Prostřední díl trilogie Hobit dává tušit, že závěr bude monstróznější než Šmak. Dvojka však obstojí i sama o sobě, protože Peter Jackson natočil skvělou fantasy, tak vzhůru do Středozemě.
Po roce se opět vracíme za družinou 13 trpaslíků, hobita Bilba (Martin Freeman), čaroděje Gandalfa (Ian McKellen) a dalších obyvatel pestré Středozemě, kterou ve svých knihách vytvořil J. R. R. Tolkien před 70 lety. Co se filmové verze týká, můžeme Hobita vnímat podobně jako trilogii Pán prstenů, tzn. další splněný sen režiséra-fanouška.
Nicméně kritickou optikou můžeme tuto fantasy ságu vidět jako promyšlený kalkul na diváky, neboť tvůrci rozdělili poměrně útlou knihu na tři filmy, a to se stopážemi okolo 160 minut. První díl s podtitulem Neočekávaná cesta (2012) byl pro některé zklamání, pro jiné okouzlující pohádkou. Šmakova dračí poušť se od svého předchůdce poměrně liší, protože obsahuje o poznání více akčních scén, násilí, temnoty a naštěstí i méně infantilního humoru.
* Recenze obsahuje menší spoilery*
Neočekávané změny na cestě ke království trpaslíků
Režisér Peter Jackson si spolu se scenáristkami Fran Walshovou a Philippou Boyensovou dovolil výraznější odchylky od předlohy – pryč jsou doslovné přepisy dialogů jako v Neočekávané cestě. Udejme příklad. Mistrným tahem bylo trpaslíky nezavřít do sudů a nenechat v relativním poklidu dojet do Jezerního města. Skupina je pronásledována skřety (na rozkaz Azoga) a brzy přichází třetí strana, elfové, která bitku ještě více rozjitří. Sekvence na divoké vodě s neméně rozdivočelými účastníky je jednoznačným vrcholem filmu a ukázkou režisérovi práce s dynamikou.
Ta bohužel lehce upadá v další fázi snímku, kdy družina prochází Temným hvozdem. Skrze pár krátkých prolínaček se dozvídáme, že výprava řadu dní bloudí. Tato dějová zkratka zabíjí značný potenciál prostřední části Hobita, protože ztracená a hladovějící družina rozhodně stojí za několik minut stopáže oproti jiným scénám z filmu. Trpaslíci se tak pouze motají kolem stále stejných stromů, což místy působí kontraproduktivně. Scény totiž vyvolávají dojem, že ve studiu postavili jen kousek lesa a na víc nebyl už čas nebo peníze.
Temný stín dopadl na veselou Středozem
Technické zajištění filmu však (až na drobné výjimky) určitě je jeho silnou stránkou. Jacksonův dvorní kameraman Andrew Lesnie sice minimalizoval kamerové jízdy a působivé velké celky Nového Zélandu, ale je to tím, že dvojka se odehrává v externích lokacích už méně a celkově působí tmavším, depresivnějším a stísněnějším dojmem, což je plně v souladu s tím, co se na plátně odehrává. Barevně rozverný Hobitín nebo Roklinku v pastelových barvách už nečekejme. Skupina dřepí v elfím vězení nebo bloudí nebezpečným Temným hvozdem – příběh získává dramatičtější ráz.
Jacksonův vizuální a vlastně i vyprávěcí styl je kontinuální, takže spektrum barev a děj plynule navazují na Neočekávanou cestu nebo z ní vycházejí. To se však současně jeví i jako problém, protože řada záběrů, postav a scén připomíná či dokonce kopíruje jedničku nebo Pána prstenů, od kterého se Jackson nedokázal osvobodit. Starostův rádce v Jezerním městě tak připomene slizkého Grímu, romantická zápletka příslušníků dvou ras aneb láska, které není přáno, se podobá linii Arwen s Aragornem a podobně by se dalo pokračovat.
Starý známý a nová vymyšlená
Nečekané velký prostor, možná na úkor Bilba, který je nečekaně upozaděn, získává (budoucí) člen Společenstva prstenu Legolas (Orlando Bloom). Mohli bychom tedy dál tvůrce plísnit za to, že se z LOTRovského univerza nevymanili, ovšem fanoušci tuto trilogii milují, tak proč jim nepřidat jednu z oblíbených postav, že. Ovšem pokud jste se už před lety posměšně šklebili u jeho sjíždění po štítech ve Dvou věžích a olifantích chobotech v Návratu krále, připravte se na nášup desítek neskutečných kousků, kdy ztepilý blondýn elegantně slajduje po pavoucích, skřetech a na hlavách trpaslíků dělá roznožky, které by mu záviděl i Van Damme.
Pozitivem však rozhodně je, že se Legolas vyznačuje v Hobitovi ostřejším chováním a ke svému bezproblémovému já musí během 60 let teprve dospět. Rusovlasá Tauriel (krásná Evangeline Lily) do příběhu zapadla poměrně hladce, byť s sebou přinesla lehce přebytečnou milostnou linii. Její postava však posílila ženský element filmu, což je dobře, neboť jinak v Hobitovi výhradně figurují muži. A jeden půlčík.
Zlo se rozrůstá, atmosféra houstne jako v Pánovi prstenů
Celkově je druhý díl rozhodně temnější a také drastičtější. Distingovaný elfí král Thranduil usekne hlavu skřetovi a ten se ještě chvíli na zemi cuká. Legolas protne jedním šípem hlavy dvou skřetů. Legolas dekapituje skřeta, který zrovna vyskočí. Legolas… no, to stačí. Skřeti jsou ohavnější, děsivější a nechutnější, na Bilba postupně dopadá zhouba Prstenu, družina strádá, rozděluje se a Gandalf končí v kleci jako zvíře, atmosféra je cítit zoufalstvím a předzvěstí krutých časů – takhle má vypadat pořádná fantasy. Vše je navíc doprovázeno vynikající hudbou Howarda Shora, který se skutečně překonal a už pouze nevariuje tytéž motivy stále dokola.
Všudypřítomnou atmosféru rostoucího zla výborně podtrhne Bilbo svým zoufalým výkřikem do hlubin Ereboru, kterým film končí – a už se naštěstí nevrací k dvěma paralelním liniím v Jezerním městě, jež trochu otravně přerušují akci s marnivým drakem. De facto totožnou strukturu měly Dvě věže, kdy velkolepou bitvu u Helmova žlebu přerušoval Stromovous a Frodovo putování. Oproti prvnímu dílu Hobita dvojka rozhodně má komplikovanější narativní sktrukturu.
Sledujeme tedy několik současně se odehrávajících linií, mezi kterými se přestřihává. Děj už není přímočarý a přibývají různé odbočky (např. Gandalf v Dol Gulduru, což mj. zajímavě rozšiřuje knižní dodatky z Pána prstenů). Byť by se mohlo zdát, že zcela vymyšlená linie s Legolasem nebo Tauriel jen zbytečně natahují stopáž, tak po určitém zamyšlení, je Jacksonovo dějové rozvrstvení zcela legitimní. Třetí díl už kromě Bitvy pěti armád skutečně nemá co nabídnout, takže je nutné mít další příběhové nitky, na které konec trilogie naváže. Okaté cliffhagery na konci filmu lze z těchto důvodů odpustit nebo alespoň pochopit. Ostatně ani u prvních dvou dílů Pána prstenů nikdo nečekal, že nějak uspokojivě skončí, dokud Frodo nehodí tu zlatou svini do Hory osudu. Každopádně Šmakova dračí poušť nenabízí ani dílčí konec, takže netrpělivé jedince, co mají nutkání po uzavírání jako Sheldon, čekají perné chvíle.
Drak dští oheň a trpaslíci zlato
Závěrečné scény se Šmakem, jehož dabuje Benedict Cumberbatch (seriál Sherlock), kterému hlas bohužel hodně upravili, chtějí být novátorské a dravé. Družina se tak oproti knize nekrčí uvnitř hory, ale narychlo proti bestii organizuje bitvu epických rozměrů, ovšem vystavěnou na mnoha proměnných a notné dávce štěstí – drak působí chvílemi jako imbecil, neboť skupinu opakovaně těsně míjí a nespálí ani kus trpasličího plnovousu!
Střihově jsou tyto scény docela nepřehledné, a i když je Šmak trikově autentický a děsuplný, je zkrátka poznat, že se všichni honí v umělé hromadě mincí, tekutého zlata, sádrokartonových síních a u zadků jim hoří digitální oheň. Až na občas nedokonalé vizuální efekty však Hobit nabízí velkolepou podívanou ze světa temných sil, mocné magie, chamtivých trpaslíků, odvážných hobitů, elegantních elfů a marnivých draků, které nikde jinde pohromadě v tak vycizelovaném filmu neuvidíte.
P. S. Režisérovo cameo na vás čeká v prvních vteřinách filmu a znalcům rozšířené verze Společenstva prstenu stačí jen připomenout, že hlavní roli má opět karotka. A rozhodně doporučuji kopii v originálním znění s titulky.
