Myslím, že kdyby film na českém území nesl raději výstižnější název „Kachna“ nebo „Kanadský žertík“, určitě by to prospělo větší atraktivitě než nudný Skandál, při jehož vyslovení si někteří vzpomenou na Zápisky ke skandálu.
Ve své podstatě jsou však filmy zcela odlišné. Titulní skandál je totiž v případě nového filmu Lasse Hallströma jen důsledkem velkého podvodu. Ačkoliv ani ne tak velkého, neboť na začátku šlo spisovateli Cliffordu Irvingovi jen o to, vydělat nějaké peníze. Vymyslel si tak autorizovanou biografii Howarda Hughese, kterou spolu s přítelem (taktéž spisovatelem) Dickem Suskindem těžce připravili, aniž by prohodili slovo s Howardem Hugesem. Jak se však řítí k vytouženému cíli (tedy vydání knihy), jejich vztahy jsou vystaveny velké zkoušce, protože právě Suskind nemá nervy ze železa.
Ve filmu se pohybuje (nebo se o nich aspoň mluví) mnoho skutečně žijících postav, z nichž nejznámější je Howard Huges, jehož problémový život nastínil ve filmu Letec Martin Scorsese. Letec je přitom mnohem více biografickým snímkem než premiérovaný Skandál. Ten naoko vystupuje jako uvolněná hříčka, v některých momentech se pitvořící v grotesku, zvláště v první polovině filmu, kdy se dvojice podvodníčků honí za všemožnými materiály spojenými s osobou milionáře schovaného v ústraní. Moment, kdy se vše má provalit, je symbolický nejen přítomným alarmem značícím stav nejvyšší nouze, ale hlavně pomyslným rozdělením filmu. Od tohoto momentu si Hallström jede pošmournější cestičkou, protože se z rozparáděné „fiktivní“ bibliografie stává veledůležité dílo, díky pár kompromitujícím údajům, ke kterým se v první polovině dvojice spisovatelů dostala. A stejně tak je film rozdělen kvalitativně, ačkoliv po celou dobu nemá člověk pocit, že se dívá na film Lasse Hallströma. Tvůrce Pravidel moštárny, Čokolády a Co žere Gilberta Grapea, kterého bych už po Ostrovních zprávách nazval osobou hodnou zájmu, se filmem Skandál stočil do filmařsky úplně jiných končin. A ať jsem se snažil jak chtěl, ve Skandálu jsem nenašel ani zrnko Hallströmovy vizuálnosti. Některé scény k závěru filmu, ve kterých se Irving dostává do problémů a ve kterých se soudně řeší vyřčené kauzy, lehce směřují k „něčemu lepšímu“, nezastřou však prostý fakt, že jsou součástí obyčejného, neřkuli televizně bídného filmu bez špetky napětí a nápadů.
Proto lze jedinou útěchu hledat v hercích, které si Hallström umí nejen dobře vybírat (Johnny Depp, Kevin Spacey, Tobey Maguire), ale stejně efektivně s nimi i pracovat. Richard Gere i Alfred Molina tak předvádějí výkony, za které se nemusí ve své filmografii stydět. V některých momentech dokonce dávají svým postavám takovou hloubku, až je to pro film zbytečné. Vypadají jako naleštěné loutky ve čpícím loutkovém divadélku. Od Chicaga Gere nepředvedl tak skvělý výkon, aby se o něm dalo hovořit bez potutelného smíchu. Jeho výkon vynikne hlavně ve chvílích, kdy kvůli psaní biografie propadá osobě Howarda Hugese a stylem oblékání a vizáží se mu podobá víc a víc. Alfred Molina na druhé straně emocionálně postavu spisovatele a společníka Dicka Suskinda polidšťuje a nenápadně Richarda Gera o hlavu přehrává.
Závěr:
Zcela průměrné drama s prvky grotesky, které neurazí, ale ani nijak nepotěší. A to je něco, co si Lasse Hallström v žádném případě nemůže dovolit. Možná za to může obyčejný scénář a příště by měl Hallström volit vybraněji.
