Zhulená akční komedie o superagentovi? Kde bychom se měli smát, se režisér bojí vstoupit na území gagů.
Projekt X (2012) je mnohými označován za zdařilou generační výpověď zhýralé mládeže. Film je proto jedním velkým mejdanem, který nezná hranice či vychování. Jeho režisér Nima Nourizadeh patří mezi britské tvůrce videoklipů, takže formou a cílovou skupinou mu byl snímek blízký. Filmem American Ultra usiloval o mnohem klasičtější vyprávění. Naneštěstí, co by skýtalo potenciál pro bláznivou komedii, zachovává vážnou tvář při pohledu na absurdní vývoj událostí.
Na jejich začátku je Mike Howell, který žije s přítelkyní, živí se prodejem v obchodu u silnice, kde chcípl pes, bojuje s návaly paniky, které mu brání pořádně se rozletět, a sám sebe tak považuje za balvan, který táhne jeho přítelkyni Phoebe dolů. Jeden z těch nudných večerů bez zákazníků se zjeví žena, která opakuje nějaké nesmysly. Záhy zjistí, že se mu někdo podezřele ochomýtá kolem auta na parkovišti. Nejistě se jde podívat, co tam dělají. Než se ale naděje, oba leží mrtví na zemi. Jemu záhadným způsobem je zabil. A zatímco jeho pochybnosti se točí kolem toho, jestli není robot, CIA rozjíždí rozsáhlou operaci, která má ve finále znamenat jeho smrt. Z toho aby člověk dostal panický záchvat. Může pomoci šluk marjánky? S balením bych brzdil.
Přísná politika narkotik
Pozoruhodným aspektem filmu je, že drogy, navzdory marketingové přetvářce, nejsou vůbec důležité, natožpak aby hrály zásadní roli jak v chování protagonistů, tak v dějových zákrutách. Vždyť film shodí sám sebe v otázce hulení hned na samém začátku, když musí obláčky kouře dodělávat s pomocí počítačů. A tak okatě, že už dílo nelze dál brát vážně. Což je o to horší, že tento absurdní detail není předzvěstí nactiutrhání drogového byznysu. Zápletka totiž sice vyznívá jako výplod chorého paranoika vidícího vládu v každé nepovedené stopě svého života, ale minimálně režisér je očividně zděšený představou, že by točil uvolněně a vtipně. Má jakoby neustále stažený žaludek podobně jako Mike, který místo dovolené zvrací z úzkosti na záchodech. Takže hodinu a půl čekáme, kdy začne komedie a nezbývá než se smířit, že z režijního vedení se jí nedočkáme.
Situaci se v mnoha momentech snaží zmírnit Jesse Eisenberg, který má asociální chování v malíčku, přičemž dokázal, že ho dovede zasadit do dramatického rámce (The Social Network /2010/) i parodické roviny (Zombieland /2009/). V případě American Ultra sice zůstává věrný režisérovým suchopárným příkazům, přesto dovede do scén, tak jak je napsal Max Landis (scenárista Trankovy Kroniky /2012/) vnést svým výstupem alespoň trochu gagovosti. Je to nezbytné i pro zachování zdravého rozumu, když dílo s vážností přichází s přepáleným pojetím vládního teroru, že by i internetoví konspirátoři koukali.
Tajné služby bez rukaviček
Vykreslení vládního projektu a odvislé krvežíznivosti je přehnané a přitom ani špetku vtipné. Přestože Topher Grace se opět snaží v roli nesnesitelně otravné osoby bez trochy citu a přestože se začne odehrávat scénář ve stylu bombastického maskování a nasazení tuctu dalších vraždících maniaků. Film přímo vybízí, aby zpoza rohu vystoupil Nolanův Joker a zeptal se: Why So Sirious? Jako by se Nourizadeh ve své druhé celovečerní režijní zkušenosti nedokázal vyhnout málem céčkových postupů. Možná se ale nemohl ani příliš opřít o Landisův scénář. Uvidíme, nakolik je tento člověk schopný, až do kin dorazí jeho další zhůvěřilost Viktor Frankenstein (2015), což vypadá spíš jako pohrobek digitální přemrštěnosti Já, Frankenstein (2014) než znepokojivé oscarové drama.
Celou dobu tak člověk přemýšlí, v jak hravou záležitost by se film proměnil, kdyby si vzal scénář na starosti třeba Edgar Wright, pro kterého by byla tato maloměstská akční žánrovka ideální s ohledem na Soumrak mrtvých (2004) nebo U Konce světa (2013). Eisenberga by bez problému zastoupil Simon Pegg, za Kristen Stewart by nastoupil třetí do party Nick Frost a vztah by se posunul do roviny bromance. Řízný soundtrackový výběr by rozjel divokou akci bez servítek, hyperaktivní střih a kamera by dramaturgicky nažhavily vyprávění a nakonec bychom mohli snímku odpustit, jak neuspokojivě nakládá se schopnostmi zdánlivě mátožného Mika. A to nemluvím o jeho kreslířských dovednostech.
Výchozí „matroš“ se ukázal jako příliš rizikový v rukách člověka, jehož vize nedokáže přesáhnout horizont představivosti každého druhého filmového fanouška. Ukázaly se tak limity při modelování díla, které přesahuje běžnou zkušenost. Závislost na American Ultra tudíž určitě nehrozí, naneštěstí ale ani jednorázový požitek dobře ubaleného jointa.