Enfant terrible filmového festivalu v Cannes Gaspar Noé šokuje sexuálně explicitním příběhem o lásce, který není tak kontroverzní, jak se může zdát.
Režisér Gaspar Noé už v minulosti rozložil evropské filmové festivaly Zvráceným (2002) a Vejdi do prázdna (2009). Ve své provokaci není tak sofistikovaný jako jiná persóna popuzující festival v Cannes, Lars von Trier. Noé je živočišný, přímočarý, emocionální, a proto si pro svůj nejnovější projekt nemohl dovolit Áčkové herce, jací účinkovali v Trierových Nymfomankách (2013). Tvůrce nepojí jen kontroverze, jaké jejich filmy vyvolávají. Oba se během své kariéry pokoušeli zušlechtit pornografii k lepším estetickým kvalitám, Trier zmíněnou Nymfomankou a produkční společností Puzzy Power a Noé sexuálními výjevy ve svých celovečerních filmech. Love (2015) představuje vrchol těchto pokusů učinit z pornografie nástroj autorského vyjádření pro širší publikum.
Průřez filmovou pornografií
Příběh o zapovězeném pornofilmu, který odvážní režiséři v 21. století oprášili a udělali z něj umění, ale selhává s přihlédnutím k historii kinematografie. Už před 40 lety vznikaly formálně vyspělé „artové“ pornografické filmy, jen se samozřejmě nikdy nestaly jednotným proudem. V Americe úřadovali na hranici pornografie a mainstreamu schopní režiséři Radley Metzger a Chuck Vincent, ve Francii natáčel společensky a politicky angažované pornofilmy Claude Mulot. Nagisa Óšima, přední tvůrce japonské nové vlny, stvořil v roce 1976 brilantní a sexuálně explicitní Korida lásky. Jen na rozdíl od dneška tyto filmy zrovna netiskly vstupenky na nejznámější filmové festivaly. Ve svém estetizujícím pojetí pohlavního styku každopádně není Noého Love nikterak objevný.
Love je vyprávěn z pohledu amerického studenta Murphyho (Karl Glusman). Nešťastně žije s mladičkou ženou (Klara Kristin) a ročním synem v malém bytě v Paříži a hledá ve vzpomínkách místo, kde se jeho život zvrtnul k horšímu. Když před lety chodil s Electrou (Aomi Muyock), necítil se jako v kleci. O to bolestnější je zjištění, že se jeho bývalá přítelkyně zrovna ztratila. Při vzpomínání na Electru si znovu uvědomí, jak moc ji miloval a jak vzrušující bylo jejich soužití.
Pop impresionista sám o sobě
Ačkoli Noé natáčí své filmy vždy s několikaletými prodlevami, jeho styl zůstává jedinečný a snadno identifikovatelný. Ve vyprávění Love používá vnitřní monology jako v Sám proti všem (1998), záběry odděluje půl vteřinou temnoty a často je snímá zpoza postavy jako ve Vejdi do prázdna. V nejexplicitnějších scénách ponechává kameru statickou jako ve Zvráceném. Nebojí se s médiem experimentovat narativně (zpřeházený syžet, vyprávění pozpátku) a technicky (průlety kamerou ve Vejdi do prázdna, 3D rozměr v Love). Naprosto nezbytnou součástí jeho štábu se stal kameraman Benoît Debie, který snímal i Love.
Love je Noého patrně nejosobnějším filmem a není to dáno tím, že se v něm mísí stylistika celé jeho dosavadní tvorby. Zdá se, že se více než kdy předtím snaží vybudovat jakousi osobní mytologii – sebereflexivně odkazuje na svůj život, kariéru a nesplněné sny. Ve filmu si sám zahrál vedlejší roli majitele galerie jménem Noé, s kterým se Electra v minulosti stýkala. Syna hlavního hrdiny zase pojmenoval Gaspar a prostřednictvím Murphyho nás zpravuje o svém filmovém vkusu. Jako aspirujícího filmaře ho nechává hovořit o 2001: Vesmírná odysea (1968) jako o jeho nejoblíbenějším filmu, vkládá hrdinovi do úst evidentně vlastní touhy („Chci natočit film, ve kterém bude autentická láska i sex!“) a byt vylepil plakáty na Zrození národa (1915), Vraha mezi námi (1931), Andy Warhol’s Frankenstein (1973) nebo Taxikáře (1976). Vyvstává otázka: naprášil na sebe tímto buřič Noé skutečnost, že považuje lásku za vrchol lidské existence?
Nikdy ne pod kůží
Love je každopádně kontroverzní zobrazením nesimulovaného sexu a už první záběr funguje jako rána do nosu, která vyzývá všechny slabší povahy k opuštění kinosálu. Po zbytek stopáže otevřenost nepoleví. Paralelně k erotickým scénám také skládáme dohromady životní příběh hlavního hrdiny, který je prezentován v nelineární síti flashbacků. Sestavení komplexní představy, jaký byl jeho vztah k Electře, se stane hybnou silou. Sex je stále přítomen, ale málokdy je do vyprávění včleněn s jiným účelem, než demonstrovat momentální stav Murphyho a Electřina vztahu.
Je to sice vyspělejší než chabě motivované sexuální scény v pornofilmech, vzhledem k Noého způsobu fragmentárního vyprávění a prosté charakterizaci postav jsou však scény dost jednotvárné. Murphy se velmi záhy projeví jako sebelítostivý pokrytec a Electra jako nepochopená tajemná bytost, v souladu s hrdinovým mužským pohledem. Jejich soužití je vzrušující, experimentální, poté vždy rozpačitě nenaplňující. Máme brát jako lidskou tragédii, že se jejich vztah rozpadl?
Když přijde čas vypovídat se z erotických výstřelků, pokouší se Noé poprvé v životě o filosofické dialogy. Je udivující, jak banální moudra postavy pronáší. Progresivní auteur Noé se jako scenárista ukazuje dost neschopný. Nepodrží ho ani herci, jejichž mluvený projev je v nejlepším případě dostačující. Uznání si samozřejmě zaslouží za odvahu provádět před kamerou vše. Morální hledisko věci ponechme stranou.
Vážně hory přenáší?
V případě Love si Noé nemohl dovolit formálně kouzlit jako v minulých filmech. Jednak byl limitován rozpočtem ve výši pouhých tří milionů eur a intimní podstata tématu postavy odsouvá více do soukromí a temnoty. Kameraman Benoît Debie se ale i tak postaral o úchvatné obrazy a stvrdil, že je v současnosti zřejmě nejlepší volbou pro zachycení atmosféry nočních klubů. Vizuálně nejpůsobivější scéna je návštěva swingers party v tlumeném rudém osvětlení. V ní Noé připomíná, že je také skvělým hudebním dramaturgem. V tomto případě užil elektronické hudby Johna Carpentera z Přepadení 13. okrsku (1976) a zároveň tak vzdal hold dalšímu svému vzoru.
Temnota 3D obrazu neprospívá, Noé si ale dokáže pohrát s hloubkou ostrosti a ve dvou třech záběrech rozesměje dětinskostí ukázaných oplzlostí. Ani touto snahou se Love nestává experimentálním filmem roku. Pověst ho předchází, až na zobrazení intimit je vlastně konzervativní, ať už formálně (zejména v porovnání s Vejdi do prázdna), nebo myšlenkově. Že je láska nejkrásnější věcí a rozchody bolestivé, je zpráva, jakou nás kinematografie krmí odnepaměti, a Noé k ní moc nepřidává.
- Info
- Trailer
- Plakát
Režie: Gaspar Noé, Scénář: Gaspar Noé
Hrají: Karl Glusman, Klara Kristin, Aomi Muyock, Gaspar Noé, Benoît Debie, Vincent Maraval, Juan Saavedra, Stella Rocha, Isabelle Nicou, Déborah Révy, Xamira Zuloaga
Žánr: erotický/drama, Země původu: Francie, Stopáž: 130 minut
Premiéra: 17. září 2015
Podobné články
- Oppenheimer – mistrovští režiséři nehrají v kostky - 23.7.2023
- Fabelmanovi – nekonvenční Spielbergovo vyznání - 28.11.2022
- Jan Žižka – dějiny českých zemí očima zatracených - 7.9.2022
