48. Filmový festival Karlovy Vary aneb oč jste (ne)přišli?

16.7.2013 at 22:33  •  Posted in Festivaly, Svět filmu by

V(P)IPky na podpatcích, usměvavý zabiják Vincent Vega osobně a přízemní mrazíky. Svátek filmu kritickým okem redaktory Mary.

 

Vary. Karlovy Vary. Točí se v nich hektolitry piva a minerálních pramenů, ale to hlavní, okolo čeho se vše točí, jsou lístky. Možností, jak vstupenky získat, je několik. Buď máte hbité prsty a podaří se vám internetová předrezervace, do níž se uvolňuje 10 procent lístků, nebo ranní SMS rezervace v průběhu festivalu. Další možností je vystát si fronty u pokladny od brzkých ranních hodin a poslední variantou je čekání před sály, v nichž organizátoři pět minut před projekcí zaplňují volná místa akreditovanými návštěvníky.

Může se stát, že budete tři hodiny čekat na náhodně zvolený film, který bude ve výsledku nesnesitelný. Základním preventivním opatřením je tzv. PP neboli pečlivý předvýběr. Každoročně si kromě oficiálních anotací, které jsou často nicneříkající, procházím ohlasy na film, trailery nebo alespoň fotogalerie. Turecké drama se podle popisku v katalogu může jevit jako vynikající volba (vyhrálo to přece cenu na Berlinale, říkáte si v duchu), ale pak si z důvodů strašlivé nudy počítáte zuby a opakujete vyjmenovaná slova. Do toho se na kolonádě proplétáte kolem všemožných jistě velmi důležitých modelek a pseudocelebrit, které kvůli vysokým podpatkům zaclánějí výhled, a vy si tak nemůžete naplánovat cestu jako Joseph Gordon-Levitt v Expresní zásilce. Pokud byste si chtěli oživit reportáže z předchozích ročník – 2012, 2011, 2010, tak neváhejte.

karlovy_vary_2013_reportaz_1

 

MFF KV 2012

MFF KV 2011

MFF KV 2010

 

Sobota 29. 7.

Festival pro mě začal poněkud naostro. Nebylo to však tím, že bych si zapomněla spodní prádlo. Dramedie Intimní místa ruských debutantů hovoří nečekaně otevřeně o sexuálních problémech několika lidí. Nechybí explicitní záběry na reprodukční orgány obou pohlaví. Režisérka si hraje s estetikou ošklivost -povadlá prsa starých žen a svraštělé penisy dědků nás provází po celý film.

karlovy_vary_2013_reportaz_2

Distingovaná postarší úřednice cenzuruje výstavu fotografa, jenž fotí penisy. Po práci nicméně žena nezapomene na svých pár minut štěstí s vibrátorem, kterému ale vždy po čase dojdou baterky (šokující!), a proto je třeba nalézt náhradu v podobě nezávazného románku. Muž není přitahován ke své manželce a chodí raději okukovat otylou prostitutku. Další muž, který všem svým přátelům radí v intimní sféře a jeví se jako nejstabilnější, paradoxně po večerech myje prostitutkám vlasy. Vyšinutý černohumorný film má několik nečekaný vtipů a velmi zábavnou finální pointu, avšak jednotlivé příběhy jsou pospojované pouze velice širokým (a divácky atraktivním) tématem, a tím je lidská sexualita. 65 %.

karlovy_vary_2013_reportaz_3

Izraelské drama Omar je nečekaně akčním snímkem. Při bližším zkoumání politického pozadí se nelze zbavit pocitu, že se jedná o protiizraelskou agitku palestinského režiséra. Ovšem tento zkušený filmař nabízí vynikající honičky jak z bourneovské trilogie, sice místy neumětelsky vylepšené hollywoodskými zoomy, ale ve výsledku působivé. 70 %.

karlovy_vary_2013_reportaz_4

Sezóna zabíjení, kterou měl osobně uvést miláček Varů John Travolta (viz foto), byla beznadějně vyprodaná stejně jako komedie Frances Ha, jež byla uvedena v Berlinale. Poměrně spokojena odcházím na pokoj, samozřejmě zabalená v bundě, neboť ve Varech je opět zima. To už zkrátka patří k evergreenům festivalu – pokud někde v republice prší, je to ve Varech, pokud někde svítí slunce, tak to rozhodně není ve Varech…

 

Neděle 30. 6.

Celovečerní debut německé režisérky Katrin Goebbe se nazývá Tore tančí. Filmařka ho uvede spolu s představitelem hlavní role a já jen podezřele sleduji pohublého mladíka. V následujících 110 minutách, které mnozí označili za citové vydírání, se dozvídáme, že herec patrně držel kvůli roli týrané chlapce hladovku. Pozvolná první hodina přibližuje postavu Toreho, který patří do svérázné náboženské skupiny „Jesus Freaks“. Nepracuje, skoro nic nevlastní – hmotné statky ho nezajímají. Náhodně se dostane pod ochranu čtyřčlenné rodiny, kterou řídí na oko sympatický Benno. Útočiště se proměňuje v peklo, kterému Tore vzdoruje pouze silou ducha. Intenzivní zážitek umocňuje padnoucí hudba a vynikající herecké výkony protagonistů, jímž vévodí mučitel Benno. Lidská bestialita se potkává s ignorací a chatová kolonie u Hamburku se stává pro Toreho drsnou zkoušku. Snímek se nevysmívá hodnotám křesťanů, ani se nepokouší vysvětlit, z čeho pramení lidská agrese. Režisérka nabízí konfrontaci dvou zcela odlišných přístupů k životu a názor je jen a jen na vás. 80 %. Ponuré nálady mám po zbytek dne.

karlovy_vary_2013_reportaz_5

Na jihokorejská dramata se těším snad vždy. El Condor Pasa artového režiséra Jeona Soo-ila vypráví o knězi, jejž tíží svědomí ze smrti malé holčičky, která u něj na faře trávila hodně času, a to ve vší počestnosti, byť režisér předkládá několik matoucích indicií. Po několika minutách, kdy je nad korejské slunce jasné, že děvče je mrtvé, začínají práva muka, a to divákova muka. Statická kamera, vyprázdněná narace, minimum dialogů a další atributy echtovního festivalového snímku mají pravděpodobně vyjadřovat knězovo vnitřní utrpení. Sestra oběti a kněz se ze svých strastí snaží vymanit poněkud nekonvenčně, a já se tak rychle snažím vytěsnit velmi pomalou a vlastně i humornou sexuální scénu, kdy otec zírá na mezinoží ženy a přemýšlí, co dělat. Pokouším se film nazírat novými a novými přístupy, ale Jeon mi naproti nejde. Nenalézám ve filmu ani poetiku nebo autenticky zobrazené niterné drama a výhrůžně přikazuji času, aby plynul rychleji. 20 %.

Třetím a posledním filmem neděle je pro mě italská Velká nádhera (viz foto) uvedená režisérem, jehož jméno zná více než pět cinefilů. Paolo Sorrentino za sebou má několik vynikajících filmů jako Božský (2008) nebo Tady to musí být (2011), kterým o sobě dal vědět americkému publiku. Velká nádhera je příběhem stárnoucího bezdětného spisovatele, jehož život se prakticky sestává z nekonečných večírků s působivým výhledem na Koloseum. Jep (brilantní Toni Servillo) je elegánem a intelektuálem. S přáteli vede dlouhé diskuse o literatuře, umění nebo rodině. Slovní přestřelky v hbité italštině nelze z titulků během jednoho zhlédnutí učíst, film však jako kdyby signalizoval, že život je rychlý, pomíjivý a mnoho z něj mineme a nestihneme.

karlovy_vary_2013_reportaz_6

Sorrentino začíná snímek opulentní taneční sekvencí, kterou perfektně nasnímal jeho dvorní kameraman Luca Bigazzi. Akční střih a skvěle vybraná taneční hudba na vás okamžitě přenese energii z místa, kde postavy „živočišně“ paří. Velká nádhera je o ničem a o nic v ní nejde, pokud se vážněji zamyslíme. Sorrentino nabízí život s nádechem snů či magického realismu (žirafa, ptáci). Podařilo se mu zachytit fotogeničnost Říma, jeho noční atmosféru a okouzlující památky, radost ze života, jiskřivost dialogů, pozérství a hlavně vše propojil skutečně vtipnými vtipy, jimž vévodí 104letá jeptiška, která ujíždí jen na koříncích. P. S. Film míří do české distribuce, nenechte si ho uniknout! 85 %.

 

Pondělí 1. 7.

V pondělí zcela vědomě zaspávám Hodiny harmonie (10 ráno) a po obědě v italském stylu se vydávám na bosenské drama Epizoda ze života sběrače železa. Intenzivní klimatizace kina Espace Dorleans v kombinaci se sněhovými závějemi ve film vytváří až fyzicky nepříjemný zážitek. Hlavní role připadly nehercům, kteří pro režiséra přehrávají své životní strasti. Manželka Senada potřebuje peníze na operaci, neboť potratila. Rodina si ji však nemůže dovolit, a tak nezbývá než doufat, že se nad romskou rodinou nemocnice slituje nebo pomohou různé lidskoprávní organizace.

karlovy_vary_2013_reportaz_7

Epizoda ze života sběrače nabízí autentické nejenom prostředí bosenské vesničky, depresivní atmosféru, ale také „výkony“ všech zúčastněných. Obžaloba společnosti je z filmů patrná, avšak mísí se s jakousi snahou donutit nás, abychom si muka prožili sami. Jak jinak totiž nazvat dlouhé scény, kdy v reálném čase pozorujeme dvě malá cikánčata, jak si hrají v nemocnici nebo doma na stole. Pomalé tempo v kombinaci s žádnou hudbou mě celkem umořilo. 40 %.

Hodinu po skončení filmu se vracím na Sibiř a začínám si připadat jak v gulagu. Pět nadějných studentských filmů je drsnou zkouškou pokory aneb zůstat na filmech, které jsem si poctivě zaplatila, nebo utéct? Nejdříve se zasekne projektor a poté konečně následuje polský snímek Vepsáno inkoustem, který je naprosto o ničem, což je ovšem nic v porovnání s mexickým 35minutovým majstrštykem Chcete-li sestavit vrtulník (viz foto). Nejprve uveďme výchozí premisu snímku, než začneme klást vědecké dotazy. Chlapec žije se svou rodinou v domě v Mexiku, kde je nestabilní dodávka elektřiny a často tam prší.

karlovy_vary_2013_reportaz_8

Já se táži: jaký vrtulník? Proč je ve filmu pořád tma jak v intimním otvoru medvěda brtníka? Proč se mladík snaží neustále šlapat v bytě na kole, na němž má dynamo, aby na pár vteřin získal osvětlení pro hnijící brambory? Proč jim tam po baráku běhají slepice a režisér to musí aspoň třikrát zabrat? Autor filmu je jistě zavilým stoupencem cinéma-vérité, neboť když je ve filmu naprostá tma, tak divák vidí naprostou tmu, ve které se však chudák „herec“ snaží někam dostat a něco dělat, ale může se zrovna tak skládat Rubikovu kostku jako tančit balet, my diváci se to nedozvíme. 0 %. Další krátkometrážní snímky jsou velmi dobré – vtipné Pandy českého režiséra, kouzelné loutkové Až po uši nebo drastické drama Mass of Men o lidské vyčuranosti.

Pondělí zakončuji filmem Jen 17, který byl nominován v Cannes na Zlatou palmu. Známý francouzský režisér François Ozon natočil drama s prvky komedie o mladé dívce, která se začne scházet se staršími muži za peníze. Ne, Activity spolu vážně nehrají. Snímek míří v září do české distribuce, a to pod provokativnějším názvem uvedeným ve Varech. Původní název zní v překladu Mladá a krásná. Tato dvě adjektiva představitelce na pohled křehké Isabelle zcela vystihují. U nás zcela neznámá Marie Vacht dodává své postavě sex-appeal, ďábelskost, ale také pubertální křehkost a nezralost. Ozon, který k filmu napsal i scénář, nevypráví film jako drsné sociální drama. Filmu totiž dodává humor, avšak publikum ve Velkém sále se smálo až podezřele mnohokrát a otázkou již navždy nezodpovězenou bude, zda to režisér takto plánoval. Bohužel psychologie hlavní postavy je plochá jako ona sama a její vnitřní motivace zůstávají neodhaleny, resp. ani nemají z čeho pramenit. 70 %.

 

Úterý, 2. 7.

V úterý přijíždí návštěvnice festivalu okouzlit šéfredaktor Adam. Seženu mu celkem bez problémů lístky na filmy, které mám také v plánu. Odliv lidí je patrný – skončil víkend, Travolta odletěl zpět do USA, Dyk zapěl. Vstříc filmovým zážitkům se s Adamem vydáváme na snímky, viz jeho reportáž. Skepticky naladěna se večer vydávám na další jihokorejský film – romantiku Haewon, dcera nikoho (viz foto). Sál během první půl hodiny opouští téměř tolik lidí jako u studentských filmů. Soutěžní snímek z Berlinale je hrou s diváckými očekáváními. Statické záběry na banálně hovořící lidi střídají absurdní vtipy. Humoru se však dočkali jen odvážlivci, kteří přečkali nezáživnou první polovinu. Hlavní hrdinka má poměr s učitelem a pořád dokola se rozcházejí, poté se seznámí s postarším Korejcem a své kamarádce ihned hlásí vdavky! Ta má poměr s ženatým mužem, jenž ji upozorní na to, že vlajka na vyhlídce je pěkná. Hříčka režiséra Honga bude pro někoho stupidním blábolením divných postav, mě však podivný film opakovaně rozesmál. 60 %.

karlovy_vary_2013_reportaz_9

Den pro mě končí v hotelu Pupp, nikoliv však při sklence aperitivu, ale v kinosále, kde běží francouzské romantické drama Chvíle setkání. Film jsem vybrala zejména kvůli charismatickému Gabrielu Byrnemu ze seriálu V odborné péči (In Treatment). Bohužel je snímek skorodůchodcovskou variací na kultovní Před úsvitem, ale bez humoru, autentických dialogů a nezapomenutelné atmosféry. 40 %.

 

Středa, 3. 7.

Bagety z Bageterie Boulevard, která stojí před Thermalem, už mi přestávají chutnat. Kvůli chybě při rezervaci na dopoledne a odpoledne nemám žádný film a na podivné kousky se z nouze vydávat nehodlám. Festival jako kdyby se mi za mou lenost chtěl pomstít. Ruský dokument Roura má mapovat životy lidí v blízkém okolí transsibiřského plynovodu, který zásobuje Evropu. Roura nemá žádný koncept, kamera se přesouvá po různých městech, které sice jsou blízko roury, ale jejich životy to nijak nemění. Rybáři chytají pouze uhynulé ryby, sami obyvatelé z plynovodu nemohou čerpat a místní samospráva je stále obelhává. V anotaci čteme, že propracovaná road-movie je zároveň zneklidňujícím portrétem, což snad nemůže být dále od pravdy. Statické záběry na drmolící stařenu, nadávající muzikanty u piva či pražského spalovače mrtvol jsou zoufale nekoncepční. Jediným pamětihodným záběrem je ten z vnitřku plynovodu, avšak to divákům patrně nestačí, a tak třetina sálu bere roha a já bych se nejraději praštila rourou po hlavě. Po pár dnech se dozvídám, že film ve Varech vyhrál cenu. Porotci se asi nadýchali rajského plynu. Slabých 20 % .

karlovy_vary_2013_reportaz_10

Večer se těším na hit ze Sundance – drama Ain’t Them Bodies Saints. David Lowery v zaplněném Velkém sále svůj první celovečerní film skromně uvede, producent se silným texaským akcentem prohlásí „Howdy“ a snímek o síle lásky může začít. Casey Affleck a Rooney Mara hrají texaský pár, jehož zlodějská akce dopadá tragicky. Kde většina filmů končí, tam Ain’t Them Bodies Saints začíná. Bob se dostává na dlouhá léta do vězení a oddaná Ruth na něj i s dcerkou čekají. Zápletka je velmi banální a neinvenční, k čemuž se ale Lowery v interview přiznává. Klasikou amerického folkloru je příběh psance a režisér chtěl také natočit snímek s nejznámějšími archetypy postav. Takže zde máme drsného postaršího přítele Ruth, který ji vezme pod svou ochranu, když je Bob ve vězení. Dále místního muže zákona, který se do ní zakouká a nabízí ji nový život, naivního Boba, který ženě píše romantické dopisy o tom, jak se s ní shledá.

karlovy_vary_2013_reportaz_11

Bezkonkurenčně neotravnější je postava láskyplné Ruth, která znovu a znovu čte dceři pohádky a říká jí, že vše bude dobré. Rooney Mara nepředvádí příliš úchvatný výkon, avšak za celkovou nezáživnost filmu může scénář, ve kterém téměř absentují jakékoliv zvraty. Lowery tak spíše sází na poetický vizuál (obilné klasy zalité sluncem prohýbající se pod poryvy větru) a pocity, na něž je nutné se naladit. Film doprovází otravně se opakující hudba (zní to jako slabší kastaněty) a ukníkaný hlas Afflecka. Dávám 45 %.

 

Čtvrtek, 4. 7.

Pro mě poslední den festivalu nezačíná příliš optimisticky. Probouzím se kolem desáté a zjišťuji, že neteče voda a nejde wi-fi. Připadám si jako přistěhovalec z východu, kterého odstřihli, protože neplatí nájem. Zjišťuji co se děje a prý je to nějaký výpadek. Za hodinu si konečně můžu naposledy vyčistit chrup (myslím tady na festivalu) a vyrážím na poslední dvě projekce.

karlovy_vary_2013_reportaz_12

Neplánovaně zhlédnu maďarské drama Velký sešit, které je pro mě jedním z nejsilnějších zážitků festivalu. Příběh podle slavné předlohy vypráví o dvou chlapcích za války, kteří se rozhodnou nekompromisně zocelovat ducha i tělo. Matka je dá na starost násilnické babičce, jež žije kdesi na statku. Hlavní představitelé dvojčat podávají vynikající výkony stejně jako zlá babička přezdívaná čarodějnice. Režisér János Szász diváky citově nevydírá a nabízí mrazivých 100 minut se sugestivní atmosférou, kterou podtrhuje hudba. 75 %.

 

To nejlepší na konec

Poslední filmem festivalu je saúdskoarabská Wadjda, která má po první projekci skvělé ohlasy. K filmům z toho asijského regionu (Írán, Izrael) přistupuji skepticky, neboť mě v minulých letech zklamaly… Wadjda režisérky jménem Haifaa Al-Mansour mě však zcela okouzlila. Film nabízí témata blízká i evropskému či americkému divákovi – problémy v práci, manželství či s přísnými učitelkami ve škole.

karlovy_vary_2013_reportaz_13

Příběh bezelstné školačky, která chce získat kolo, je v prvním plánu vyprávěním o dětských touhách a až ve druhém kritikou wahhábismu (sunnitská fundamentální forma islámu), jehož právnímu systému dominuje právo šaría. Ženy musí být zahaleny abájou, studují pouze s jinými ženami a mj. se pro ně nehodí, aby jezdily na kole. To však pro Wadjdu není překážkou, protože nechápe, proč by si tuto radost nemohla dopřát. Snímek je nejenom úsměvný, ale vtipný, neboť dívka se snaží na kolo různými důvtipnými metodami získat finance. Snímek Wadjda si mě získal svou vypravěčskou prostotou, upřímností hlavní postavy a také zcela sebejistým výkonem její představitelky. 90 %.

Marie Dostálová