Brad Pitt v roli velitele tanku vychová i ze zarytého pacifisty drsného chlapa.
Režisér David Ayer, který si ke svým filmovým počinům s oblibou píše i scénář, předloni oslnil kritiky i diváky svým netradičním kriminálním příběhem Patrola. Za zmínku však stojí i starší snímek z podobného prostředí Drsný časy (2005) s Christianem Balem v hlavní roli. Letošní Sabotage, v níž se opět řeší boj s organizovaným zločinem, se stále ještě hrajícím Arnoldem Schwarzeneggerem, nadšené ohlasy nevzbudila. David Ayer však konečně mění prostředí i žánr a přichází s hutným válečným filmem.
Jak písař k nové práci přišel
Ocitáme se v roce 1945, kdy se druhá světová válka chýlí ke konci. Americké tanky míří na Berlín, ale i přes zoufalou poslední německou mobilizaci, během níž Hitler nahnal na bojiště všechny, kdo udrží zbraň včetně dětí, jejich cesta rozhodně neprobíhá hladce. V první fázi nás snímek uvádí do tohoto prostředí, nešetří při tom na pohled nelibými detaily, jakým je například tělo rozježděné tanky, přičemž atmosféru dotváří neproniknutelně šedá obloha.
Posádka tanku Fury ztratí během bitvy jednoho střelce. Na jeho místo nastupuje mladík Norman (Logan Lerman), který za celou válku ani jednou nevystřelil, neboť doposud dělal písaře. Od ostřílených válečných psů, mezi které patří Trini (Michael Peña) nebo Grady (John Bernthal z The Walking Dead) se mu nedostává kladného přijetí. Muži vyčerpaní dlouhým pobytem ve válce rozhodně nepatří mezi vymydlené americké vojáčky, kterým se třepotá vlajka z úst kdykoliv promluví. Netradičním způsobem si k nim však průběhu snímku postupně vybudujete sympatie, ačkoliv na místě německého muže či ženy byste po střetnutí s nimi rozhodně netoužili, lze přistoupit na to, že společenské normy vlivem války poněkud zhrubnou.
Brad Pitt jako důsledný otec
Velitel Don (Brad Pitt) se záhy ujímá „výchovy válečného zelenáče“, z něhož potřebuje vycvičit chladnokrevného zabijáka. Norman si zpočátku odmítá připustit nezbytnost toho, že jednoduše musí zmáčknout spoušť jako první, aby si vůbec zajistil holé přežití. Sotva vyjedou s tankovou kolonou, způsobí jeho chyba smrt několika mužů, což si ještě později odnese i od své vlastní posádky.
Dalo by se říct, že o sbližování Normana se zbylým osazenstvem tanku a s jeho válečným posláním je v podstatě celý film. Železná srdce se v prvé řadě snaží o zprostředkování „zážitku z války“ očima úplného nováčka, který podobně jako my zpočátku nechápe její absurditu a krutost, aby posléze přijal svůj úděl z čiré nevyhnutelnosti. Odporné výjevy na nás působí vizuálně i prostřednictvím vyprávění. Právě pasáž, kde tankisté popisují svůj hororový zážitek po vylodění v Normandii, je paradoxně emocionálně nejsilnější právě proto, že nechává pracovat divákovu vlastní fantazii.
Zábava s tankem, otrava se Shiou
Samostatnou kapitolu snímku pak představují bitevní vřavy, v nichž hraje hlavní roli tank. Těžkotonážní mašina zde jezdí od bitvy k bitvě, působí fotogenicky, když je součástí kolony, a jakmile se zapojí do boje, začíná to pravé dobrodružství. Právě díky propracované akci se jedná možná o jeden z nejzábavnějších válečných filmů vůbec. David Ayer přesně ví, na jakou strunu zahrát, aby rozechvěl naše nervy, přestože nikdo nepochybuje nad tím, že Fury musí vydržet až do závěrečných titulků.
Herci v takových momentech tvoří pouze vkusný doplněk. V pasážích, kdy se nebojuje, má pak pochopitelně nejvíc prostoru Logan Lerman, který si v roli Normana prodělává personální přeměnu. Po hrůzných rolích typu Percy Jackson a nepříliš přesvědčivém výkonu v biblickém Noem se tentokrát pro svou úlohu typově hodí. Problém spočívá spíše ve scénáři, který jeho postavě nedopřeje více času k vývoji, nikoliv v hereckém klopýtání. Charismatem všechny přebíjí Brad Pitt, který by pravděpodobně mohl vypustit z úst cokoliv, a znělo by to dobře. Mezi ostatními tankisty najdeme další známou tvář Shiu LaBeoufa, který se celou dobu tváří jako chovanec psychiatrického ústavu, co nedostal svou pravidelnou dávku antidepresiv, a proto hustí Bibli do každého, kdo se mu připlete do cesty.
Chrabrý závěr
Jakmile se Normanův vývoj završí a mladík hbitě střílí pěšáky i jiné tanky, mluví jako zbytek posádky, a kdyby s nimi strávil delší čas, pravděpodobně by začal i kouřit, rozhodnou se tvůrci, že vcelku bezdějový snímek potřebuje alespoň patřičné zakončení. Bohužel právě patriotický finálový souboj sráží jinak vztahově propracovanému a v bitevních pasážích napínavému filmu body výrazně dolů.
Do té doby racionálně uvažující Don, o kterém ostatní navíc během snímku několikrát zdůrazní, jak právě díky jeho rozvážnému velení dokázali doposud přežít, usoudí, že ubránit jednu křižovatku znamená v danou chvíli vše. I pro nehloubavé obecenstvo je vzápětí zdůrazněno, že se vlastně jedná o rozumově nenapadnutelné rozhodnutí prostě proto, že muži, pro něž se válka stala prací, by po návratu domů jen stěží zapadali do běžné každodenní rutiny. Odůvodnění však nemění nic na tom, že celá finální bitva se mění v předvídatelné cvičení plné klišé, náhlé nesmrtelnosti hrdinů, která kazí doposud poměrně uvěřitelné provedení jednotlivých bitev a citátů z Bible, které se rozmohou v míře nevídané pomalu i na půlnoční mši. Předchozí působivost i zábavnost celého filmu se tím nesmazává, ale tachometr hodnocení nakonec kvůli v tomto případě doslova „zabitému“ konci ukazuje jen lehký nadprůměr.