Joseph Kosinski si po Tron: Legacy zkouší vlastní sci-fi.
Diplomovaný architekt Joseph Kosinski se tři roky nazpátek pokusil vybudovat moderní a upgradovanou verzi legendární sci-fi Tron. S názvem Tron: Legacy zůstal sice věrný dědictví originálu, ale zapojil všechny síly, aby stvořil čistý audiovizuální skvost, v čemž mu vydatně posloužily i hudební kouzla skupiny Daft Punk. Tron: Legacy si vystačil s pár postavami a úsporným designem počítačového světa, který byl do značné míry pustý. Do nového projektu se pustil s cílem dát slovu pusto nový význam.
Další kolo souboje člověka s ufony
Svět je zničen válkou. K planetě před desítkami let přiletěla mimozemská síla, která se agresivně pokusila získat vládu nad naší Zemí. Zvítězili jsme, ale vítězství si vyžádalo daň krutější – zpustošená krajina a miliardy zmařených životů. Zbytek populace se přesunul na měsíc Titan. Na zemské orbitě dosud krouží stanice Tet a na povrchu planety je umístěna lidská stanice. Její posádku tvoří dva lidé – Jack a Victorie, efektivní tým, který má na starost opravu hlídacích robotů a zařízení na přeměnu vody v energii, která bude zapotřebí na Titanu.
Už se blíží čas, kdy i oni dva odletí na Titan, ale Jack cítí tesknou nostalgii za domovem, sic zdevastovaným, ale ukrývajícím stále místa přírodního okouzlení. Jeho práci při opravě sice ztěžují přeživší a skrývající se zbytky vetřelců, ale zvrat v jeho životě nastane až tehdy, když na zem přistane loď s lidskou posádkou v hibernaci. Zná Jack celou pravdu?
S vědomím lži
Jakmile se divák záhy po úvodu dozví, že před pěti lety si postavy prošly výmazem paměti, zákonitě musí každému dojít, že je něco určitě špatně, i když se ještě nějaký čas vše tváří zcela idealisticky. Nevědomí, jak už vlastně sám název vypovídá, je film s tajemstvím. Ne tak šokujícím, jako to za mlada uměl Shyamalan. V zásadě se překvapení skrývá jenom v jedné věci, kterou marketing ještě nestihl prozradit, avšak aby si s tím film pohrál, jako to v žánru sci-fi umí Duncan Jones, to ani náhodou.
Nevědomí není klasickým výbušným blockbusterem, ale zahazuje i rozměr sci-fi, které nabízí prostor zamyslet se nad životem a existenciálně pošimrat divákovu mysl. Přitom koncept Nevědomí k tomu vede, ale protagonista Toma Cruise není z té sorty, která by se nějak hlouběji zabývala nad nesmrtelností chrousta. Rád si poleží v trávě, nebo na útesu hledí do krajiny, pod jejímž povrchem leží pohřbena výspa lidské civilizace. Mnohem raději se chopí zbraně a vyrazí do akce, aby ze sebe udělal hrdinu. Kde se to v něm bere, to už nechává film stranou, ba dílo přímo překvapí sebevražedností některých postav.
Tom Cruise a islandské planiny
Nevědomí tak primárně zklamává v práci s postavami. Nemá jich mnoho a Tom Cruise skoro všechny vytlačuje, takže si zadělává na Já, legendu s mimozemšťany (Will Smith však není letos pozadu, objeví se Po zániku Země, také velmi optimistický snímek). Avšak s nemnoha postavami Kosinski nepoznává mnohé hloubky jejich psychiky. Až otravnými se stávají opakující se flashbacky se zasunutou Jackovou vzpomínkou, kterou navíc snímek poté, co slovně vysvětlí, ještě jednou celou přehraje, aby se nejspíš chytli i náhodní návštěvníci ze zoologické zahrady. Snadno se tak délka natahuje, až dosahuje nadbytečných 125 minut.
Většinu z nich naštěstí Kosinski vyplňuje designově promyšlenými scénami ze stanice v oblacích, z pilotní kabiny Cruisova letounu a krajinářské práce se symboly lidské civilizace prohrávající svůj boj s hlínou a kamením. Několik málo akčních scén je snímáno s dynamicky bohatým způsobem, takže letecká přestřelka v kaňonu nebo střílečka v potemnělé knihovně mají švih. Nicméně Kosinského svět je mnohdy až příliš pustý, chybí mu scény jako ikonicky silný plakátový vodopád z vrcholku Empire State Building. Za to si užijeme přelet nad vodopádem, který už všichni známe z úvodu Promethea, ale sám o sobě Island nestačí.
Počítačový svět byl živější
Milostný vztah mezi Jackem a tajemnou Julií s tváří Olgy Kurylenko nemá takovou sílu jako vztah dlouho odloučeného otce a syna v Tron: Legacy. Podobně se to má s hudbou od M83, která má sice velkolepý sci-fi nádech, ale nemá energii a rytmičnost jako rozjetý Tron Daft Punku.
Kosinský se tedy pustil do vlastního projektu, ale lépe si vedl při obhospodařování cizího. Svůj architektonický um tam mohl zužitkovat ve větší míře. Nevědomí je jednoduše pustá přehlídka pustin, prázdných postav a nenaplněných témat. A to i přes ohromující velikost při projekci v IMAXu.
