Avatar: Oheň a popel – Sci-fi epos roku má svá ale

James Cameron se potřetí pokusí dobýt kina výpravnou dobrodružnou sci-fi

   Několik týdnů po událostech Avatar: The Way of Water (2022) žije rodina Sullyových stále mezi členy klanu Metkayina na korálových útesech Pandory. Všichni se snaží vyrovnat s bolestivou ztrátou staršího syna Neteyama, zároveň se ale připravují na další blížící se střet s lidskými kolonizátory. Nečekaně se však objeví ještě jedna velká hrozba – divoký a nepřátelský kmen Na’vi známý jako Lid popela.

   Každý nový film Jamese Camerona budí obrovská očekávání. Kromě jiného třeba proto, že ze čtyř aktuálně největších kasovních trháků v historii je on podepsán pod třemi z nich. Nyní přichází do kin s třetím Avatarem, který je dovyprávěním příběhu jeho tři roky starého předchůdce. A s jistotou se dá říct, že vše dobré a pozoruhodné, co obsahovaly předchozí díly, najdeme v obdobné (a možná i větší) míře i zde. V čele je pochopitelně opět grandiózní vizuální podoba snímku. Díky technologii, která pro něj byla trikovou společností WETA vyvinuta (kvůli tomu jejich natáčení trvalo tolik let), v kombinaci s 3D efektem i třetí pandorské dobrodružství vypadá po celou dobu naprosto nádherně a velkolepě. Cameron s kameramanem Russellem Carpenterem (Titanic /1997/) zaplňují plátno desítkami krásných a uchvacujících obrazů, jejichž estetické opojnosti se dá jen těžko odolat. Takže pokud si někdo myslí, že po dvou filmech už by mohl svět Pandory působit výtvarně okoukaně, není tomu tak. Z části i proto, že není pouhou samoúčelnou atrakcí, ale primárně prostředek pro vyprávění obřího eposu.

Mají modří mimozemšťané i napotřetí co nabídnout?

   I třetí Avatar je monstrózní, v podstatě ojedinělá blockbusterová podívaná, která většinu konkurence svým měřítkem a technologickou precizností mohutně zastiňuje. Například všechny tři letošní marvelovky (Captain America: Nový svět, Thunderbolts, Fantastická čtyřka: První kroky) vedle tohoto vypadají jen jako drahé televizní filmy, které stačí vidět v klidu domova. Pro všechny Avatary platí opak. Pro plnohodnotný prožitek je absolutně nutné vidět je v kině. Na co největším plátně, s co nejlepším zvukem a ideálně ve 3D, které pomáhá obraz prohlubovat a dodávat tak počítači renderovaným prostředím na fotorealističnosti. Jakýkoliv jiný typ projekce se na celkovém diváckém dojmu podepíše více či méně negativně.

   Tematicky se snímek znovu věnuje především síle a potřebě rodinné a komunitní jednoty či problematice rasismu. Ten zde Cameron kritizuje primárně skrze Neytiri (Zoe Saldaña), která není ochotná přijmout coby člena rodiny Quaritchova syna Spidera (Jack Champion) kvůli jeho lidskému původu. Až nyní se tak Neytiri stává psychologicky nosnou postavou, která má své temné stránky, zatímco v prvních dvou dílech byla v podstatě jen šablonovitou sexy drsňačkou s dobrým srdcem. Otevřenou kritiku ze strany tvůrců opět schytává i obecně lidstvo za kolonialismus, mnohdy ohavné zacházení s původními obyvateli (stylizace rasy Na’vi do utlačovaných indiánských kmenů nemůže být zřetelnější) a za necitlivé, penězi poháněné drancování naší planety. Odpor k poslednímu zmíněnému nepochybně vedl ke stvoření postavy šéfa lovců „velryb“ (objevil se už ve dvojce), jenž je skoro až karikaturou bezcitného psychopata posedlého bohatstvím.

Temná strana táhne

   S hlavními záporáky naštěstí Cameron pracuje důkladněji a působivěji. Jedním z nich je Varang (Oona Chaplinová), vůdkyně krvelačných domorodých pirátů. Jednoznačně nejvýraznější nováček je vykreslen jako zahořklá a fanatická žena, kterou pohání pouze nenávist. Papírově zní poněkud nudně, ale coby přímočaré zlo funguje výborně. A to i kvůli kooperaci s Quaritchem (Stephen Lang), jenž je tentokrát možná vůbec nejzajímavější postavou. Po změně tělesné schránky na začátku dvojky se dočkal i nosné příběhové linky ohledně syna Spidera, na níž se zde navazuje. K tomu se připojuje jeho dlouhodobý konflikt s Jakem (Sam Worthington), který se ještě zkomplikuje kvůli Spiderovi, protože k němu oba chovají otcovský vztah.

   Pozitivem je také částečně temnější nádech. Ten zajišťuje především zmíněný zlý kmen Na’vi, který je osvěžujícím protipólem k ostatním, těm pozitivně vylíčeným. Navíc je znát, že Cameronovi jde obecně lépe zobrazování temnoty, zla a blížících se hrozeb. Scény a záběry, v nichž vidíme zlověstně působící impozantní formace armádní techniky (obzvlášť gigantické koráby a plavidla), nebo například akce odehrávající se v nepřátelských industriálních prostorách, mají celkově větší šmrnc a snadno se při nich mohou vynořit vzpomínky na Terminátory, Vetřelce nebo Propast. Ostatně právě někdy až kýčovitě a ezotericky působící stylizace a mytologické zázemí exotického světa Pandory ve spojení s určitou mírou naivity (např. v dialozích) a využívání archetypálních vypravěčských schémat jsou tím, co nesmiřitelné odpůrce této ságy na ní dráždí pravděpodobně nejvíce.

Je Avatar pod Cameronovu úroveň?

   Ve svých filmech z 80. a začátku 90. let, prvním Terminátorem počínaje a druhým konče, Cameron obvykle vytvářel právě atmosféru temnoty, někdy až beznaděje (scény z budoucnosti a apokalyptické vize v Terminátorech). Titanicem započatou aktuální filmařskou fázi část příznivců jeho rané tvorby v lepším případě nepřijímá, v horším vyloženě zavrhuje. Patrně to vnímají tak, že se z autora špičkových „chlapáckých“ sci-fi stal zaměnitelný generátor vyměklých rodinných blockbusterů, které postrádají sílu a výjimečnost jeho starších titulů. Když ale pomineme aspekt kvality coby velmi subjektivního měřítka pro porovnávání, jsou si skoro všechny Cameronovy filmy v mnohém blízké.

   Propaguje v nich podobné hodnoty – lásku a obětavost až za hrob či snahu o vzepření se osudu. Také kritiku obvykle směřuje podobnými směry – vůči hamižnosti, neúctě k životu a světu, v němž žijeme apod. Zároveň opakovaně projektuje do svých děl věci, které ho dlouhodobě fascinují (vize budoucnosti, vyspělé technologie, hlubiny oceánů a podmořské světy). Titanic, natož Avataři tedy z jeho filmografie z tohoto úhlu pohledu nevyčnívají. Naopak do ní jednoznačně zapadají a významně ji spoluutvářejí. Pokud nějaký z jeho filmů mezi ostatními tematicky i žánrově výrazněji vyčnívá, pak jsou to Pravdivé lži (1994). Ty jsou sice také těžkotonážním blockbusterem s velkolepými akčními scénami, v jádru se ale jedná o romantickou komedii s prvky ryzí parodie (ostatně se jedná o remake zapadlé francouzské komedie). Je to režisérova dosud jediná přiznaná „oddechovka“ a projekt bez „vyšších“ uměleckých ambic.

   To ale samozřejmě neznamená, že je avataří série kriticky nedotknutelná a musí se každému líbit. Jedničce je snadné vytknout lehce předvídatelný hlavní děj, všem třem nadstandardní počet plochých (a málo cool) postav, mezi nimiž není těžké se občas ztrácet, příliš viditelné environmentální poselství atp. Oheň a popel navíc ukazuje, že mytologii, kterou první díl sympaticky nastínil, Cameron možná nemá promyšlenou a dotaženou tak moc, jak by takováto pompézní sága, u níž se už dávno mluví o (minimálně) dalších dvou dílech, potřebovala.

Opakování není vždy matka moudrosti

   S tím blízce souvisí patrně největší problém třetího dílu. Jen těžko se při jeho sledování totiž lze ubránit pocitům recyklace, opakování a točení se v kruhu. Ty se naplno projeví během závěrečné bitvy, která je ze všech tří dílů sice nejvíce spektakulární (a chvílemi skutečně dechberoucí), v principu jde ale jen o mix bitev z obou předchůdců, bez nějaké zásadnější obměny či inovace. A podobně je na tom i úplný konec, který navíc nevyznívá v žádném podstatném ohledu definitivně. Od zakončení téměř sedmihodinového (potažmo desetihodinového) kolosu jistě bylo logické očekávat významný příběhový posun, Cameron ale jako kdyby automaticky počítal s natočením čtyřky. Přitom sám veřejně přiznal, že pokud nebude trojka dostatečně finančně úspěšná, další díly točit nebude. Nabízí se proto otázka, jestli by oscarové režijní legendě neprospělo Avatara na pár let nechat být a zkusit nějaké jiné téma. Sám tvrdí, že existuje ještě několik příběhů, které by chtěl vyprávět. Například skutečný příběh muže, který přežil shození atomových bomb na Hirošimu a Nagasaki, nebo temnou středověkou fantasy podle knihy Ďáblové od jeho oblíbeného spisovatele Joea Abercrombieho. Oboje zní v tuto chvíli lákavěji než Avatar 4.

Foto: Falcon