Vrátil se prostřednictvím animace Tim Burton na výsluní? Frankenweenie je příkladem, kdy skládání poct zabilo dobrodružství.
Viktor není obyčejný chlapec, jak už hrdinové Burtonových filmů bývají, osamělí a nepopulární. Nemá přátele, raději sám doma něco kutí a natáčí filmy o monstrech spolu se svým psem Sparkym. Rodiče by ho raději viděli venku, při hrách s dětmi svého věku a sportování.
Nehoda však zasáhne do Viktorova života a připraví ho o Sparky. Nechá se inspirovat lekcí nového učitele ve škole a provede experiment, v němž vrátí Sparkymu život. Závistiví spolužáci však cítí, že by tím mohl vyhrát vědeckou soutěž, a tak neváhají využít jeho experimentu, aby se mu vyrovnali.
Černá a bílá značí horor
Skrz Frankenweenie se Tim Burton projevuje především ve dvou rolích. Jako znalec klasických hororů a jejich propriet a taktéž jako nápaditý výtvarník. Svůj um už však nenaplňuje v pozici vypravěče.
Tim Burton má pro svého frankensteinovského psa očividně slabost, když se k němu po třiceti letech vrátil, aby mu dovolil ožít v celovečerním filmu, ale láskyplné pouto chlapce a jeho psa nestačí. Jako diváci potřebujeme nějaký důkaz jejich vztahu, což se nejsnáze dokládá skrz dobrodružství. To jim však tvůrci nedopřejí.
Místo toho se rochní ve spoustě hororových narážek, které začínají už tím, že sledujeme černobílý film (všechny klasiky třicátých let, z nichž se čerpá, jsou černobílé), postupuje přes dolovné citace, kdy animované postavičky sledují skutečný hraný horor s Christopherem Lee, a končí vlastní reimaginací všech myslitelných monster.
Monstra Universalu znovu a jinak
Stejně jako se oživlý pes Sparky a jeho páníček Viktor Frankenstein stávají dětskou interpretací klasického románu Mary Shelley a filmu s Borisem Karloffem, postupně si děj zaplní i další nečekaní hosté, které neprozradím. Mají však jedno společné. Zajímavý nápad, který se dál nerozvede. V příběhu figurují spíš jako zhmotnělé jednorázové kreace než dějové nosné prvky. Nemluvě o tom, že chlapec Viktor se zbytečně moc podobá Viktorovi z Mrtvé nevěsty, s nímž nemá pranic společného.
Na okraj však nelze nepodotknout, že loňský rok byl podivuhodně bohatý na hororové animované filmy. Dva z nich byly loutkové – vedle Frankenweenie ještě Norman a duchové a z počítačových pak Hotel Transylvánie. Nejlepší atmosféru měl Norman, snad i proto, že nebyl jen další knížkou hororových citací, což se v mnoha momentech stává Frankenweenie.
Zčista jasna se třeba vyjeví, kdo se jmenuje Van Helsing, ale už to nepobaví. Většina hororových narážek není tak zábavná, jako když žánr parodovali Wallace s Gromitem. Burtonův film se stává laskavou poctou, ale laskavost nepatří mezi ceněné vlastnosti.
Děti se nepobaví, film straší a s českými titulky
Frankenweenie se bohužel nedá upřít, že mu chybí drajv, a tak se začne táhnout, přestože v jeho půldruhé hodiny dlouhé stopáži není vysloveně nudné místo. Je šedivý jako svět černobílého filmu, v němž se odehrává. Tvůrci se asi nedokázali rozhodnout, jestli budou pod záštitou Disneyho dětsky roztomilí jako titulní psí hrdina, nebo dospělácky strašidelní pod dětskou škraboškou.
Po několika letech to tak je rozhodně Burton v nejlepší kondici, ale to proto, že Alenka v říši divů i Temné stíny disponovaly jen odleskem dřívějšího kouzla. V čem spočívala krása dřívějších děl? V odvaze nebýt dokonalí a přesto zábavní? Být více podvratní a ujetí v pojetí humoru? I tady je spousta divností, jako čtení budoucnosti z kočičích hovínek či teatrální učitel fyziky. Nějak to ale nestačí a Burton by si po tomto návratu ke svým kořenům měl pečlivě rozmyslet, jaké budou jeho další kroky.
P.S: Kdo chce šetřit čas i peníze, původní půlhodinový snímek Frankenweenie zde:
