Jan Prušinovský ukazuje svoji verzi sociálního dramatu. Nedokáže sice zapřít oblíbenou filmovou náturu českého člověka jako skrz naskrz bezbranného a neschopného zatracence, ale koná tak náramně.
Hádat se o povaze hádků je stejné jako hádat, který z Hádků si odnese ceny za herecký výkon. Ale nechytejme hned na začátku hada za ocas, abychom neskončili v bludném kruhu. Jan Prušinovský si udělal jméno v televizní sféře svými povedenými seriály, které dokázaly využít komiku trapnosti způsobem, který nebyl trapný, ale naopak velmi vtipný. Tak ho aspoň známe z komediálních seriálů Okresní přebor a Čtvrtá hvězda. Méně známé jsou jeho příspěvky do volných sérií jako Nevinné lži, v nichž lze nalézt spojku k jeho dovednosti uchopit dramatický materiál na čistě autentické bázi. A nezapomenout u toho i na humor trapnosti.
Hádek s Hádkem
Pokud jsem na začátku položil otázku, který z Hádků by za rok mohl třímat cenu kritiků nebo Českého lva, nebyla otázka položena na prázdno. Naopak je podložena hutným materiálem, půldruhé hodiny dlouhým pozorováním vzácného tvora herce ve výjimečné roli. Kryštof Hádek je jako „smažka“ s nenapravitelnou kleptomanií skvělý. Snoubí totiž v sobě asociální prvek ignorování společenských pravidel se sympatickou vlastností brát věci, jak jdou a s ničím si nedělat starost. Dohromady z toho totiž vychází brilantní výkon, který temné tóny v podhoubí (kriminalita skutků, ohrožení sebe i rodiny, devastace vlastního těla) spojuje s lehkonohou komikou (růžová kštice, štípačky na zádech, nedomyšlené plány).
Navrch samozřejmě působí jako pozoruhodný nápad obsadit do bratrských rolí dva skutečné bratry a zajistit tak neobyčejnou dynamiku vztahů. Se vším respektem teprve teď zmiňuji i Matěje Hádka, který se potí v lehčí roli, ale v rámci vyprávění samozřejmě nezbytné. Píle je ale cítit na míle daleko. Koneckonců jak jeho bratr, tak on jsou ve filmu dalšími zástupci oblíbené filmové škatulky chcípáků, neschopných zatracenců, kteří se životem brodí a kteří zaplevelili českou kinematografii natolik, že se zdá, že v naší zemi nežije nikdo jiný. Jsou to postavy, které se mohou snažit sebevíc, stejně skončí na dně, protože se nedokážou odpoutat od svých špatných vlastností. Zoufalství pak zažene jedna, dva nebo pět štamprliček a je vymalováno.
Notorické chcípáctví, autentické prožitky
Chcípácké vyznění podtrhuje krom zápletky i zbytek osazenstva, které je také mnohdy neschopné, líné, krade nebo musí do kriminálu. Dokonce i jediná osoba, která vypadá, že z hrobu maloměsta našla cestu k slušnému podnikání, není nic jiného než podvodnický neřád. V podstatě se na to lze dívat jako na výtky, které sílu filmu rozmělňují, protože se jenom stoupá po příčkách nastaveného trendu, zároveň je ale nezpochybnitelným faktem, že téma, které ve scenáristické prvotině zpracoval Jaroslav Žváček, je pojato velmi atraktivně, bez zbytečného stylizování a s všudypřítomným pocitem autenticity.
Zlodějský feťák Kobra se drží mantinelů, v nichž jeho skopičiny působí až úsměvně, protože je provádí s asociální bezelstností, ale mají v sobě ducha reality, v němž se nejde přes čáru spisovatelské fantasmagorie. Jediným, kdo se svébytně vymaňuje z mizérie, je babička bratrů v podání (devadesátileté!) Věry Kubánkové, která je stejnou měrou bezelstná jako Kobra i věčné oběti obchodnických šmejdů, spolu s tím ale dovede být správně babičkovská s nekonečnou starostí o nakrmení hostů i bránění slabších členů rodiny. Opět, nedělá ani krok vstříc karikatuře.
Všechno bude? Ne, všechno pořešíme
Film se tváří jako fenomén, zakotvený v reáliích našich životů, vycházející i z nízké kultury zábavy. K tomu ji ale obohacuje tak, jako to z českých tvůrců asi nejlépe dovedli Ondříček (Samotáři) a Zelenka (Knoflíkáři). Kobry a užovky nejsou jen dalším chcípáckým filmem do tuctu. Hlavně jsou svébytným organismem, který má potenciál zakotvit v kolektivní popkultuře. Však víš, pořešíme…
Audiovizuálně přitom není film žádný dechberoucí zázrak. Prušinovskému nejspíš zůstalo za nehty příliš televizních zvyklostí. Neznamená to ale, že by byl film špatně natočen. Přinejhorším je velmi obyčejný, jako by se nechtěl vzdát svých nároků na realismus. Film ale disponuje skvělým hudebním výběrem, který už z upoutávky na tento film učinil s pomocí Střihavky nářez. Ve filmu naštěstí zazní také ve skvělé scéně rezonující s různými podobami závislostí a souvisejícím vnímáním světa kolem. S kamerou pak dovede udělat i vtip, a to hned při úvodních titulcích.
Dramaturgicky selhává hlavně v závěru, který připomíná zkrat, jednání, které bylo dosud příznačné hlavně Kobrovi. Jako by tvůrci nenalezli adekvátní způsob, jak s postavou Kobry naložit. Místo toho jeho osud řeší lusknutím prstů, což má automaticky vést k osvobození jeho okolí, které konečně může dosáhnout úspěchu. Zatímco celý film se kocháme nápaditou stavbou bratrské duality, závěr se žene z kinosálu rychleji než nedočkaví diváci. Což je zlé, když ti nadšení ještě zůstali sedět v sále.
- Info
- Trailer
- Plakát
Režie: Jan Prušinovský, Scénář: Jaroslav Žváček
Hrají: Matěj Hádek, Kryštof Hádek, Jan Hájek, Lucie Polišenská, Lucie Žáčková, Jana Šulcová, David Máj
Žánr: drama/komedie, Země původu: ČR, Stopáž: 111 minut
Premiéra: 19. únor 2015
Podobné články
3 sezóny v pekle
Bez doteku – odvážný debut
Cesta ven – kudy z Ústí do Cannes
Parádně pokecal – smolař na telefonu
Deprivační staniol – schizofrenik na cestě k bankomatu 
Schmitke – jak se do lesa volá, tak se z lesa rámusí
Ztraceni v Mnichově – odvaha natočit špatný film
Já, Olga Hepnarová – vzrušující snaha o porozumění
Díra u Hanušovic - douška pokřiveného venkovského realismu
