Melancholia – Trierovský konec světa

26.5.2011 at 18:17  •  Posted in Recenze by

Existenční chvění o základ veškerého bytí s troubením Wagnerových lesních rohů.

 

Melancholia rozhodně nemá za cíl zanechat diváka chladného a netečného, pokud se na vás existenční chvění nepřenese v důsledku narušené psychiky hlavních postav, jistě dopad dovrší zvuková stopa, která zkázu světa přiblíží v nejintenzivnější a nejohlušivější podobě (takže volte kino), jak se to ještě jinému katastrofickému filmu nepovedlo. Čistě s ohledem na tento žánr totiž vítězí tím, že není masový, heroický a charaktery jsou jednou velkou hádankou. A nebyl by to Lars von Trier, aby to celé nebylo podivné, odcizené a bez řádného vysvětlení.

mel_2 mel_3

Na rozdíl od podivínského amerického pastora, který konec světa předpovídal na minulou sobotu (a jak už někteří mediální teoretici tvrdili, určitě by nám bylo líto, že to není tak silné jako ve filmu), Trier byl tak chytrý, že Melancholii umístil do časové bubliny, která by dost dobře mohla být kompletně alternativním vesmírem, ale to lze usuzovat jenom z odlišného uměleckého přístupu k filmu. Vše začíná svatební hostinou a pokračuje pomalým přibližováním modré planety Melancholia, která se skrývala za Sluncem, minula Merkur a Venuši a podle výpočtů vědců, kterým „musíme věřit“, nás také obletí. Jenomže všechny představy se hroutí s tím, jak se obnažuje nitro postav. Veselka se mění v noční můru, v níž se rodina hádá a ženich s nevěstou si jsou vzdáleni jak Merkur s Neptunem.

mel_4 mel_5

Novomanželka Justine (Kirsten Dunst) je negativním prvkem. Ačkoli o tom Trier mlží, nejspíš trpí nějakou psychickou nemocí, která by mohla být spíš maniodepresí než obyčejnou melancholií. Přesto se jeví, jako by její přítomnost byla tím, co planetu s názvem Melancholia přitahuje a co může zapříčinit její srážku se zemí. Dalo by se to přirovnat k horoskopickým výkladům, kde planeta ovlivňuje člověka nějakým způsobem. Tady vzniká duševní okouzlení planetou, postavy na nebeský objekt hledí s obdivem, zároveň v nich budí hrůzu, a z filmu si proto můžete odnést i zamyšlení nad neslučitelností těchto kategorií, které jsou v případě Melancholie relativní. Krásnost se Trier snaží navodit už fotogenickým úvodem, který se skládá z extrémně zpomalených scén, z nichž by byly obdivuhodné fotografie na stěně.

Každopádně se filmem vine určitá snaha o proměnu postav, která je ale postavena pouze na jednoduchém modelu rovnováhy, kdy negativisté normální situace jsou flegmatičtí ke katastrofě a asertivní lidé běžného života jsou hysteričtí v okamžiku zániku. Celkově však nechává Trier stranou mužské protagonisty, kterým přisuzuje spíš jednoduché vlastnosti jako touha po ženách a penězích. Opačně se chová vůči ženám, které svým minulým filmem zavrhl jako zplozenkyně ďábla a složitě na ně pohlíží i tentokrát, ačkoli je toto dáno především tím, že jim přisuzuje větší emoční portfolio a jemnější citlivost ke změnám. Záliba v ženských postavách Triera provází celou jeho filmografií.

mel_6 mel_7

Klid v duši u katastrofických filmů většinou zajišťuje parta hrdinů, kteří svět spasí, i kdyby se pro to měli obětovat. Trier tuto koncepci převrací už tím, že netočí skutečný katastrofický film, ale rodinné psychologické konverzační drama, do kterého pouští hudební předehru z Wagnerovy opery Tristan a Isolda. Zkáza kolem hrdinů krouží a postupně vybičuje jejich psychiku. Vydává se cestou, v níž postavy nechává prožít nejkrušnější chvilky v životě s vědomím nevyhnutelného konce své existence. Volí pro to i přísnou izolaci – žádná televize ani jiná média a dům se nachází daleko od čehokoli nápadně připomínajícího civilizaci. Osud postav je nám o to bližší, že jejich případný skon není zkalen a umírněn smrtí miliard ostatních. Trier cílí na jedince, zavrhuje masovost a soustředí se na pocity zakopané hluboko pod povrchem, které pohltí duši člověka. Pohleďte vstříc smrti a zjistíte, že to není ani trochu zábavné. Po zhlédnutí Melancholie je navíc o dost zřejmější, jak se Trierovi přimotalo v Cannes do řeči o filmu téma Hitlerovy sebevraždy. Odkazoval se totiž k obecnému principu, jež aplikoval i ve svém díle. Čelit neodvratné záhubě se dá i tím, že si zvolíme vlastní a dobrovolnou smrt. Aby něco takového mohl umělecky ztvárnit, musel to pochopit. A vzhledem k tomu, jaké dojmy Melancholie zanechává, tak se mu to podařilo. Výsledek kalí koncepční rozdrobenost, která je silně cítit hlavně vedle Antikrista a podtržená rozdělením na dvě kapitoly.

Adam Fiala