Teorie všeho – za každým géniem hledej hospodyňku

Životopisný film o kosmologovi a teoretickém fyzikovi Stephenu Hawkingovi odmítá bořit ustálená klišé.

Na letošním oscarovém klání reprezentovaly žánr životopisného dramatu tři snímky. Rovnou ponecháme stranou Selmu věnující se jednomu střípku života Martina Luthera Kinga, neboť význam černošského vůdce v boji za občanská práva vězí v odlišné oblasti zájmu, než jak je tomu u osobností z dalších dvou filmů. Jde o biografie géniů, jejichž práce bezmála formovala novodobé dějiny. Příběh kryptoanalytika Alana Turinga jsme měli možnost zhlédnout v českých kinech už v lednu. V případě Stephena Hawkinga si distributor, zřejmě s očekáváním zisku prestižních cen, dával trochu načas. Jak víme, taktika se vyplatila a do kin nyní láká čerstvý držitel Oscara za mužský herecký výkon v hlavní roli Eddie Redmayne. O jeho brilanci bylo napsáno mnoho, jak ale dopadl samotný film?

Hawking / Nash / Turing

Pouštět se do srovnávání Kódu Enigmy a Teorie všeho vyžaduje jistou dávku shovívavosti. Jsou to svébytná díla a hledání paralel by bylo zobecňující. Objektivně ale oba filmy zachycují dlouhé časové úseky, z nichž bylo potřebné vypíchnout nejpodstatnější události a přetvořit je do záživné podoby. Zatímco scenárista Graham Moore stvořil v Kódu Enigmy úžasně komponovaný pomník ze tří prolínajících se a navzájem se rytmizujících vypravěčských linií, Anthony McCarten volí u Teorie všeho klasičtější přístup. Příběh se odvíjí přísně lineárně a vševidoucí narace nám pohodlně a neinvenčně předává informace potřebné pro konstrukci děje a profilaci postav.

Přirovnání k Čisté duši Rona Howarda se nabízí, ale i z porovnání se čtrnáct let starým životopisným hitem vychází Teorie všeho jako ta konzervativnější. Nezmůže se na žádnou scénu, která by vybočovala z předem vytyčeného modelu vyprávění. Jestli jí byla v případě Čisté duše například pasáž, v níž John Nash píše svou disertační práci v jednom záběru napříč ročním obdobím, v Teorii všeho nic takového k nalezení není.

Ve všech třech snímcích se nachází silná ženská postava, hrdinova partnerka, která je pro něj nejen oporou v těžkých časech, ale i inspirací k práci. Teorie všeho jde v tomto směru nejdál a nikoho asi nepřekvapí, že autorkou knižní předlohy, podle níž je film natočen, je sama Jane Hawkingová, Stephenova choť. Ve filmu není jen jako doplňující postava, ale plnohodnotná protagonistka rovna svému muži. Alespoň v tomto ohledu je Teorie všeho ozvláštňující. Způsob, jakým je Jane Hawkingová vylíčena, nás ale vrací zpátky k bolavým místům, jakými je Teorie všeho protkána.

Otázka ženy a víry

Film neotálí a Stephena a Jane (Felicity Jones) svede dohromady už v úvodní scéně (poté, co nechá mladého Hawkinga svištět na kole cambridgeskými ulicemi – jak dojemné a předznamenávající jeho budoucí smutný stav!). Protože scenárista není schopen přijít na kloub tomu, co pohledná dívka jako Jane viděla na šklebícím se a vyhublém Stephenovi, je naznačeno, že je možná přitahována jeho studijním zaměřením, pravým protikladem toho, čemu se věnuje ona. U praktikující křesťanky studující literaturu vzbudí zájem „náboženství pro inteligentní ateisty“, jak kosmologii Stephen definuje. Nedlouho nato dojde mezi párečkem k první debatě nad otázkou víry a náboženství. Kam tato zajímavá polemika ve filmu směřuje? Překvapivě nikam. Jane nadále navštěvuje mše, Stephen se věnuje teoriím stvoření vesmíru z černé díry a témata se v přímé konfrontaci po zbytek stopáže objeví jen dvakrát nebo třikrát a bez rezoluce.

Jane Hawkingová projde během dvou hodin nevyzpytatelnou proměnou. Zatímco v první polovině filmu je představena jako obětavá a milující světice, v té druhé se změní v poměrně ambivalentní osobu. A je alarmující, že snímek přiznává, že ji do náručí jiného muže přivedla právě Stephenova nemohoucnost. Jinými slovy si potřebovala odpočinout od partnera, kterému před lety slíbila lásku navzdory jeho zhoubné nemoci. Jenže původní diagnóza, že Stephena čekají zhruba dva roky života, se ukázala jako mylná, a tak Jane hledá útěchu u ovdovělého sbormistra z kostela, který navštěvuje.

Režisér James Marsh se scenáristou odmítají kohokoli soudit. Ke všem postavám chovají hluboké sympatie a neskrytě je zbožšťují. Když se do jejich životů začínají vkrádat známky lidskosti, neví si tvůrci rady. Spokojí se s vysvětlením, že věci jako nevěra se zkrátka dějí, a nechávají raději mluvit obrazy než postavy. Skvělým příkladem budiž scéna, v níž se Jane vrací ke svému miloučkému vdovci, nachází ho, jak hraje tklivý hlavní hudební motiv na klavír, a vpadnou si do náručí.

Podmanivý kýč

Bohužel, mdlá linearita vyprávění a neschopnost přesvědčivě vylíčit motivace postav nejsou jediná místa, kde film prokazuje své diletantství. Kameraman Benoît Delhomme noří drtivou většinu pasáží do očí dráždících filtrů a nevyhýbá se jim ani při zrnitých archivních záběrech rodinných radovánek. Malou hloubkou ostrosti a změkčujícími efekty se Delhomme přibližuje Bruno Delbonnelovi (Harry Potter a Princ dvojí krve, V kůži Llewyna Davise), ten zná ovšem míru a je koncepčně daleko sevřenější. Kameraman všechny mosty vkusu spálí ve scéně Májového plesu. Nasvícením, dekoracemi a záběrováním se scéna v podstatě stává nevkusným animovaným filmem, v kterém se první polibky dávají výhradně pod nočním nebem, na jehož pozadí vybuchuje spektakulární ohňostroj. Žádný jiný film z poslední doby neevokuje Instagram jako Teorie všeho.

Hudba Jóhanna Jóhannssona je na samostatný poslech zdařilá, ve filmu ovšem poklonkuje záměru ždímat emoce i ze scén, v kterých toho moc k nalezení není (příkladem budiž vykládání zavazadel z kufru). Není překvapením, že mimořádně imponovala Americké filmové akademii a po zisku Zlatého glóbu unikl Jóhannssonovi Oscar jen o vlásek.

Stručná historie řadového diváka

Každý rok dostane nálepku „oscarovky“, filmu spíchnutého jen kvůli zisku cen, několik titulů. Málokdo dokáže popřít, že je Akademie nakloněna jistým tématům a některých se naopak štítí. Důležité je ale vidět i za synopsi a rozpoznat filmy, které jdou svým konzumentům přímo naproti. A tak zatímco Kód Enigmy svým komplikovaným vyprávěním své ušlechtilé téma „znehodnocuje“, Teorie všeho je tady pro všechny. Je to hezký film a všech formálních prostředků užívá k tomu, aby se zalíbil.

Málokdy se vidí tak vstřícný midcult, co nemá jiné umělecké ambice než cituplnost a vzdání holdu jedné velké mysli. Zbývají jen dvě otázky. Cituje režisér záběrem na kávu v šálku snímek Jeana-Luca Godarda Dvě nebo tři věci, co o ní vím, dílo ve všech směrech na míle vzdálené Teorii všeho? A proč jsme se o nedozírném talentu Eddieho Redmaynea museli dozvědět z takto průměrného snímku?

(5/10)

• About
• Latest Posts

Marek Koutesh

Neustále snažící se rozšiřovat své obzory filmy a čtením o filmu. Poslední dobou s velkým zájmem o americkou undergroundovou kinematografii a neprofesionální filmy. Absolvent filmové vědy na FFUK. Na Moviescreen přispívá od roku 2013.

Latest posts by Marek Koutesh (see all)

• Oppenheimer – mistrovští režiséři nehrají v kostky - 23.7.2023
• Fabelmanovi – nekonvenční Spielbergovo vyznání - 28.11.2022
• Jan Žižka – dějiny českých zemí očima zatracených - 7.9.2022