkou (Vlasta Chramostová) a svou dcerou ve vládní vile. Kolem se ještě pohybuje bývalý tajemník (Jiří Lábus), jenž se stará o revizi majetku, který se musí vrátit, a poradce (Oldřich Kaiser), který zajišťuje kontakt s vnějším světem. Ten reprezentuje dvojice neschopných redaktorů Fuje (mj. Jiří Macháček) i stoupající politická hvězda Vlastimil Klein (Jaroslav Dušek), jenž si dělá zálusk na nejvyšší politické funkce. Do toho přichází hrozba vystěhování z vily, kterou by mohl zvrátit pouze Riegerův ideologický příklon k současné vládě a její podpora. Jeho druhá dcera (Tatiana Vilhelmová) mu sice nabízí, že by mohli bydlet u ní, jenomže s tím souvisí převedení majetku na její jméno. Tlak se na něj stupňuje ze všech stran a je otázkou, jestli člověk zůstane v centru jeho politiky, nebo jestli upřednostní sám sebe.
Jak je vidno, do všech rolí (až na čestné výjimky) obsadil Havel známé osobnosti, jako by chtěl potvrdit frázi, že není malých rolí, protože každá postava má svou důležitost v tom, jak jedná a jak mluví. O intoxikaci vzájemné komunikace i směšnosti frází a opakovaných citátů, což ztvárňuje pomocí absurdních prostředků, je Odcházení především. Téma se vine jeho autorskou tvorbou skrz naskrz a je důležitým bodem v chápání díla, které se jinak jeví jako snůška blábolů, špatného herectví, nesouvislých dialogů a nulového děje. To může stát v popředí toho, proč Odcházení nesmyslně kritizovat, ale i uvažovat, jestli se jako látka hodí pro film. Představuji si, jak by vypadala taková Plešatá zpěvačka Eugena Ionesca na filmovém plátně, protože by možná nesetrvávala na jednom místě jako Odcházení, ale podstata díla spočívající v tom, že se lidé navzájem neposlouchají a melou stále to své, by zapříčinila, že ordinérní filmový divák by sledování po deseti minutách vzdal, neboť nenaplňuje klasické výpravné ani dramatické schéma.
Leckdo by v Odcházení rád hledal politické paralely. Jedná se ovšem jen o jednu vrstvu, navíc podstatně vedlejší, která tvoří jenom rámec a sociální prostředí pro akurátní vykreslení jazykových problémů, které společenství lidí tíží. A když už téma politické, mnohem spíš je obecnou alegorií a výsměchem této oblasti, která je čím dál víc odkázána na práci expertů a poradců poradců (jedna jasnější narážka je proevropská, když se ozývá zvláštní remix Ódy na radost). Hra a potažmo film zobrazuje slova jako věc snadno zmanipulovatelnou. Neschopnost odprostit se od prázdných frází a naučených cestiček zhmotňuje jak v dialozích obyčejných, tak v psychedelické scéně, v níž se repliky stěhují z úst jedněch do úst jiných, a konečně i ve smutném gagu se sloužícím v podání Stanislava Zindulky, který neustále zakopává o kámen, který je nesmyslně umístěn v centru, k němuž jsou přitahovány jak politické řeči, tak postavy i kamera Jana Malíře, který volí buď kompozici přísně centralizovanou nebo jemně se točící kolem hlavní postavy, jejíž ješitnost a egoismus sice nejsou tak zlovolné jako u Kleina, ale zhoubné a zaslepené jsou to vlastnosti stejně.
Jako o nejdůležitějším aspektu filmu se musíme bavit o jeho divadelnosti, protože vytvořený text byl určen pro divadlo. Přičemž problematika neleží v tom, jestli byl pro film adekvátně upraven, ale jestli má v tomto kulturním odvětví své místo. Teatrálnost jako důležitý prvek v absurdnosti je ponechán, protože by bez něj ztratila hra svůj silný náboj, zároveň ale slouží jako munice pro každého, kdo chce kritizovat, neboť na divadle a ve filmu si většinou nemůžete dovolit to samé. Odcházení je takový experiment, dílo člověka, který film nikdy netočil, ale obklopil se lidmi, kteří filmu rozumí, a tyto světy se střetly a daly vzniknout dílu, které je filmově nápadité, ale zachová si rysy pro Havlův text nejdůležitější a dává jim vyniknout způsobem, který vytrhává z běžného procesu sledování. Není to dílo, které byste si užívali, je to snímek, který nutí domýšlet si v každé sekundě a hledat pod povrchem. Postavy vám totiž smysl svého konání neprozradí. Film není přirozeným prostředím pro absurdní drama a nedokázalo si jej dostatečně upravit, aby přežilo bez úhony, to je jeho prohra.
