Hanna – dívka, která běží nadarmo

15.7.2011 at 21:34  •  Posted in Recenze by

Joe Wright, který se u diváků zapsal romantikami typu Pýcha a předsudek a Pokání, uvádí příběh mladé vražedkyně, která nepoznala normální svět a teď ho objevuje, zatímco jí jdou po krku agenti.

 

Hanna je dokonalý vraždící stroj, má to napsané ve svém genetickém kódu a proti tomu se těžko bojuje. Nemá cítit lítost, strach ani jiné pocity a takový je svém přístupu i celý filmy, který se emocionálně nedotkne žádné části divákovi duše. Hanna v podstatě selhává při klasických očekáváních žánru thriller. Neexistují zde překvapivé zvraty, šokující defenestrace pravdy. Hanna běží skoro jako Lola, ale neběží tolik o život svůj nebo milované osoby jako o život Marissy, kterou má zabít. Celý svůj dosavadní krátký život se učila tomu, aby ji odstranila z povrchu země, a přestože se to na poprvé nezdaří, všechno ji vede k tomu, aby naplnila smysl svého života a smysl filmu.

hanna_2 hanna_3

Ten i ten se stanou pofiderními v momentě, kdy otec Eric Bana sám pustí do masakrování, přestože kvůli tomu Hanna zabila své dětství. Po Marissině smrti ale vše může skončit a nezáleží na tom, co následovalo, ani co znamenala všechna úmrtí, kterých je ve filmu nespočet a která ani nevzbuzují pravou lítost. Všechny jsou učiněny s chladnou hlavou, bez zájmu, bez charakteru. A chovají se tak obě strany, čímž Hanna přivádí na světlo dilema záporného protagonisty. Přestože Hanna a její otec, který spíš poskytuje mentorské zázemí než otcovskou lásku, jsou samozvanými hrdiny filmu, svůj smrtící přístup nedokážou obhájit a dílo selhává v základním přístupu k boji za život. Zabíjejí totiž každého a neptají se. Nadarmo se navíc Hannin příběh odvíjí od překvapivého momentu, když nám film vmete do tváře, že stejně tak dobře by se o odstranění Marissy mohl postarat Eric Bana.

hanna_4 hanna_5

Jediný důvod, proč by jim divák mohl fandit, je, že druhá strana je ještě sadističtější. Tom Hollander je nenápadný jako havajské šortky na haldě sněhu a svou sadistickou náturu si opět (Piráti z Karibiku) užívá. Saoirse Ronan je pro ústřední postavu správně zvláštní a tajemná, svou zabijáckou chladnost zvládá podat s bravurou. Cate Blanchett je ve své noblesnosti strašidelnější, ale kupodivu nemá její vstup z vlčí tlamy takovou sílu a energii, jakou mohl ve své metafoře mít.

hanna_6 hanna_7

Obrazově totiž Joe Wright zase čaruje, až se divák musí ptát, proč jim v tom vojenském zařízení tak moc blikají světla, kam se poděla atmosféra vylidněného a zdevastovaného zábavního parku nebo jestli měl long-shot-no-cut záběr začínající na německém autobusovém nádraží nějaký význam. Tudíž v Hanně je rozhodně na co dívat a Wright si zkouší spousty různých technických postupů.

hanna_8 hanna_9

Dílo si bere drobnou odbočku v pohledu na vliv okolí na dospívání mladé osoby, ale Hannino prozření a objevování skutečného světa po životě stráveném v chalupě za polárním kruhem se smrskne na tři scény, které nevytrhnou a charakter neformulují, natožpak aby ho měnily a ukazovaly divákovi z jiného úhlu. Ani úděsný vír elektroniky útočící na dívčiny smysly, ani krátké a pitoreskní rande a nakonec ani důvěrné kamaráčofty pod peřinou.

Tudíž Hannička je zajímavé dílo, v němž by se vzhledem k odkazům na bratry Grimmy daly najít další roviny, ovšem jsou pokoutně skryty pod sebestřednou vizuální formou.

Adam Fiala