Film, čechraje naše prděníčko, vykresluje velmi kvalitní obraz nekonformního umělce na motivy Egona Bondyho.
Celovečerní debut Tomáše Mašína volně vychází z autobiografie jednoho z největších básníků československého undergroundu z dob komunistické totality. Kniha nese název Prvních deset let, a už z názvu filmového díla je patrné, že se tvůrci nesnaží o vlastní biografii, ale na základě skutečných faktů vytváří silný příběh, ve kterém na člověka dýchá rebelská touha po vzdoru, na jejímž pozadí dochází ke změnám, které na půl století pokřiví vývoj republiky. Začínáme v roce 1947, mladík Ivan Heniz se bouří proti rodině i systému, jeho surrealistický pohled na svět a naprostá odevzdanost filozofující roli básníka ho provází ve světě odporné konformity a sní o naplnění vizí marxismu. Spřátelí se s významným literárním kritikem, který ho zavede mezi skupinu české inteligence, a zároveň se seznamuje s Janou, bohémskou dívkou, před níž ztrácí část své suverénní protestující tváře. Odhalujeme tak nejednoznačnost jeho přesvědčení, ve kterém může jít pouze a jen o milostné mindráky. Spolu s ní však vytváří dvojici bojovníků, kteří se vzpouzejí starým i nově zaváděným pořádkům, abychom došli poznání, že boj musí být ustavičný a i v momentě prohry se bít dál. Jinak je všechno „na hovno“.
Dobový snímek z období únorového převratu je českým filmem, o němž se nebojím říct, že se vyvázal z omezenosti tuzemských tvůrců a svou kvalitou a vzezřením se vyrovnává nejlepším zahraničním dramatům. Předně praští do očí dokonalý vizuál podpořený svěží a živou kamerou. 80 milionový rozpočet byl velmi rozumně utracen tak, aby se film mohl naplno obléknout do podoby země na rozhraní prvorepublikové noblesy a komunistické uniformity. Přeměna nikdy nemůže být úplná, ale tvůrci si dokázali včetně vypiplaných interiérů vytyčit přesně takové množství lokalit, které se ve filmu objevují, aby se suverénně a s příjemnou samozřejmostí pohybovali ve čtyřicátých letech, ale nebudili dojem vylidněné ulice plné jednolitě oblečených statistů. Příkladem je důmyslné využití Jindřišské ulice, po níž se prohánějí staré tramvaje a tehdejší vozy a na ulicích se potkává hned několik módních stylů. Ještě fantastičtějším dojmem zapůsobí rozbombardovaná Vídeň, která je profesionálně ztvárněná a během těchto scén zcela doceníte filmařskou úroveň a preciznost. Neméně důležité je, že se s těmito záběry film neopájí a neoddává se jim jako dominujícímu prvku, nýbrž s ním pracuje velmi skromně, všechnu řemeslnou píli využívá jako základ a pozadí příběhu.
Na síle a působivosti se totiž stejnou měrou podílí i vypravěčská cesta, kterou se režisér a scenárista Tomáš Mašín vydal. Naším průvodcem je Ivan Heinz, nadaný básník, který je perfektní figurou mladíka brodícího se ve vlastních rozporech a zasazeného do kritických let naší země. Film tak pracuje s mnohem kombinovanější zápletkou hovořící hned v několika vrstvách podobně jako skutečné umění a básnictví – na rozdíl od mdlého a vyhublého Protektora bez náboje. Stejně jako když člověk naslouchal rozumům bratří Karamazových v podání Petra Zelenky, i nyní má člověk pocit, že to, co se na plátně říká, má smysl, že to není prázdné hořkosladké mlácení slámy, ale že básnický duch vytěžený z knih Egona Bondyho k nám promlouvá a skrze řadu surrealistických výjevů a hrdinových proslovů vyjadřuje samotnou podstatu skutečnosti lépe než ty filmy, které v posledních letech brečely nad srpnem 68 nebo svým kantorským prstem vzbuzovaly smích. Umělecké ambice vyzařují z tohoto díla silně, nijak tím ale nebrání v přístupnosti širé obci inteligentních lidí.
Obsazení Kryštofa Hádka mohlo nejprve působit jako z nouze ctnost – popravdě, který jiný mladý český herec by se do takového filmu hodil? Dáte-li mu ale příležitost, prokazuje velký talent. Floutkovství mu srší z očí, i když některé věty z ní v jeho podání poněkud škrobeně. Zvládá zachytit jak neoblomnost Heinzova životního postoje, tak nejistotu a určitou bezradnost a strach při jednání se svou tvůrčí a milostnou partnerkou. Polské luhy a háje stvořily Karolinu Gruszku, aby mohla zazářit po Hádkově boku. Zatímco Hádek působí přísně civilně a obyčejně česky, Gruszka vyzařuje mnohem exotičtější a svůdnější dojem, tj. kouzlo, kterému Heinz doživotně propadá. Jejich nevšední partnerský vztah bohužel ke konci ztrácí na svém náboji a zaplétá se do míst, kam by nemusel. Charakterní ruku nad nimi drží Miroslav Krobot, Martin Huba nebo Jan Kraus.
Závěr
Točit reklamy se může zdát komerční a plytké, ledacos se ale naučíte. Tomáš Mašín to dělal deset let, aby nyní přišel s filmem, který všechny tradiční filmaře strčí do kapsy. Má hlavu i patu, má co říct a na konci vám zbude spousta podnětů k přemýšlení. Spolu s Normalem výjimečné české filmy, které by příští rok měli posbírat největší počet Českých lvů a nakopat nanicovatému Protektorovi zadek.
