Na plech – Řezník uvařil další silné matro

Jak vám chutná perník? Nekorektní buřič Marty Pohl coby režisér zdolává další vrcholy. Ve svém dosud nejprofesionálnějším snímku na nechutnostech ale neubírá.

   Nový film multitalentovaného Martyho „Řezníka“ Pohla (Párty Hárder: Summer Massacre /2022/) je příběhem mladého ambiciózního ekonoma Marka (Jan Hofman), jenž se po dokončení vysokoškolských studií stěhuje za prací na sever Čech. Korporát je pro něj však spíše zklamáním. Ještě větší problém pro něj ale představuje situace, do které se dostal v osobním životě. Kvůli nešťastné shodě okolností je zadržen policejním inspektorem (Robert Nebřenský), který ho donutí ke spolupráci. Od sousedících synů (Július, Karel a René Oračkovi) aktuálně uvězněného vařiče Grundzy (Marek Milko) má zjistit tajný recept na nejlepší pervitin v okolí. Se svéráznou rodinou drogových dealerů se Marek postupně sblíží a společně rozjedou poněkud nebezpečný, ale úspěšný byznys.

   Ve své novince osobitý a radikální filmař nepřekvapivě pokračuje ve stylu nastoleném svými předchozími tituly. Pohlovou specializací na filmovém poli jsou černé komedie plné extrémně hrubozrnného humoru. Jsou nepřetržitou přehlídkou nevybíravé vulgární mluvy, nekorektnosti všeho druhu (prakticky žádná sociální skupina nezůstane ušetřena výsměchu) a v neposlední řadě fekálních gagů různého stupně intenzity i kvality. Ani tentokrát se tedy rozhodně nejedná o film pro publikum vyznávající jemný druh humoru, jemuž jsou vtipy postavené na prdění, zvracení, aplikování drog, sexuální perverzi či absurdním násilí na hony vzdálené.

   Po předcházející dvojici filmů Párty Hárd (2019) a Párty Harder se Pohl v tomto případě odklonil od žánru prcičkovské teenagerovské komedie a vydal se směrem odlehčené drogové krimi o gangsterech z nejnižších sociálních vrstev. Vděčný koncept o partě po sexu bažících středoškoláků, kteří touží zažít největší a nejšílenější mejdan, nahradil skloubením motivů o hrdinovi, který nalezne svůj osud v končinách (a kolektivu), kde by to dřív nikdy nečekal (vlastně jako v epických filmech Tanec s vlky /1990/ nebo Avatar /2009/ aj.), a týmu outsiderů, kteří po překonání prvotních nesporů dosáhnou v konkrétním „oboru“ nečekaného úspěchu. Snímky přitom spojuje postava nonkonformního rodinného patriarchy Grundzy, jenž měl v Párty Hárd brilantní cameo.

Stále dobré Martyho frky

   Opět ale jde v první řadě o to tvrdě si utahovat z dlouhodobě ožehavých společenských témat (užívání drog, život lidí na okraji společnosti), současných problematik (uplatnění absolventů na pracovním trhu, fungování korporátní kultury) a testování divácké odolnosti, kam až lze ve vytváření a zobrazování humoru pracujícího s různými podobami tělesných nechutností a temnými lidskými stránkami (závislosti) zajít.

   Přitom i ve svém třetím celovečerním počinu Pohl dokazuje, že nejlepší (ve smyslu nejvtipnější a nejchytřejší) je v momentech, kdy je drzý, odvážný, přiměřeně absurdní, ale tak trochu paradoxně velmi málo explicitně nechutný. Nejblíže ryzí komediální genialitě tak mají scény typu nezáměrného přijetí hovoru na mobilu během šňupání pika, aplikování moderních obchodních metod a ekonomických znalostí při vytváření byznys plánu pro výdělečný prodej drog, Grundzův epický útěk z vězení, running gag s kapelou Katapult či famózní mytologická kapitola z českých dějin, která spadá do doby vládnutí císaře „Rudolfa dvě“ (hláška o „císařovu pikaři“ si zaslouží zkultovnět).

   V pamětí rovněž utkví povedená restaurační sekvence, která (ne náhodou) připomene obdobnou scénu z kultovního Dědictví (1992) Věry Chytilové. Pohl dle vlastních slov dokonce chtěl do role povýšeneckého číšníka obsadit Jaromíra Dulavu ze zmíněné klasiky. Herec ho však odmítl. Roli tak nakonec dostal Milan Šteindler, který je ovšem plnohodnotnou náhradou. Jádrem podobných scén a vtipů je přímá konfrontace korektnosti, upjatosti, potažmo až snobismu lidí z vyšších vrstev s bezprostředním a živočišným chováním zástupců těch spodních.

Korporát jako absolutní zlo

   Možná vůbec nejlepším (a nejpodvratnějším) vtipem celého filmu ale je vykreslení práce v korporátním prostředí coby většího pekla, než je život v děsivém a odpudivém ghettu, které je plné zdevastovaných narkomanů, roky nemytých bezdomovců a dalších podivných existencí. Marek ve firmě vedené arogantním a hulvátským kravaťákem (výborný Tomáš Jeřábek) zažívá v podstatě jen šikanu a ponižování. Zvrácené a toxické prostředí ho tak brzy připraví o většinu ideálů, které měl coby příkladný student z dobrých poměrů. Pravý opak pak zažívá se svými novými sousedy (a posléze i kolegy a přáteli). Z těch je nejprve kvůli jejich nekonvenčnímu stylu života a jednání zděšen, postupně si ale obě strany k sobě najdou cestu. Film se tak v tomto drží osvědčených žánrových vzorců.

   Jedna z myšlenek filmu, že pologramotní drogově závislí s chabými hygienickými návyky mohou být v jádru lepší lidé než namistrovaní vzdělanci v drahých oblecích, je zde podána svým způsobem roztomile. A funguje to hlavně kvůli zjevné a dobře vyladěné nadsázce. Pohl navíc rázovité obyvatele vyloučených lokalit a představitele nejnižších pater tuzemského podsvětí rozhodně nelakuje na růžovo. Jen je neukazuje pouze ze špatné strany.

Král na vlastním písečku

   Na plech je tudíž dle očekávání dalším punkovým a částečně undergroundovým projektem, jímž kontroverzní rapper a humorista cílí na fanoušky peprné, zlomyslné a na povrch pokleslé zábavy. Je tu ale patrný posun v řemeslné a technické zručnosti. Oproti poloamatérskému Párty Hárd je toto už plně profesionální filmové dílo, s obstojnou kamerou, střihem, zvukem atd. Dokonce v něm dojde i na masovou bitevní scénu, která sympaticky paroduje obdobné pasáže známé např. z Pána prstenů (2001–2003). Zkušení herci v čele s Janem Hofmanem se prakticky bezchybně doplňují s výstavními naturščiky (Marek Milko a především Július Oračko jsou vynikající), kteří obstarávají většinu legrace. Film se navíc může pochlubit výtečným parodickým plakátem, jenž naplno odkazuje k ikonickému posteru Hřebejkových Pelíšků (1999).

   Pohl tímto dílem pokračuje v budování nejen svého filmového universa (nastartoval ho už svými staršími krátkometrážními filmy pod značkou ZNK), ale tak trochu i vlastního subžánru, v němž ho v rámci současné domácí kinematografie v blízké budoucnosti jen stěží někdo překoná. Na podobném poli totiž aktuálně úspěšně operuje leda Jakub Štáfek s Vyšehradem (2022). Ten ale postrádá větší sofistikovanost a sází téměř výhradně na instantní prvoplánové vtípky, zatímco Pohl je občas až nečekaně rafinovaný. Určitě tak bude zajímavé sledovat, s čím přijde příště.

Foto: Bontonfilm