Jackie – cena za veřejný život

0
2.2.2017 at 07:00  •  Posted in Recenze by  •  0 Comments

Chilský režisér Pablo Larraín představuje utrpení manželky JFK, pod jejíž veřejnou masku dokázal nahlédnout málokdo.

 

   Oficiální verze Warrenovy komise je všem známá. 22. listopadu 1963 navštívil prezident Spojených států amerických John Fitzgerald Kennedy město Dallas, aby zde započal kampaň na své znovuzvolení. Doprovázela ho první dáma Jacqueline. Po téměř čtyřicetiminutové cestě z letiště, v 12:30 místního času, je zasažen dvěma kulkami a na místě umírá. Střelec Lee Harvey Oswald je za hodinu a čtvrt zatčen. Pohřeb se konal o tři dny později a účastnily se ho politické osobnosti z celého světa.

   Události stačily na 888stránkovou zprávu Prezidentské komise založené speciálně pro vyšetření atentátu. Lidský příběh ženy, která v moment výstřelů seděla vedle prezidenta, v něm ale k nalezení není. Pro Jacqueline Kennedyovou nastaly nejtragičtější dny jejího života. Její pohled, za dlouhé roky roztříštěný bulvárními médii a konspiračními teoriemi, se skládá o 53 let později pod dohledem odvážného uměleckého režiséra.

Jackie 4

 

Záběry z kolektivní paměti

   Pro Pabla Larraína jde o téma jako stvořené. Jak ukázal ve snímku z roku 2012 No, je fascinován možnostmi rekonstrukce již natočeného materiálu a jeho prolnutí s vlastním dílem. V pět let starém filmu tak použil i speciální kamery a rafinované filmařské prostředky, aby docílil estetiky klipů odvysílaných v chilské televizi v době hlasování o nedůvěře Augustu Pinochetovi v roce 1988. Při převyprávění několika dnů Jacqueline „Jackie“ Kennedyové, nachází hned několik příležitostí, jak se ke své autorské technice vrátit.

   Na mysl se okamžitě dere příhodný materiál ze života JFK. Dallaský atentát na prezidenta byl natočen podle všeho na třech záznamech a průjezd náměstím Dealey Plaza byl fotografován přihlížejícími. Výjevy zachycené kamerou Abrahama Zaprudera jsou v současnosti označovány za nejrozebíranější film v lidských dějinách a smrt Kennedyho nesmazatelně zapsaly do kolektivní paměti. Atentát je nyní nemyslitelný bez určité vzdálenosti od kolony, bez úhlu kamery či zrnité kvality 8mm pásu.

Jackie 6

   V Jackie je scén z atentátu asi podstatně méně, než by si senzacechtivý divák přál. Když se k nim ale film ve flashbacích vrací, jsou prezentovány ze znepokojivé blízkosti, která ignoruje vzpomínku v kolektivní paměti. Je tu ale také dechberoucí záběr prezidentské kolony, která pouhé minuty po atentátu ujíždí po dálnici do bezpečí. Toto je naopak případ chvíle, která se ve zprávách jeví poměrně nedůležitá – je to bílé místo historické události, kterou se Larraín se scenáristou Noahem Oppenheimem rozhodli zrekonstruovat.

 

Jackie předmětem rozporů

   Další příležitostí jsou záběry z pohřebního průvodu, na nichž nespočet kamer zachytil přes dvě stovky pochodujících státníků, včetně bratra zavražděného – Roberta „Bobbyho“ Kennedyho. Toto ovšem není jen hraná rekonstrukce, ale rekonstrukce s přispěním skutečných dokumentárních záběrů. Larraín zde kombinuje herce s reálnými předobrazy tak, že rozdíl je skoro nerozeznatelný. Prolnutí je nejsilnější a zároveň nejzřetelnější ve skvěle zrealizovaném záběru, v němž se záznam z roku 1963 odráží v okně automobilu s Natalií Portmanovou.

   Ale zlatý důl režisér našel především v dokumentu Tour of the White House natočeném pro televizi CBS v roce 1961. V něm Jackie provází reportéry Bílým domem a komentuje jeho dekorace. Vybrané části byly tedy nově natočeny a režisér přesně napodobuje formální stránku dokumentu – velikosti záběrů, výpravu, kostýmy i dialogy. Vyzdvihnout si tak v tomto případě, ale i za celý přínos filmu, zaslouží práce na Oscara nominované kostymérky Madeline Fontaineové a kameramana Stéphane Fontaineho (kteří navzdory příjmením nejsou rodinně spřízněni). Kontinuita v tematickém zaměření i stylu režisérovy tvorby je přitom zřetelná i přesto, že z hlavních členů štábu jeho předchozích snímků mnoho osob nezbylo.

Jackie 2

   Výsledkem tohoto experimentování je režisérovými slovy to, že „fikce se stává realitou a realita fikcí.“ Jedná se o srozumitelnou zprávu pro všechny, kteří se tážou, jak tento styl vystihnout. V kontextu fikčního díla se hranice rozplývají. Tato provázanost fikce a reality, ústřední motiv snímku, jako by ve filmu zazněla i ve vztahu se samotnou Jackie, která byla vždy částí fikce a zároveň skutečná osoba. Snad každý si při zhlédnutí Tour of the White House povšimne její charakteristické řeči – kombinace středoatlantického falešného britského přízvuku ze studií a longislandské mluvy, kterou Portmanová dokonale vystihuje. Ukazuje se jako žena stvořená ze dvou pohledů, z toho osobního a nedobrovolně veřejného.

 

Věčná ikona

   Pronesená věta „ztratila jsem přehled o tom, co je skutečné a co je herectví“ poté vystihuje psychický stav člověka, který je ze světa nutné duality vržen do nezvykle reálného prostředí, kde panuje smrt. Film prezentuje Jackie dny po atentátu jako odvážnou, přesto roztěkanou osobu na pokraji nervového zhroucení. Klade si otázku, jakou roli má první dáma hrát na pohřbu svého manžela. Další rovinu tohoto zvratu poté snímek ukazuje v ironické scéně, v níž je Jackie svědkem toho, jak jsou ve výloze obchodního domu opečovávané figuríny účesem i kostýmy stylizované do její podoby. Smrt manžela a pozornost veřejnosti je najednou nový začátek její ikoničnosti.

   Jackie je obecně vykreslena jako nejednoznačná postava, jejíž myšlenkové pochody nelze postihnout ani důkladným zkoumáním. Příkladem je její organizování pohřebního průvodu, který náhle zruší, ale poté opět trvá na novém uspořádání. Pod tlakem okolí, jak ho film představuje, asi ani nejde za některými rozhodnutími najít racionální vysvětlení. Její povahové rysy zůstávají rozostřené a Natalie Portmanová si zaslouží obdiv za to, s kolika polohami své role se vypořádala. Její výkon má mnohem více vrstev než kreace, za kterou obdržela Oscara, totiž Černá labuť (2010).

   Jestli lze výbornému filmu něco vytknout, je to rámování vyprávění, které má podobu rozhovoru Jackie s novinářem Arthurem Schlesingerem. Vyčnívá především občasná návodnost jejich konverzace a často se zdá, že nás reportér svými projevy nutí pokládat si správné otázky – hlavně o dvojakosti toho, co Jackie dovoluje otisknout a co ve skutečnosti říká, respektive o jejím veřejném a osobním životě. Rozhovor někdy návodně doplňuje tematicky spřízněný flashback. Celé toto rámování je ale hlavně jeden z nejtradičnějších prostředků v jinak pozoruhodně neklasickém životopisném filmu. Larraín s Oppenheimem zkonstruovali přemýšlivé a divácky nevstřícné dílo, které na světoznámou osobnost nahlíží z nečekaných úhlů.

(8/10)

 

Foto: Aerofilms, Fox Searchlight Pictures US

  • Info
  • Trailer
  • Plakát
Originální název: Jackie

Režie: Pablo Larraín; Scénář: Noah Oppenheim

Hrají: Natalie Portman, Peter Sarsgaard, Greta Gerwig, Billy Crudup, John Hurt, Richard E. Grant, John Carroll Lynch

Žánr: životopisný/drama; Země původu: USA; Stopáž: 99 minut

Premiéra: 2. února 2017

Jackie plakát

Přečteno: 192x

Marek Koutesh

Marek Koutesh

Neustále snažící se rozšiřovat své obzory filmy a čtením o filmu. Často zlákán klasickým i Novým Hollywoodem. Poslední dobou s velkým zájmem o americkou undergroundovou kinematografii, filmové deníky, spirituální film a slow cinema. Student filmové vědy na FFUK. Na Moviescreen přispívá od roku 2013.
Marek Koutesh

Napsat komentář

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

Starší příspěvky:
Spojenci – vzpomínky na Casablancu

Brad Pitt a Marion Cotillardová jako dokonalý pár ve válečné romanci.    Být Robertem Zemeckisem je spíše prokletí než výhoda....

Zavřít